Vypadá to, že moc v Libyi se pomalu, ale jistě vrací lidu

Ve středu 8. srpna, přesně rok poté, co libyjští povstalci vytlačili z hlavního města Tripolisu jednotky loajální tehdejšímu diktátorovi Muammaru Kaddáfímu, předala libyjská Přechodná národní rada (NTC – National Transitional Council) moc v zemi zvolenému Všeobecnému národnímu kongresu. Stalo se tak více než měsíc po dlouho očekávaných a odkládaných prvních svobodných volbách v zemi po téměř půl století.

Jako vítěz z voleb vyšel Mahmúd Džibríl, bývalý šéf a ministr zahraničí libyjské NTC, v současnosti předseda strany Spojenectví národních sil (NFA – National Forces Alliance). Končí tak éra provizorní a nezvolené NTC, jež soustřeďovala jak moc výkonnou, tak moc zákonodárnou, a kterou nyní nahrazuje zvolený dvousetčlenný kongres, jenž má vybrat premiéra a shodnout se na nové ústavě.

Volby, jimž předcházely oprávněné obavy z násilí, se bez větších obtíží vydařily – pouze na východě země, kde někteří žádají větší autonomii, se protestovalo a na některých místech došlo k útokům. Jak ale poznamenali zahraniční pozorovatelé, libyjské úřady pohotově reagovaly – dokázaly zajistit alternativní volební místnosti a veřejnost včas upozornit, například textovými zprávami. Jediným větším incidentem byl zřejmě výbuch v mešitě ve východolibyjském městě Darnáh. Souvislost výbuchu s volbami však nebyla potvrzena.

Nezávislí kandidáti velkou neznámou

Přestože Džibrílova koalice volby vyhrála s téměř 49 procenty, obsadila ze dvou set křesel Všeobecného národního kongresu pouze 39 míst; pro politické strany bylo v této instituci kvůli obavám NTC z toho, že by kongres ovládlo Muslimské bratrstvo, vyhrazeno pouze 80 křesel – z nich strana bratrstva získala pouze 13. Zbylých 120 míst patří nezávislým kandidátům.

Džibrílovo spojenectví, jež sestává z několika desítek menších politických stran, více než dvou stovek nevládních organizací a velkého počtu nezávislých, bylo západními médii označeno za liberální. Libyjský kongres se tak stává mezi postrevolučními arabskými zeměmi výjimkou – hlavní politickou silou v něm nejsou islamisté, nýbrž liberálové. Velkou neznámou je však 120 nezávislých kandidátů, kteří se později při hlasování mohou připojit ke kterékoliv frakci. Při důležitých hlasováních budou ke schválení potřeba dvě třetiny hlasů.

Zvolení Muhammada Madžarjáfa do čela kongresu může být jakousi kompenzací za to, že východ země je v něm méně zastoupenýKongres si jako svého předsedu zvolil 72letého Muhammada Madžarjáfa, jehož Národní fronta je se třemi poslanci v kongresu hned po Muslimském bratrstvu třetí nejsilnější stranou a jednou z nejstarších organizací bojujících proti Kaddáfímu – o atentát na něj se předchůdkyně strany pokusila už v roce 1984 s tragickým výsledkem: dva tisíce lidí byly tenkrát zatčeny a osm bylo veřejně popraveno. Madžarjáf, bývalý libyjský diplomat žijící od osmdesátých let až do Kaddáfiho svržení v exilu, byl agenturou Reuters popsán jako umírněný islamista. Důležitější je však fakt, že pochází z Benghází, tedy z východu země – Madžarjáfovo zvolení tak může být jakousi kompenzací za to, že východ země je v kongresu méně zastoupený. Tento krok tak možná výrazně sníží napětí mezi oběma částmi země a přispěje ke stabilitě.

Džibríl, předseda vítězné strany a před zběhnutím člen Kaddáfího administrativy, který se o post šéfa kongresu neucházel, bude dost možná zákonodárci vybrán jako premiér a pověřen sestavením vlády. Studoval politickou vědu v americkém Pittsburghu a byl díky svému angažmá v NTC jednou z výraznějších osobností voleb. Jeho vítězství se dá vysvětlit tím, že pro Libyjce, kteří kvůli absenci rozsáhlejších volebních kampaní vlastně nevěděli moc o kandidátech, Džibríl reprezentoval už zavedenou značku.

Libyjský sen

Volby, které se uskutečnily na začátku měsíce a jejichž výsledky byly definitivně potvrzeny až 17. července, tedy celých deset dní po nich, dokazují mezinárodní komunitě důležitou věc – že Libyjci, ač byli po více než půl století u uren poprvé, nezvolili nikoho obzvlášť nebezpečného, a že je tedy možné, že se libyjské povstání povedlo. Libye samozřejmě musí ujít ještě dlouhou cestu, musí znovu nastolit respekt armádě a odzbrojit milice, které ovládají velké části země a jsou bezpečnostním rizikem.

Ale politicky je země, zdá se, na relativně dobré cestě. V případě, že se kongres úspěšně shodne na ústavě a po určité době bude zvolen „opravdový“ parlament, který bude v nové základním zákoně zakotvený, se bude snad dát libyjská občanská válka i intervence NATO považovat za úspěšnou. A snad poslouží jako příklad i pro Sýrii, kde však opozice není takovým způsobem sjednocená, jako byla ta libyjská. „Tohle je demokracie, o tomhle jsme snili,“ řekl v gratulaci zvolenému Madžarjáfovi politik, který kandidoval proti němu. Tak ať tedy libyjský sen vydrží ještě dlouho.