Jaké důsledky bude mít palestinský tah v OSN?

Jedno jediné je jisté: jednostranná operace na uznání palestinské státnosti zásadním způsobem ovlivní budoucí vývoj na Blízkém východě.

Geopolitika
Jan Růžička | 23.09.2011
Tato žena v Gaze jasno má: podporuje snažení Mahmúda Abbáse, aby byla Palestina uznána za regulérní stát.

Pokud nedojde k nečekanému diplomatickému řešení, požádá dnes v New Yorku Mahmúd Abbás, vedoucí představitel palestinské samosprávy, Radu bezpečnosti Organizace spojených národů (RB) o uznání palestinské státnosti v hranicích z roku 1967. Přestože je prakticky jisté, že tento krok ztroskotá (USA se buď podaří přesvědčit dostatek členů RB, aby žádost zamítli, nebo se Američané uchýlí k použití práva veta, jímž disponují), odpůrci i zastánci této jednostranné palestinské operace se shodují, že zásadním způsobem ovlivní budoucí vývoj na Blízkém východě. Je tedy na místě položit si otázku, k jakým důsledkům tato iniciativa povede. Neméně důležité ovšem je snažit se porozumět širším souvislostem, jež celý spor provázejí.

Možných důsledků palestinského tahu je pochopitelně mnoho a nikdo nemůže předem říct, jaké konkrétně budou. Celou věc dále komplikuje fakt, že dopady se projeví odlišně na mnoha úrovních. Zkusme se podívat na několik možností a jaké by mohly mít důsledky pro jednotlivé aktéry.

Nic se nestane

Ve světle horečného diplomatického vyjednávání, kdy se k otázce vyslovují takřka všichni aktéři mezinárodní politiky, se závěr, že se nic nestane, zdá takřka nepředstavitelný. Přesto tento názor zazněl z různých kruhů a vyjádřil se tak například i bývalý americký prezident Bill Clinton. Podle něj budou důsledky palestinského kroku mizivé, protože nijak nepřispějí k odstranění reálně existujících problémů, jež bude pro mírové soužití Izraelců a Palestinců třeba vyřešit.

Palestinský stát, jenž by připustil současnou existenci Izraele, je pro Hamas nepřijatelný

Poněkud paradoxně tento názor zastávají i teroristé ze skupiny Hamas, kteří ovládají pásmo Gaza. Avšak vede je k němu jejich nesmiřitelná nenávist vůči Izraeli. Abbásovu žádost odmítli, protože ji považují za kapitulantskou, neboť znamená vzdání se „historického“ palestinského území. Palestinský stát, jenž by připustil současnou existenci Izraele, je pro ně nepřijatelný a v jejich zvrácené logice ani případný úspěch v OSN nic neřeší. Za tímto postojem je ovšem třeba vidět i to, že kladný výsledek by znamenal jejich ztrátu pozic na úkor Abbásova hnutí Fatah.

Pro Abbáse představuje možný nulový výsledek jednu z horších variant. Jeho radikální snaha o uznání státnosti je riskantní právě proto, že nemusí nic přinést. V tom případě by bez jakéhokoli zisku dosáhl nejen popuzení si Izraele, USA a některých jejich spojenců, ale zároveň by zklamal naděje těch Palestinců, kteří jej podporují.

Víru v to, že Abbásova operace k ničemu nepovede, lze ale zaznamenat i v jistých izraelských kruzích. Jinak si totiž nelze vysvětlit diplomatickou netečnost, s níž se k iniciativě po dlouhou dobu stavěla současná izraelská vláda. V této logice je OSN bezvýznamnou organizací a co se počítá, je poměr sil a reálná fakta na sporných územích. Tyto dva prvky žádost nijak neovlivní, ať dopadne jakkoli. Krátkodobě je takové uvažování možná správné, dlouhodobě se ovšem jeví jako neudržitelné.

I dětští izraelští osadníci protestují nedaleko Hebronu proti uznání palestinské žádosti v OSN.
Rozpoutá se silná konfrontace

Protipólem názoru, že se nic nestane, je přesvědčení, že palestinský krok povede k rozpoutání nových násilností a zásadní konfrontaci mezi Palestinci a Izraelem. Varování před tímto výsledkem je hlavním argumentem těch, kteří Abbásovu iniciativu odmítají. V tomto scénáři vyvolá hlasování masivní palestinské protesty a nové teroristické útoky. Abbás si je pochopitelně tohoto nebezpečí, které by jej mezinárodně výrazně zdiskreditovalo, vědom. Než se minulý týden vypravil do New Yorku, nabádal v televizním projevu Palestince k tomu, aby se nedopouštěli násilí. V současné chvíli však nelze říct, zda se takové výzvy nebudou pouze rovnat naivnímu úsilí vrátit jednou vypuštěného džina zpátky do láhve.

Zásadní konfrontaci však mohou vyvolat také radikální izraelští osadníci, mezi nimiž se dlouhodobě objevují hlasy, které v případě vyhlášení palestinské státnosti vybízejí k nekompromisním útokům na Palestince. Takové útoky se již odehrály a snahy izraelské armády vymáhat vládu práva i ze strany osadníků vedly k napjatým vztahům, kdy docházelo i k napadání – zatím převážně slovnímu – armádních jednotek.

Vlna násilností by byla fiaskem pro všechny zúčastněné s výjimkou radikálů na obou stranách. I proto se na protesty a případné násilí izraelské bezpečnostní složky již dlouho připravují, a to dokonce ve spolupráci s palestinskou samosprávou. Jakkoli existují obavy z násilí, možná ještě větší rozpaky budí možnost masivních nenásilných protestů. Izraelští velitelé připouštějí, že jejich jednotky nejsou pro takové případy dobře vycvičené, navzdory snahám tento nedostatek odstranit. Z hlediska Izraele by navíc nenásilné protesty představovaly těžkou blamáž, neboť by se nenaplnila katastrofická varování.

Situace se posune k mírovému řešení

Nabízí se také možnost, že vyhlášení palestinské státnosti posune blízkovýchodní konflikt směrem k mírovému řešení. Ačkoli tato varianta musí být Abbásovou základní úvahou (a nejen jeho, ale i těch, kteří jeho tažení podporují), nezdá se příliš pravděpodobná. Kritici palestinského postupu mají pravdu, když tvrdí, že jednostranná řešení nemohou uspět. Není vůbec zřejmé, jak by vyhlášení palestinské státnosti navzdory protestům a nevoli Izraele mohlo vést k oboustrannému řešení.

Zobrazit diskusi
Reakcí:5

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Pár poznámek k páru komentářů

ad 1) To, že se udělala chyba s uznáním Kosova snad neznamená, že tuto chybu je nutné opakovat.
 

ad 2) Kdyby se Izrael skutečně - jak výše podsouváno - "tupě spoléhal na sílu", tak dnes nemusí řešit takový problém, jaký řeší. Prostě by po vzoru Dr. Edvarda Beneše milé Araby z "malého Izraele", Judeje i Samaří už dávno pod hlavněmi samopalů a s malým ranečkem přes rameno vykázal za Jordán. Ovšem Izraelci se na sílu vždy spoléhali až v druhé řadě, takže izraelská vlajka nevlaje ani na Chrámové hoře....

Promiňte,

ale na tuto formulaci jsem už po celá desetiletí alergický: "udělaly SE chyby". Nikoliv. Neznám jedinou chybu samorodku. Někdo ji udělal (a nebyla to z jeho hlediska chyba), cíleně a při plném vědomí - a je to "shodou okolností" tentýž (a jeho kamarádi či vlezdoprdelkové), který nyní jinému totéž odpírá. Nikdo z těch, co uznali Kosovo, dosud neřekl, že to byla chyba (jen Izraelci ho z velmi dobrých důvodů neuznali). Až to někdo přizná, bude jeho plédování proti podobné "chybě" Palestinců věrohodnější.

Podle orientalistů je právě dvojí metr tím, co Orient Západu vyčítá snad nejvíce. A Západ se přes tuto kritiku "pragmaticky" (spíše však cynicky) povznáší. Povznáší se tak i nad to lepší ve vlastní historii a stává se tím, o kom psal Orwell. Ten nepsal o Rusech, ale o všech, kteří vyznávají dvojí metr. A to je právě tento případ.

Je tragické, že někteří z těch, co by měli něco vědět o judaismu, popírají nos mezi očima. Zlaté pravidlo rabi Hillela totiž praví, že by se nemělo činit druhým to, co by jeden nechtěl, aby se dělo jemu. 

Možná by se dalo sporné území spravedlivě rozdělit. Jeden slavný zenový koan vypráví, jak dva bratři přišli za mistrem s otázkou, jak správně rozdělit majetek po zesnulém otci. "Ty majetek rozděl na dvě poloviny", odpověděl mistr, "a tvůj bratr si vybere jako první." Nikoliv totéž (majetek), ale něco podobného (území) je tento případ. 

A ještě ad2/, spoléhání se na sílu přece nelze omezovat jen na uskutečnění "odsunu" - ?! Vhodnost použití síly je v izraelských dějinách podle mého soudu indikována zaujetím a úspěšností vojenských akcí. Po šestidenní válce však politici i armáda začali propadat pocitu sebeuspokojení, a počala klesat motivace. S tím souvisí i snížená výkonnost, chyby a krize. A tato tendence dále pokračuje.

Izraelci jsou dost tvrdohlaví a svéhlaví a hůře než jiní podléhají masové psychóze a všelikému oblbování. Je to jejich velká výhoda (viz. kniha Start-Up Nation), ale když z nich někdo chce udělat tupou vojenskou masu, kanónenfutr, se zlou se potáže: myslí si pořád to svoje. A vzpurný voják není dobře motivovaný voják. A vzpurným je voják proto, protože není přesvědčený o správnosti svého konání, nebo alespoň o jeho nezbytnosti. Uznávám, že toto není přenosný, obecně použitelný příklad. Zde ale jsou dost dobré důvody, proč by mohl být případný.

Nechtěl jsem odbíhat od

Nechtěl jsem odbíhat od tématu a kritizovat adresně, ale problém to samozřejmě není: To, že ten huhlající stařec, který zpravidla spí, kdekoliv se posadí, uznal Kosovo, ještě neznamená, že jménem České republiky to musí udělat zase. Možná si už uvědomil, že udělal chybu.

 

K té síle: Moje poznámka neměla znamenat, že by síla měla být nezbytně nejlepším řešením, jen jsem se snažil vysvětlit, že Izrael jen na sílu nespoléhá, neb kdyby tak činil... to s těmi Araby s ranečky už jsem psal.

Souhlasím, že po Šestidenní válce Izrael (nebo jeho významná část) propadl sebeuspokojení. A to souvisí se silou. Izrael paradoxně se začal cítit bezpečněji (válka na Jom Kipur vedla k vystřízlivění, ale jen na krátko), a proto došel k závěru, že si může dovolit i nesilová řešení.  Izraelský establishment došel k závěru, že z územního hlediska získal vše nebo dokonce až moc - podle toho, zda je člověk v tomto směru pravičák nebo levičák. Neměl pocit, že musí Judeu a Samaří definitivně připoutat k Izraeli, věřil, že je dostatečně silný, že odsun a anexi nepotřebuje. Takže paradoxně sebeuspokojení vlastní silou vedlo k tomu, že síla začala být užívána velmi umírněně...

Každý voják, který má vlastní mozek je vzpurný. A přesto se s ním dá vyhrát válka. I během Války o nezávislost byly v židovských řadách velké spory o taktiku i strategii. Takže nic nového.

Palestina a Kosovo

Dobrý den, mohl by pan Růžička vysvětlit, proč Američané a jejich evropští spojenci (včetně České Republiky) podpořili nezávislost Kosova a odmítají totéž v případě Palestiny? Pokud si dobře pamatuji, tak vyhlášení nezávislosti Kosova byl také jednostranný krok bez dohody se Srbskem, bez schválení v Radě bezpečnosti a dokonce i bez uznání potřebnými dvěma třetinami členských zemí OSN. Proč v jednom případě mohou být porušena všechna mezinárodní pravidla uznávání samostatnosti a v druhém případě to najednou nejde? Není to poněkud pokrytecké? Děkuji za odpověď.

Díky za skvělý výklad.

Pro ty, kteří budou mít na jazyku něco jiného, dodávám: toto je i protizraelský komentář, protože nelže a nemaže med kolem huby. Kritika "tupého soustředění se na sílu" (jak přiléhavé!) je velmi vzácná - a nadčasová. Těm, kteří si myslí, že Izrael potřebuje podporu právě (a jenom) v těch v silových pozicích, bych doporučil projít se kolem smíchovské synagogy (tedy pokud mají jejich postoje ambice mít ještě cosi společného s judaismem). Na smíchovské synagóze je napsáno"Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů." (Zecharja vulgo Zachariáš, kap. 4, v.6). Proto judaismus přežil až dodnes, ne kvůli moci, ani kvůli síle. Ale, jak se zdá, už nikoho moc nezajímá - rostou zase tací, kteří si myslí, že to umějí líp a že tomu více rozumějí - a generace našich starých moudrých jsou jim k smíchu. Přesně těmto týpkům to však kdysi starý Zecharja psal. Historie se však nejen opakuje, ale už i to opakování historie se mnohokrát zopakovalo, jak je vidět. Jsou dějiny opravdu jenom během v kleci?

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah