Nechápu nechápání smyslu olympiády. Proto pár kladů.

Je olympiáda svátkem sportovního ducha i skvělých výkonů, oslavou lidskosti a umu, anebo zhovadilostí, do které a ze které tečou hříšné peníze? Je zvykem, že část populace – často třeba i z hard-core intelektuálních kruhů – dává během sportovních megapodniků ostentativně najevo, jak hrozně sportem a „primitivy“, kteří se místo četby koukají, pohrdá. „Nedívám se, nesleduji, nezajímá mě to, věnuji se něčemu užitečnému.“

Novinář Jan A. Novák publikoval na serveru Reflex.cz komentář, který má provokativní titul Nechápu smysl olympiády. Krátký text má hodně sdílení na Facebooku či Twitteru a je už na stránkách Reflexu nejčtenější. Kritizuje moderní olympiády, jež jsou dle Nováka nákladné a nesmyslné – oproti těm antickým, kde se též filozofovalo v ideálu vzkvétání ducha i těla, navíc neokázale a na jednom místě. Takové hry prý autor chápe.

Míní, že se dnes do olympismu zbytečně dávají peníze, přestože státy nemají dost prostředků na školství, zdravotnictví a vědu. „Moderní olympiáda tak ve skutečnosti postrádá jakýkoliv vyšší smysl, nosnou myšlenku, důvod. Samozřejmě kromě jediného, jímž jsou peníze. Je dokonalým zrcadlem vyprázdněnosti konzumní civilizace,“ tvrdí.

Sportovci, bytosti odkojené na chemikáliích?

„Anebo takzvaní sportovci; bytosti v raném dětství vytržené z normálního života, odchované na chemikáliích a nadosmrti neschopné existence mimo svět takzvaného sportu. Krása těla? Kde, když kolikrát ani není jasné, jestli je borec muž, nebo žena. Krása ducha? To je snad lepší nekomentovat, protože posmívat se lidské hlouposti není hezké, ani když oním nebožákem je sportovec,“ píše Jan A. Novák, když opomíjí, že lecjaký profesor filozofie nebo fyziky čutal v mládí do meruny nebo běhal po ovále na mnohem vyšší než rekreační úrovni.

A tady se chce říci: prosím dost! Kolega, který psával o vědě a výzkumu (pokud se nemýlím), ve svém hanopisu na olympiády říká sportovcům „mutanti“, takže se chce tázat, co se mu v dětství stalo, že sport tak hrozně nenávidí. Ve svém rozhněvání zveličuje to, co všichni víme, že olympiády plýtvají penězi a vyznačují se masovostí, ale záměrně vytěsňuje některé klady, jež olympijské hnutí přineslo: ať už jde zrovnoprávnění pohlaví (kdyby letos pan Novák hry sledoval, věděl by, že každá země má ve své výpravě ženy), nebo o boj s rasismem – příběhy sportujícího indiána Jima Thorpeho, černocha Jesse Owense v hajlujícím Berlíně či vztyčené černé pěsti v Mexiku 1968 pomohly pozměnit svět. I národostní pnutí se kolikrát „vypustila“ na neškodém poli sportovního zápolení...

Co je ještě podstatnější, sen o zapojení se do olympijské soutěže s nejlepšími lidmi planety, dává smysl života statisícům sportovců, kteří nejsou vždy takovými tupouny, jak je Novák vykresluje. Chtějí ukázat, že něco umějí nejlépe ze všech. A to snad není tak úplně nesmyslné. Olympismus přinesl i paralympijské hry, na nichž závodí lidé, kteří se k tréninku přimknou tak, že opět dokáží žít plnohodnotné životy, nehledě na svá postižení.

Sprška vzrušení

A ještě jeden, nicotný důvod. Nevím, zda-li se v kritikově životě najde místo pro takové pojmy jako radost, vzrušení, nadšení, údiv nebo euforie, ale jen v to olympijské úterý 31. července, kdy článek na Reflexu vyšel, ožilo tolik příběhů, tolik skvělých výkonů i kontroverzních situací, které mohou mít dopad na současnost i budoucnost sportu.

Koho by nenadchly finálové jízdy singlkanoistů, kteří se trumfovali v umu a dokonalosti výkonu?Co třeba čínská „superžena“ Jie Š-wen? Bude první skutečně usvědčenou „mutantkou“, když plave rychleji než muži? Pokoří někdy někdo fenomenálního sběratele placek Michaela Phelpse, který vylovil z bazénu celkem devatenáct medailí v unikátní kombinaci 15-2-2? Koho, kdo viděl, nenadchly finálové jízdy singlkanoistů, kteří se trumfovali v dokonalosti výkonu, s nímž pokořili divé vody? Nemají snad plážové volejbalistky Markéta Sluková s Kristýnou Kolocovou přirozeně krásná těla, která prý Novák nikde nevídá?

Nic není černobílé, ani olympiády. Ale jak napsal v pondělních Hospodářských novinách hráč a kulturní antropolog Michal Horáček: „Namítat, že i sport trpí přesahy z ,obyčejného´ světa, třeba dopingem nebo úplatky, je legitimní. A to proto, že taková starost je z povahy věci starostí o ideál. O ten ideál, který v souvislosti s moderními olympijskými hrami vyzývá: Oslavujte lidskost! Ať na sportovištích vítězí ti nejlepší. Hlavně však ať vítězí a nezahyne sportovní duch; pořád ještě ten nejpěknější z všelijakých duchů naší doby.“