Přiznají si Evropané růst globálního vlivu pěti bývalých impérií?

Summit G20 (20 největších ekonomik světa, jež tvoří 90 procent jeho HDP) v mexickém Los Cabos 18. a 19. června se odehrál v době, kdy globální ekonomiku sužuje mnoho rizik a nejistot. Proto by nemělo překvapovat, že dluhová krize eurozóny byla jedním z hlavních témat setkání představitelů 19 států a Evropské unie. Překvapila spíš reakce předsedy Evropské komise Josého Manuela Barrosa na výtku skupiny BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika), že EU neprovádí konkrétní opatření k řešení této krize.

„Nejsme tady kvůli tomu, abychom dostávali lekce z demokracie a z toho, jak se má řídit ekonomika,“ prohlásil Barroso. Jen tím potvrdil přetrvávající přesvědčení Evropanů, že jsou společně s USA světovou velmocí. To však v případě Evropy přestává stále víc platit. Proto by měla věnovat zvýšenou pozornost rostoucímu globálnímu vlivu pěti zemí – Číny, Turecka, Ruska, Indie a Brazílie –, jež byly v minulosti buď samy impérii, nebo jejich součástí. Až dosud Evropa růst jejich globálního vlivu v podstatě opomíjela. A čím dřív to napraví, tím lépe pro ni.

Návrat do tradičních pozic

Ve východní Asii se postupně stává hlavní mocností Čína. Ta stále víc uplatňuje svou politickou, ekonomickou a vojenskou sílu, v důsledku čehož jí ostatní státy tohoto regionu musejí pochlebovat a také se jí podřizovat. Na Blízkém východě a ve Střední Asii využívá svůj nový ekonomický a politický rozvoj Turecko k ovlivňování většiny zemí, jež v minulosti byly součástí Osmanské říše.

U čínských, tureckých, ruských, indických i brazilských elit narůstá pocit, že se jejich země vracejí do tradičních pozic světových mocností

Rusko zase využívá své síly a vlivu vyplývajících z jeho energetických zdrojů k prosazování neocarské politiky v Evropě a v odlehlých oblastech bývalého ruského impéria. Přehlížet by se neměl ani vliv Indie v jižní Asii. Její ekonomika je totiž mnohem větší než jejích sousedních zemí, ve kterých v minulosti rozhodovali indičtí magnáti. Totéž platí o vlivu Brazílie v Africe, který zdědila po portugalském impériu a jehož šíření jí usnadňuje rostoucí ekonomika země.

Imperiální tradice těchto pěti států je stimuluje k tomu, aby hrály větší roli nejen v uvedených regionech, ale i ve světě. A u jejich elit narůstá pocit, že se tyto země vracejí do tradičních pozic světových mocností. Tento proces nedokáže zvrátit ani současná ekonomická krize a vede k jejich spolupráci, aby měly větší slovo při jednáních skupiny G20, Organizace spojených národů a dalších mezinárodních institucí.

Spolupráce i soupeření

Samozřejmě, že si těchto pět států konkuruje a existují mezi nimi napětí. Například Turecko a Rusko soupeří o vliv ve Střední Asii a na Kavkaze. Svědčí o tom i nedávný konflikt v Náhorním Karabachu, v němž se jako za časů Osmanské říše na jedné straně ocitl Ázerbájdžán a Turecko a na druhé Rusko, Arménie a Írán. Rusko se také obává rostoucího vlivu Číny na Sibiři. Vztahy Číny a Indie zase komplikuje spor o území v Himálajích na společné hranici, soupeření o vliv v Myanmaru a indický konflikt s Pákistánem, s nímž Čína naopak dobře vychází. O vliv v Africe pak Čína soupeří s Brazílií.

Všech pět států považuje světový řád, jenž vznikl po druhé světové válce, za zastaralý, a proto jej odmítajíVšech těchto pět států je však přesvědčeno, že USA a ještě víc Evropa nemají nadále právo na monopolní postavení při rozhodování v mezinárodním společenství. Považují světový řád, jenž vznikl po druhé světové válce, za zastaralý, a proto jej odmítají. A ani automaticky neuznávají USA za hlavní velmoc v případě nějakého mezinárodního problému.

Zajímavé je, že Turecko je jako jediná z těchto pěti zemí součástí mise Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil (International Security Assistance Force, ISAF) v Afghánistánu a že vojáci žádné z nich nejsou přítomní v Iráku. Pouze Turecko se také nějakým způsobem zúčastnilo konfliktu v Libyi, přičemž jeho hlavním příspěvkem bylo, že nezablokovalo útok NATO na síly režimu plukovníka Muammara Kaddáfího.

Změna rétoriky

Nic nenaznačuje tomu, že by se v těchto pěti státech imperiální pocity a z nich vyplývající nároky vytrácely. Naopak se zdá, že neustále sílí.

Proto by si měl Brusel kromě značného hospodářského rozvoje a růstu vojenského a politického vlivu těchto pěti zemí přiznat i to, že jejich touha po větší roli ve světě je motivovaná jak slavnou minulostí, tak úspěšnou přítomností. A pokud to učiní, možná se i změní rétorika předsedy Evropské komise Barrosa. Je na čase.