Z Langley dodávají informace. Politická rozhodnutí dělají jiní.

Minulé úterý před Kongres předstoupily špičky amerických tajných služeb. Senátorům z výboru pro zpravodajskou činnost předložily zprávu o vyhodnocení světových hrozeb. Poté byli jejich ředitelé grilováni republikánskými i demokratickými senátory.

Většina dotazů se věnovala íránské jaderné hrozbě, ale také například aktuální „válce“ v kyberprostoru. Právě otázky na toto téma si mezi sebou ředitelé služeb přehazovali jako horký brambor. Zazněla spousta zajímavých informací; mezi ty nejdůležitější patřilo, že podle Ústřední zpravodajské služby (CIA) je íránský uran obohacován na 20 procent, což je víc, než je potřeba pro komerční využití. Pokud se Teherán rozhodne obohacovat nad 20 procent, bude to podle šéfa CIA Davida Petraeuse jasný signál, že Írán skutečně vyvíjí jadernou zbraň.

reklama

V uplynulém si americké tajné služby vyslechly kritiku zejména za svou neschopnost předpovědět vlnu revolucí zvanou arabské jaro. Dokážou ale američtí agenti včas upozornit na případné další obohacování íránského uranu? Do jaké míry mohou zpravodajské služby předpovídat budoucnost? Není jejich „neschopnost“ někdy jen výmluvou decision-makerů, kteří podnikli špatná politická rozhodnutí?

Za chyby může groupthink

Po teroristických útocích na New York a Pentagon 11. září 2001 byly americké tajné služby obviněny z nedostatečného sdílení informací. Kdyby bylo efektivnější, podle některých hlasů by se dalo událostem z 11. září a následné válce v Afghánistánu předejít. Americké tajné služby  (15 zpravodajských služeb spadajících pod americká federální ministerstva a nezávislá CIA) od útoků podnikly řadu kroků k zacelení informačních děr mezi službami.

Zajímavým příkladem nových způsobů sdílení informací je Intellipedia. Systém fungující na bázi známé internetové encyklopedie Wikipedia je určen pro analytiky všech 16 služeb a už od roku 2005 do něj přispívají jak jednotlivé služby, tak například různá velitelství amerických ozbrojených sil a další organizace s relevantními informacemi o americké národní bezpečnosti. Intellipedia obsahuje sesbíraná veřejně dostupná data, ale i informace v režimu přísně tajné. Ředitel amerických tajných služeb James Clapper, jenž úterní výstup před Senátem vedl, si v jeho průběhu za současnou úroveň sdílení informací dokonce vyslechl chválu; republikánský senátor Saxby Chambliss ji vyzdvihl a označil za vysoce kvalitní.

Výsledná zpráva může být hodně daleko od nějaké objektivní pravdy, přestože všechny informace byly na stole

Sdílení informací a vytváření takzvané NIE (National Intelligence Estimate – česky volně přeloženo jako odhad národních zpravodajských služeb), společné analýzy tajných služeb, jež je předkládána klíčovým decision-makerům, má však i své háčky. Tím prvním je čas, který je na vytvoření takových zpráv potřeba. Šéf CIA byl při úterním slyšení dotázán, proč se jeho informace ohledně Afghánistánu tolik lišily od informací poskytnutých v posledním NIE. Petraeus na dotaz jednoduše odpověděl, že zatímco tajné služby při vypracovávání NIE pokaždé „zastaví čas na šest týdnů“, on poskytoval informace v reálném čase.

Druhým a snad ještě větším háčkem ve sdílení informací a společných analýzách je fenomén takzvaného groupthinku, česky syndromu skupinového myšlení. Ke groupthinku dochází, když je v nejasné situaci třeba podniknout skupinové rozhodnutí. V zájmu zachování souladu ve skupině se jednotlivci názorově vyhraní stejně jako vůdce skupiny.

Když americký senátní výbor v roce 2004 vyšetřoval válku v Iráku, byly to vůbec ne překvapivě opět tajné služby , jež byly obviněny ze selhání. Její informace o tom, že Irák disponuje zbraněmi hromadného ničení, byly údajně „nedostatečně podložené, zveličené a dezinterpretované“. Za hlavní důvod zkreslení informací byl – stejně jako v minulosti třeba v případě neúspěšného vylodění v Zátoce sviní nebo po válce ve Vietnamu – označen groupthink.

Zdá se tedy, že sdílení informací někdy může být na škodu. Když se totiž sejde 16 zpravodajských služeb, každá s trochu jinými informacemi, je dost pravděpodobné, že ke groupthinku dojde a že výsledná zpráva bude mít hodně daleko od nějaké objektivní pravdy, přestože všechny informace byly na stole. Není divu, že se bývalí vysocí američtí zpravodajští představitelé od NIE o Iráku distancovali. Příkladem je bývalý šéf CIA George Tenet, jenž ve své knize otevřeně obvinil bývalého amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho a další představitele Bushovy administrativy, že to byli právě oni, kteří na základě zpackaného NIE bez jakékoliv širší diskuze zatáhli USA do války. Zároveň přiznává, že vydání zprávy na podzim 2002 považuje za „nejhorší bod (své) kariéry“.

Experti? Opice by si vedly lépe.

Psychologové Rod Bond a Peter B. Smith v roce 1996 došli k zajímavému závěru: čím více nepřehledná situace je, tím vyšší je konformita

Fenoménu groupthinku a konformity se věnovala řada psychologických výzkumů. Nejslavnějšími jsou experimenty amerického psychologa Solomona Asche z padesátých let. Účastníkům experimentu oznámil, že se výzkum bude týkat jejich zraku a ve skupinkách jim promítal optické iluze. Účastníci museli po každém obrázku postupně odpovídat na otázky typu „která čára je delší?“ apod. Skutečným účastníkem experimentu byl však vždy jen ten člen skupinky, který odpovídal jako poslední; všichni ostatní „účastníci“ byli nastrčení experimentátory a odpovídali záměrně špatně.