Královna Hillary je nahá!

Dosluhující ministryně zahraničí je líčena jako skvělý státník a favoritka na první prezidentku USA, leč výsledky v úřadě má skrovné.

Geopolitika
Dan Macek | 19.01.2013

Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová v Obamově druhém funkčním období už diplomacii nepovede, ale spekuluje se, že se bude v roce 2016 podruhé ucházet o prezidentskou nominaci za demokraty. Její volební kampaň by se nepochybně oháněla vládní zkušeností, jenže ve skutečnosti toho ve funkci příliš nepředvedla.

Když Hillary Clintonová předstihla svou předchůdkyni Condoleezzu Riceovou v počtu navštívených zemí, prohlásila ji americká média za nejzcestovalejšího ministra zahraničí všech dob (loni na podzim navštívila v pořadí 111. zemi, Riceová nicméně dohromady nalétala více kilometrů).

Už dříve se však v americkém tisku objevovaly oslavné články vykreslující Clintonovou jako státníka epochálního významu. Magazín deníku The New York Times ji v titulku nazval rockovou hvězdou mezi diplomaty, zatímco prestižní časopis Foreign Policy ji v anglické slovní hříčce rovnou tituloval jako „hlavu státu“ (od spojení State Department, jímž se v USA označuje ministerstvo zahraničí). První ze zmíněných článků cituje šéfa Googlu Erica Schmidta, který Clintonovou dokonce považuje za nejvýznamnějšího ministra zahraničí od dob architekta NATO Deana Achesona.

Úpadek supervelmoci

Jenže mediální důraz na to, že Clintonová zvládá při typické zahraniční cestě snídat ve Vietnamu, obědvat v Laosu a večeřet v Kambodži, odvádí pozornost od skutečnosti, že se do méně triviálních dějin diplomacie zapsala nanejvýš jako svědek postupné ztráty amerického vlivu za hranicemi. Nelze samozřejmě vyloučit, že Clintonová za zavřenými dveřmi dojednala nějaká nová a přelomová tichá spojenectví, jež se projeví až v budoucnu. Ale o nich zatím mnoho nevíme, přestože odtajnění amerických ambasádních depeší skupinou WikiLeaks nabídlo světové veřejnosti nebývalý vhled do diplomatického zákulisí. Při „žehlení“ dopadů tohoto choulostivého skandálu musela Clintonová jistě projevit určitý diplomatický talent: náhle jí možná přišla vhod ponižující zkušenost s propíráním pikantních detailů Aféry Lewinská ve světovém tisku.

Komentátor Fouad Ajami si všiml, že nejdůležitější viditelná rozhodnutí americké zahraniční politiky byla poslední čtyři roky podřízena zájmům Obamovy kampaně za znovuzvolení. Jeho administrativa vsadila na to, že voliči úpadek vážnosti USA ve světě buď nezaznamenají, nebo je jim lhostejný.

Nejdůležitější rozhodnutí americké zahraniční politiky byla poslední čtyři roky podřízena zájmům Obamovy kampaně za znovuzvoleníPasivita ministerstva zahraničí přitom prý neměla obdoby. Klíčovým počinem Obamova prvního funkčního období bylo stažení bojových jednotek z Iráku a vyjednání případné dohody o trvalé americké vojenské přítomnosti v zemi. Starost o tyto záležitosti však Bílý dům nesvěřil šéfdiplomatce Clintonové, nýbrž viceprezidentovi Joe Bidenovi.

Výsledkem jeho snažení je, že USA mají v Bagdádu sice největší ambasádu na světě, ale čtyři a půl tisíce amerických vojáků položilo životy a 32 tisíc jich bylo zraněno, jen aby se většinově šíitský Irák přimkl k americkému nepříteli Íránu, zatímco irácký ropný průmysl ovládli investoři z Číny. Svou zemi do války v Iráku sice možná neuváženě zavlekl Obamův předchůdce George W. Bush, ale nakonec odvrátil úplnou vojenskou porážku. Byla to až Obamova administrativa, která „prohrála mír“ na celé čáře. S vyjímkou autonomního Kurdistánu je dnes vliv USA v Iráku nicotný, což je znát například na protichůdné politice obou států vůči proíránskému režimu v sousední Sýrii.

Jedním z atributů post-Bushovské diplomacie byl okázalý distanc od dřívějšího „vývozu demokracie“. Už necelý půlrok po Obamově nástupu do úřadu se tento strategický obrat projevil v praxi: po zfalšování prezidentských voleb v Íránu se Washington zdržel jakékoli hlasitější kritiky brutálního potlačení protestů tamních demokratických aktivistů. Pokud ovšem stratégové na americkém ministerstvu zahraničí předpokládali, že ajatolláhové na podání ruky zareagují větší transparentností svého jaderného programu, následující roky je vyvedly z omylu.

Muslimové, mějte nás rádi

Americké diplomacii se nedařilo naplnit Obamův příslib zlepšení vztahů s muslimským světem ani jinde v regionu. Krátce předtím, než Arabské jaro zachvátilo Egypt, označila Hillary Clintonová tamního dlouholetého autokrata Husního Mubaraka za „přítele rodiny“ a ocenila stabilitu jeho vlády. Po pár týdnech pouličních protestů ho však Washington dotlačil k odstoupení. USA tím podlomily důvěru ostatních spřátelených režimů v oblasti – zejména Saúdské Arábie, aniž by obměkčily nově nastupující, tradičně protiamerické vládce Egypta.

Zobrazit diskusi
Reakcí:8

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Jednostranný článek

Článek je jednostranny útok na Clintonovou. Od novináře bych očekával vyváženější a neutrálnější přístup. Dočteme se zde o všech špatnostech a chybách, ale o tom, jak těžce museli američané napravovat vztahy se spojenci po Bushově kataastrofální zahraniční politice a pošramocenou pověst USA ve světě se toho moc nedozvíme. To se vám opravdu moc nepovedlo. Ale hlavně, že jste se odlišil od tolikrát zmiňovaných "oslavných komentářů" v americkém tisku.

Souhlas

Váš příspěvek mi ušetřil komentář ve stejném duchu. Znovuzískávání ztraceného kreditu v nejvýbušnějších regiónech světa - ale i v očích veřejnosti u dřívějšího hlavního spojence-západní Evropy, kde respekt americké administrativy mezi obyvatelstvem klesl za Bushovy administrativy k historickým minimům, není převratné, ale stálo jistě hodně sil a je pro budoucnost kritické.  Na podmáčeném terénu se bez pevných pilotů stavět nedá.

Kromě toho zahraniční politiku málokteré země lze realisticky posuzovat bez ohledu na domácí situaci a bez její důkladné znalosti - a pro USA to v uplynulých letech, a zejména od podzimu 2010, platilo více než v předchozích desetiletích, pravděpodobně dokonce nejvíce od konce války ve Vietnamu.  To je ale na samostatný článek. Z článku je ale zjevné, že autor, aniž mu chci škodit, vnitropolitickou scénu a situaci téměř nezná. Politika je uměním možného a Clintonová evidentně jednala na principu volby nejmenšího zla (mezinárodního i domácího) a v tomto směru to zase nedopadlo tak špatně.  Bezprostředně, opravdu vážně, hrozily obchodní války s expandujícími ekonomikami, ale došlo naopak k podstatnému uklidnění vztahů ak mírnému rozvoji demokracie ve většině těchto zemí. Jeden z posledních tvrdě  totalitních režimů, Myanmar, se uvolnil.  K novým výrazným teroristickým útokům ve vyspělých zemích nedošlo.  Arabské revoluce byly beze všech pochyb jen otázkou času a k výbuchu mohlo dojít kdykoliv (tu jistotu beru z demografické situace - příliš mnoho nevyužitých, rozhněvaných a především nezaměstnaných mladých mužů). Držet státy pod starými vládci nebylo dlouhodobě udržitelné, ale arabská společnost si bohužel svůj přechod k demokracii musí "odžít" a období dvou let je příliš krátké na hodnocení výsledků. Sýrie je "babo, raď", poslat tam těžké zbraně, nebo snad přímo zasáhnout vojensky, mohlo vyvolat ještě mnohem větší tragédie, než jakých jsme svědky (a vnitropoliticky by se to bylo asi rovnalo sebevraždě). Mohli bychom pokračovat. Ne, neudělala žádné přelomové kroky, byla spíš ministryní úklidu a opravování základů a pilotů. Otázka je, jestli bez úklidu a bez oprav základů bylo na čem stavět.   

_____

Poznámka pod čarou: Že se neobnovila síla transatlantického spojení, je veliká škoda (pro Evropu), ale chyba je podle mého názoru především na straně Evropy.  Americký prezident o posílení spojení zpočátku jevil velký zájem a on, viceprezident i ministryně zahraničí vynaložili v letech 2008 a 2009 v tom smyslu hodně úsilí . Jenže Evropa byla zahleděná do sebe, měla jiné starosti (nejen ekonomické, ale např. i transformaci vládnutí a starost o nové rozdělení moci)  a byla na jejich základě nesoustředěná, těkající, rozhádaná, těžko schopná projevit jednotu, a už vůbec ne soustředit se na jednotnou  zahraniční, natož pak jednotnou obrannou politiku. (Proti)jderné americké  iniciativy nechaly Evropu netečnou, pokusy USA najít nový domov pro vězně z Guantanama a posílit podíl Evropy na operacích NATO jen rozjitřily veřejné mínění.  Svůj přístup k věci Evropa nádherně symbolicky vyjádřila jmenováním baronky Ashtonové - dámy, která "nikomu nevadila, protože je nemastná-neslaná, žádná osobnost, a tudíž nehrozí, že by někde něco prosadila, natož že by projevovala  iniciativu" - do role protějšku Clintonové...

ale on Clintonová není žádná

ale on Clintonová není žádná myslitelka a rozhodně je to spíše, špatná volba na tento post .

Patrně jediná možná volba

Nevím, nakolik dobře jste znal situaci americké Demokratické strany v létě 2008. Několik týdnů jednali Obamovi vyjednavači s Billem Clintonem a s kampaní Clintonové o ceně za to, že podpoří Obamu a přivede na jeho stranu své voliče z demokratických primárek (které prohrála). Politika bohužel je o výměnných obchodech a sjednocení strany bylo kritické pro Obamovo zvolení, ale i pro budoucnost Demokratické strany samotné. (Na příkladu Republikánské strany, které se toto už dvě období za sebou nedaří a propast mezi republikánskou základnou a republikánskými intelektuály je čím dál větší, vidíme, že důsledky mohou být vážné.)  Že se  nedohodnou na roli viceprezidentky, bylo víceméně jasné, přímo vedle sebe by se sotva snesli. Clintonovi si vybrali funkci ministryně zahraničí (plus jakési krkolomné řešení spoluúčasti na dluzích její kampaně). Kdyby Obama odmítnul, neměl by hlasy jejích voličů a strana by setrvala v rozpolcenosti. To by byla příliš vysoká cena jak pro Obamu, tak pro stranu. Tak holt politika funguje, byla to nutná daň. Obama měl stejně blíže k Bidenovi a řadu důležitých rolí nechával jemu, což mu kompetence prezidenta a Bílého Domu široce umožňují.

Myslím ale, že americkou domácí i zahraniční politiku znám celkem slušně, a stejně žádnou skvělou alternativu pro to období nevidím. Ano, C. Riceová je kompetentnější osobnost. Nicméně republikánská ministryně bezprostředně spojená s předchozími válkami k prezidentovi, který měl být nositelem změny, nebyla vůbec myslitelná varianta (ani pro jednu stranu). Stejně by to nefungovalo, Bílý Dům má v zahraniční politice dominantní roli a ministra zahraničí je schopen paralyzovat, pokud nejsou na stejné notě. Viz paralyzovaný Powell v první administrativě Bushe jr. Takže kombinace Hillary s Billem, jehož přehled a značné kompetence v oblasti globální politiky nezpochybňují ani republikáni, nelze nazvat špatnou volbou. I kdyby byla jiná možnost. 

Neni co chvalit! Vsude jsou

Neni co chvalit! Vsude jsou po americke politice rozsirovani US democracy jen  mrtvi a znicene a rozvracene staty......zajimave je , ze se tak deje tam kde je mozne rabovat prirodni bohatstvi!

Melete nesmysly pane Nováku.

Melete nesmysly pane Nováku. Měl byste si jít lehnout, popřípadě se dovzdělat.

AAAAA dalsi co ma misto mozku

AAAAA dalsi co ma misto mozku magikostku"

omyl

omyl

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah