Spisovatel Paulo Coelho vyzývá k pirátství

proč v záležitosti ochrany duševního vlastnictví hrozí vylití vaničky i s dítětem.

Ochrana duševního vlastnictví, ochrana autorských práv asi nejvíc, je skutečně dost archaická a pokulhává příliš daleko za realitou. Jedním z jednoduchých příkladů jsou třeba ty sedmdesátileté lhůty... Ale to nejhorší, co bychom mohli udělat, je odmítnout ji "po pirátsku" jako celek.

Když zůstaneme třeba u literárního autorského díla (a nebudeme moc řešit papírové knihy, ty se postupně dostanou do podobné role, jako reprodukce, případně i originály výtvarných děl - taky je někteří lidé doma mají a budou mít):

Systém "napřed to zkonzumuji, a pak, když se mi to bude líbit, zaplatím (ať už za papírovou knihu, nebo za elektronickou podobu") se s prinicipy současného a asi i dohledného budoucího fungování ekonomiky diametrálně rozchází. Prakticky vede k odměňování charakteru almužny. Bere totiž za výchozí předpoklad lidskou zodpovědnost nejen vůči sobě, ale i vůči druhým. Na tomto předpokladu byl (mj.) ve své ideální podobě založen jistý projekt postkapitalistické společnosti a víme, v jakých kotrmelcích nakonec skončil.

Kromě toho, i v době internetu autorské dílo potřebuje marketing. Na uživení autora musí vydělat takovou hromadu peněz, že se to bez marketingu nemůže podařit. Dřívější problém, jak se vůbec konzument o knize dozví, je u internetu jen nahrazen problémem, jak se k potenciálnímu čtenáři v nekonečné záplavě "informací", převážně samozřejmě balastu, má dostat právě ta o dotyčné knize.

Problém ale samozřejmě je, když se ochrana práv skutečných autorů - tvůrců díla - postupně z převážné míry stane ochranou investic do marketingu. Jak to od sebe oddělit, ještě nikdo nevymyslel.

A schválně používám u autorů množné číslo. On totiž skoro každého, když se řekne "literární dílo", napadne beletrie a jeden autor na jednu knihu. Existují ale i literární díla (alespoň ve smyslu autorského zákona), která jsou tvořena týmy desítek lidí různých profesí - například odborná literatura, typicky učebnice. Ty elektronické jsou navíc na pomezí literárního díla, multimédiálního díla a softwaru. A v jejich případě jde u ochrany práv nakladatele nejen o tu problematickou ochranu investice do marketingu, ale i o ochranu investice do několikaletého vývoje - asi jako třeba u patentové ochrany léku.

Suma sumárum:

Multimediální velkopodniky s jejich "ACTAmi" na jedné straně a "piráti" na druhé straně jsou jen dva "pangejty", jejichž užitečnost je jen ve vymezení okrajů problematiky. Cesta do budoucna vede jinudy, přes skutečnou ochranu možnosti důstojně se živit tvořivou duševní prací - pro jednotlivé autory i pro týmy. Jsme na samém začátku a bude to zatraceně těžké, protože lobby je slabá - lidí takto se živících je pořád ještě drtivá menšina a ani o finanční sílu se moc opřít nejde...

Nicméně se hlásím k tomu, že cílem sdělení nebylo předložit ten "překlad", je tedy za tím něco jiného. S názorem Paula Coelha (protože ho chápu tak, jak jsem ho "přeložil"), hluboce nesouhlasím.

Jsem velmi přesvědčen o tom, že společnost, která tvořivou duševní práci neuzná za hodnu odměny (opravdu odměny, nikoli almužny dávané jen když se konzumentovi výsledků té práce zlíbí) se neubírá směrem k lepšímu.

A už jsem párkrát na vlastní oči mohl sledovat, jak zapálený příznivec "svobodného sdílení", do té doby jen konzumující, rychle změnil názor na svět poté, co věnoval příslušný čas a úsilí vytvoření vlastního autorského díla.