Egyptská armáda se proměnila v ziskovou korporaci

Nenadálé odvolání hlavních architektů porevoluční armádní vlády v Egyptě, maršála Muhammada Tantávího a náčelníka generálního štábu Samího Anana, překvapilo v neděli 12. srpna i samotnou egyptskou společnost. Ta si již za posledních osmnácti měsíců přivykla na náhlé zvraty a nečekaná vyústění  událostí, které se v zemi odehrávají. Ať už byl krok egyptského prezidenta Muhammada Mursího se zástupci širších armádních špiček předem konzultován, či nikoliv, přinejmenším v symbolické rovině přináší optimistický příslib.

Dlouhý zápas o vymanění civilní egyptské politiky z pod kurately Nejvyšší rady ozbrojených sil (SCAF) se tedy na konci léta 2012 nejeví tak ztraceným bojem, jako tomu bylo ještě v červnu tohoto roku. Tehdy  SCAF dvěma dekrety rozpustila čerstvě zvolený parlament ztělesňující svým obsazením váhu islámského proudu uvnitř egyptské politiky a pokusil se s předstihem neutralizovat roli budoucího prezidenta, kterému měla vojenská rada posledního červnového dne předat moc.

reklama

Kdo v Egyptě koncentruje moc

Mursí se na počátku července jako první egyptský prezident v historii od roku 1952, jenž nevzešel z armádních řad, ocitl před složitým dilematem. Významná část egyptské mládeže, která se na počátku minulého roku zasloužila o politické změny v zemi, podezřívala od léta 2011 politická uskupení vycházející z hnutí Muslimské bratrstvo ze snahy o uzavření tiché dohody s armádními špičkami. Se všemi negativními dopady, který by podobně laděný „pakistánský“ scénář Egyptu přinesl. 

Výchozí podmínkou pro to, aby se Egypt stal místem k důstojnému životu, je demontáž všech sítí, z nichž byl režim Husního Mubaraka upředen

Politická odnož Muslimského bratrstva Strana svobody a spravedlnosti jako nejsilnější formace v egyptském parlametu, ze které vzešel i Mursí sám, má ve svých řadách především aktivisty narozené kolem roku 1960. Ti v bezčasí  mubarakovského Egypta a letech pracovní emigrace v politicky sterilních zemích Perského zálivu ztratili víru v to, že existují jiná než postupná a pomalá řešení. Opakované výzvy armádních špiček k obnovování „stability“ tak mohly v jejich případě padnout na úrodnou půdu a postupně s jejich přispěním začít připravovat novou, „light“ variantu mubarakovského státu. Přesto, prozatím se tak nestalo. Pod klidnou nilskou hladinou však jsou dravé spodní proudy.

Egyptská společnost v posledních měsících prokazuje neúnavnou schopnost odhalovat a ukazovat na místa, v nichž se v nilském údolí koncentruje moc. Politická, bezpečnostní, ekonomická, povětšinou vzájemně propojená a přetavená do podoby, která není často na první pohled viditelná. Hlavním terčem kritiky se proto od podzimu 2011 stala Nejvyšší rada ozbrojených sil a její více či méně sofistikované pokusy o manipulaci civilní vlády. Spojení „lid chce pád režimu“ pozdní zimy roku 2011 o rok později vystřídalo heslo „pryč s vojenskou vládou“, případně „lid chce pád maršála (Tantávího)“.

Ačkoliv se na první pohled může zdát, že tento požadavek směřuje k roli, kterou armáda aktuálně hraje v politickém životě Egypta, jde ve skutečnosti mnohem dál. Egypťané si dobře uvědomují, že výchozí podmínkou pro to, aby se jejich země stala místem k důstojnému životu, je demontáž všech sítí, ze kterých byl režim Husního Mubaraka upředen. A že ty, které směřují k armádě a dalším bezpečnostním složkám, jsou vůči změnám nejodolnější. Pro jejich pochopení je třeba se podívat zpět a porozumět tomu, jak egyptská armáda v průběhu posledních dvaceti let dokázala prostoupit správu země a systematicky ji měnit ve zdroj vlastní politické a ekonomické moci.

Armáda jako věřitel egyptské vlády

Přechody z armádních postů do civilní správy jsou základním principem, jehož prostřednictvím lze pochopit fungování egyptského státu

Egyptské ozbrojené síly prošly během třiceti let studeného míru s Izraelem dalekosáhlými změnami, které proměnily jejich tvář. Místo těžkopádné síly, jejímž prvotním posláním je bojovat, se proměnily ve velkou korporaci, jejíž ambicí je vytvářet finanční zisk. Tento fenomém je na Blízkém východě dobře známý. Turecko a Pakistán ukazují dva krajní příklady toho, jaké dopady může na život  společnosti podnikající armáda mít. Při pohledu na tyto dva zmíněné státy vlastně egyptská zkušenost roku 2012 není nijak zvlášť specifická.  Představuje spíše banální obraz formalizovaného systému otáčivých dveří, kdy přechody z armádních postů do civilní správy, z veřejných funkcí do byznysu jsou základním principem, jehož prostřednictvím lze pochopit fungování egyptského státu.

Vyšší důstojníci a generálové egyptské armády jsou na svých oficiálních postech špatně placeni, avšak odcházejí z nich s perspektivou solidního zabezpečení, jehož se jim dostane po odchodu z činné služby. Disponují širokou paletou osobních privilegií sahajících od dotovaného bydlení v některé z více než dvacítky městských komunit na periferii Káhiry a Alexandrie až po lukrativně placené posty v představenstvech a dozorčích radách státních i nominálně soukromých firem. Pocit soudržnosti vojenské kasty je v každodenním životě udržován členstvím ve vojenských klubech, které v káhirské aglomeraci představují jednu z mála zelených ploch uvnitř jinak hustě zastavěného města. Svatby, rodinné oslavy a mnoho jiných příležitostí pro vzájemná setkávání z těchto klubů vytvářejí ideální místa pro setkávání se lidí, kteří „spolu mluví“.