Londýnští krejčí demonstrují proti americké invazi

Americký řetězec Abercrombie & Fitch chce otevřít filiálku v kolébce pánské módy, světoznámé londýnské Savile Row.

Světové události
Petr Matějček | 22.08.2012

Desítky zelených mužíků s transparenty „Yankee Go Home!“ Tak vypadal obrázek, jenž zaplavil sociální sítě v den, kdy dosedlo na Mars americké robotické vozítko Curiosity. O pár týdnů později se opět demonstruje proti invazivním choutkám Američanů, tentokrát doopravdy, o 149 598 000 kilometrů jižněji (předpokládám-li naivně, že Mars je nad námi). Konkrétně se protestuje v Savile Row, londýnské kolébce pánské módy. Transparenty zůstaly stejné, jen marťany nahradili krejčí. Vůbec se jim nelíbí, že by v jejich ulici mohla co nevidět otevřít obchod americká značka Abercrombie & Fitch.

„Máme pocit, že Savile Row není tím správným místem na prodej triček, kapsáčů a tang s dvojsmyslnými slogany,“ napsala ve svém článku pro deník The Guardian jedna z britských ikon klasické pánské módy Gustav Temple. Ve svém komentáři připomíná, že Savile Row je Mekkou obleků šitých na zakázku.

Němec Bernhard Roetzel v populární knize Opravdový Gentleman o této ulici napsal: „Ve světě, který si daleko více cení designerů než řemeslníků, je Savile Row poslední baštou, kde podoba díla vyrobeného ručně záleží na řemeslnické dovednosti, tedy na krejčím.“ Krejčí ze Savile Row ušili uniformu, kterou měl na sobě viceadmirál Horatio Nelson, když byl zabit během bitvy u Trafalgaru. V Savil Row král Eduard VII. kdysi vynalez smoking neboli dinnerjacket. Celé hollywoodské produkce černobílých blockbusterů byly přerušeny, jen aby si v Londýnské ulici mohli Rudolph Valentino či Frank Sinatra nechat upravit saka.

Savile Row si svou reputaci drží již téměř dvě stě let. „Přežila těžké časy, dobré časy a časem se i vyvinula. V šedesátých letech například Tommy Nutter šil pestrobarevné tvídové obleky pro Micka Jaggera a Eltona Johna. Činil tak ale se stejnou profesionalitou, jako by právě pracoval na fraku pro prince z Walesu,“ poznamenává Gustav Temple.

Řemeslo však v žádném případě není v úpadku. Naopak krejčím v Savile Row se daří dobře. Mladí inovátoři jako Ozwald Boateng a Richard James ulici v posledních deseti letech příjemně oživili i přesto, že jim staří harcovníci z Gives & Hawkes, Anderson & Sheppard a J. Dege & Sons zprvu nedůvěřovali. Boatengovi a spol. se přesto podařilo dokázat, že lze Savile Row modernizovat a zároveň respektovat tradice. 

Jedna z mála věcí, které mají produkty ze Savile Row a od Abercrombie & Fitch společného, jsou sumy, jež jsme ochotni za ně zaplatit

Zmíněný Gustav Temple, který mimo jiné vydává magazín o klasické pánské módě The Chap, naprosto správně konstatuje, že oblečení, které prodává Abercrombie & Fitch si můžeme koupit v téměř každé ulici téměř každého města na světě. S kvalitním oblekem na míru se věci mají jinak. A proto by Savile Row měla zůstat taková, jaká je – abychom, až si jednoho krásného dne budeme moci dovolit službu proslulých britských krejčí, věděli, kam jít. Aby se ze Savile Row během dvaceti let nestala jen další londýnská ulice plná globálních značek, které mají pobočky v každém velkém evropském městě.

Jedna z mála věcí, které mají produkty ze Savile Row a od Abercrombie & Fitch dle Gustava Templa společného, jsou sumy, jež jsme ochotni za ně zaplatit. Jenže zatímco v centru krejčovství se horentní částky, často přesahující několik tisíc eur, vysvětlují desítkami hodin ruční práce. U Abercrombie & Fitch platí zákazníci především agresivní marketingové kampaně soustředěné na písmenka A a F, které se následně vystřihnou ze zbytků džínsoviny a nalepí na tričko.

A ještě jednu pikantnost Temple prozradil: Kde si myslíte, že si vychytralý obchodník a CEO společnosti Abercrombie & Fitch Mike Jeffries nechává šít své obleky? Správně, v Savile Row. Dle Templa je to jako byste si dopřáli oběd v gurmánském svatostánku Le Gavroche, a protože vám tam jídlo výjimečně dobře chutnalo, hned vedle se rozhodnete postavit McDonalds.

Tradice je nutné chránit, ať už jde o oblek či jídlo. Nedávno jsem si v jedné proslulé restauraci na mnichovském Marienplatzu objednal tradiční Weißwurst. Obsluha se nade mnou slitovala a bavorskou pochoutku z mletého telecího masa mi přinesla i přesto, že už bylo tři minuty po dvanácté a Weißwurst se po poledni běžně nepodává. Sympatická servírka musela okamžitě čelit ostré kritice ze strany tamních štamgastů, kteří žasli, jak si takovou drzost mohla vůbec dovolit. I když jsem měl tehdy sto chutí vidličku vrazit spíš do oněch kníratých pánů u vedlejšího stolu než do bavorské klobásy, později jsem si uvědomil, že právě to je jeden z důvodů, proč se do Mnichova tak rád vracím. Se Savile Row se to nemá jinak.  

Zobrazit diskusi
Reakcí:1

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Zase

americká hamižnost, která povýšila zisk nade vše.

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah