Olympijská hymna: teatrální až pokleslá

Ve středu byla na olympijském YouTube kanálu zveřejněna oficiální hymna. Bude doprovázet nadcházející sportovní svátek v Londýně, který odstartuje 26. července a potrvá téměř do poloviny srpna. Na svědomí ji má populární britská pop-rocková kapela Muse, která 22. listopadu zahraje i v pražské O2 Aréně. Píseň Survival je zároveň také pilotním singlem pro jejich šestou desku The 2nd Law, která vyjde v druhé polovině září.

Frontman kapely Matthew Bellamy o tomto albu na Twitteru napsal, že bude znít jako „křesťanský gangsta rap jazz odyssey s trochou ambient dubstepu a metalovo-flamenkové cowboy psychedelie“. Buď se bude jednat o šílený mišmaš, nebo marketingový tah, který má fanoušky navnadit. Jenže na co je má navnadit, když člověk z této žánrové patlanice – ani za předpokladu poměrně bujné fantazie - nemá sebemenší šanci představit si, jak bude nové album znít?

Už z názvu (Survival čili Přežití) je zřetelné, že teatrálnost olympijských her se musela zákonitě promítnout i v hudební stránce. Dalo se to čekat, když jejím autorem jsou právě Muse, kteří se svou muzikální pompézností proslavili po celém světě.

Do skladby v úvodu vstupuje pohádkový klavírní riff v doprovodu sentimentálního smyčcového aranžmá, aby se v jednom okamžiku píseň přeměnila do houpavé vykrádačky legendární rockové formace Queen. Pokud byste měli pocit, že už toho bylo až příliš, vězte, že vás čeká ještě epické kytarové sólo. To už se však do písně vtírají chorály, za které by se ve svých ultrasymfonických soundtracích musel stydět i John Williams.

Oficiální klip ke skladbě Survival je k dispozici na YouTube.

Bohužel ani po textové stránce se nejedná zrovna o majstrštyk. První polovinu písně doprovází patetické blábolení o tom, že život je přece závod a my ho vyhrajeme za každou cenu, protože máme sílu a nikdy neprohráváme. Přidejme si k tomu ještě poznámku o pomstě a polomilitantní štěkání: „Bojuj! Bojuj!“. Bitva může vypuknout.

Oficiální píseň letních olympijských her v Londýně zkrátka míří svým posláním spíše do spodních pater pyramidy lidských potřeb. Vždycky je po ruce otázka, jestli by tomu nemělo být naopak, protože ve sportu by také mohlo jít například o potřebu rozvoje, úcty a uznání. Zejména v olympijském pojetí, o kterém představitelé hnutí rádi hovoří. A tak jen věřme, že sportovní výkony budou na vyšší úrovni než teatrální hymnus, který bude doprovázet (nejen) medailové ceremoniály.