Bez amerického četníka čeká svět chaos aneb Česko v geopolitice 21. století

S články zveřejněnými na ČESKÉ POZICI, jež dovozují, že svět čeká multipolární uspořádání a ústup USA do pozadí, polemizuje Lukáš Hoder.

Geopolitika
Lukáš Hoder | 08.12.2012

Upadá moc USA? A má se z toho Česká republika radovat? Texty na toto téma se na ČESKÉ POZICI během roku 2012 shodly, že svět čeká multipolární uspořádání a že díky tomu malé a středně velké země konečně získají svůj hlas ve světové politice. Úpadek USA nebo i ústup do pozadí tohoto garanta stability globálního řádu a tvůrce liberálního světového uspořádání by však nebyl v českém národním zájmu, píše ve své polemice Lukáš Hoder.

Texty od Gábora Stiera, Étienna Lovase nebo Luďka Bednáře na webu ČESKÁ POZICE vykreslily poněkud neúplný popis mezinárodněpolitického uspořádání dneška a často z něj vyvodily mylné nebo velmi nejasné závěry. 

Ve výmluvně nazvaném článku Přestanou už USA konečně dělat světového četníka?Gábor Stier „objevuje Ameriku“, když píše, že jakési umírnění angažovanosti USA za nové administrativy prezidenta Obamy by mělo znamenat, že „bezpečnost klíčových regionů světa by USA zajišťovaly společně s místními spojenci“, tedy nikoli samy. Na tomto strategickém přístupu nicméně stojí zahraničněpolitický konsensus všech vlád USA od konce studené války, a Spojené státy americké tím využívají řadu svých geopolitických výhod a konkrétní geopolitické reality v jednotlivých regionech. Od Stiera tedy nejde o příliš originální návrh, který de facto USA vybízí k pokračování v nastoupeném směru.

Úpadek USA nebo i ústup do pozadí tohoto garanta stability globálního řádu a tvůrce liberálního světového uspořádání není v českém národním zájmu

Luďek Bednář naopak vidípoststudenoválečný globální řád „u konce s dechem“. Ve svých textech se nicméně soustředí výhradně na ekonomickou perspektivu a popisuje brettonwoodský systém, jeho rozklad a další vývoj. Hlavní geopolitické střety mocností v 21. století se prý budou odehrávat v Asii. Mluvíme stále o ekonomice? Bednář pak argumentuje, že „tuto zásadní geopolitickou změnu“ by ČR měla zabudovat „do své zahraničněpolitické strategie“. Prý je to v našem zájmu.

Tak obecnou a nejasnou proklamaci o českých národních zájmech jde ale jen těžko rozklíčovat. Oba pánové tedy nepopisují, jak současné geopolitické uspořádání světa funguje a nenabízejí ani jakékoli konkrétnější náznaky, kudy by se ČR měla dále ubírat.

Impérium vrací úder

Řada odborníků charakterizuje současné rozvržení sil mezi velmocemi jako unipolaritu. Jde o prostředí, kde se nejsilnějšímu státu nedokáže postavit žádná jiná velmoc a ani víc velmocí dohromady. Mnohé studiesrovnávající pozici současných Spojených států amerických s britským impériem v 19. století, s poválečným postavením USA nebo se situací v osmdesátých letech 20. století ukazují, že současná americká síla je bezprecedentní. USA roste konkurence, nicméně ne tak rychle, jak by se mohlo zdát. Ve střednědobém horizontu by přední postavení USA mohly ohrozit snad pouze sjednocená Evropa nebo Čína. Oba konkurenti však zápasí s řadou vlastních problémů a navíc postrádají mnoho důležitých charakteristik nutných pro velká impéria, ať už jde o otevřenou náruč pro imigranty, lákavý životní styl („americký sen“) nebo expanzivní populární kulturu.

USA mají navíc skvělé geopolitické výhody. Jsou absolutním vládcem svého kontinentu, jsou oddělené od ostatních velkými oceány, mají obrovské zásoby nerostných surovin a tak dále. Navíc na každém jiném kontinentu funguje tvrdé soupeření tamních velmocí. V Evropě soupeří Německo, Francie a Velká Británie, na Blízkém východě se perou mocenské bloky okolo šíitského Íránu a sunitské Saúdské Arábie, v jižní Asii soupeří Pákistán a Indie, ve východní Asii Čína, Japonsko a ostatní a tak dále.

USA jsou jedinou velmocí, která je přítomna ve všech těchto zápasech a všude dokáže mistrně vyvažovat lokální soupeření, podporovat jednoho nebo více hráčů a udržovat stabilitu. Často se navíc nemusejí příliš snažit. Jakmile některá regionální mocnost roste, zbrojí a expanduje, její místní konkurenti ji začnou vyvažovat a USA můžou celý zápas jen decentně „koučovat“. Je to sice občas složitá, ale také výhodná pozice.

Nový „koncert velmocí“

Nejde tedy o to, že stojíme na prahu nového světového řádu, kterému se říká multipolarita. Žádná ze současných mocností není v postavení, že by se mohla brzy stát skutečným pólem světové politiky, jakým kdysi byl Sovětský svaz. Uvidíme, co se svým potenciálem udělá Evropská unie a Čína.

Žádná ze současných mocností není v postavení, že by se mohla brzy stát skutečným pólem světové politiky, jakým kdysi byl Sovětský svaz

Velkou nejistotu ohledně dalšího vývoje vyjadřuje ve svém textu Je status USA jako supervelmoci udržitelný?také Étienne Lovas. A dodává, že nic není jisté. Jednu věc ovšem považuje za fakt: „Pro malé země, jež nemají možnost mluvit do řízení chodu světa, bude multipolární transformace představovat pozitivum.“ Dokládá to však pouze nejasným konspirativním odkazem na „každoroční zasedání supertajné Bilderbergovy skupiny“ s tím, že její ďábelské plány budou omezeny tím více, „čím větší bude slovo Číny, Ruska a dalších“. Opravdu bude pro ČR tak skvělé, když do mezinárodního uspořádání bude více mluvit Rusko a Čína?

Zobrazit diskusi
Reakcí:31

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Hloupost

Prave touha USA byt cetnikem sveta vyvola tolik zlocineckych valek ,chaosu na svete.Jen jejich patolizale a ritovlezenci chteji jejich "poradek" 

Přání otcem myšlenky...

Jen k údajně výhodné geografické poloze USA. Vojenský historik Williamson Murray to vidí poněkud jinak a polohu USA pro případné války s potřebou nasazení pozemních jednotek popsal jako "harsh geographic reality" a samotné nasazení popsal jako "almost insanely expensive". Robert D. Kaplan to vidí poměrně stejně... To je k oné výhodné poloze USA z pohledu vojenského, který je ovšem i ekonomickým...  Mimochodem zadlužení USA díky válečnému dobrodružství v Iráku jen podtrhuje co jsem napsal výše.

 

K oněm lidským právům a hodnotám, které prosazují USA... Západ nemá žádné právo cokoliv prosazovat v jiných civlizacích. Ostatně většina problémů v těchto zemích pochází z koloniálních dob a posléze z velmi "osvíceného" působení USA... To není nic proti USA či Západu, to ej pouhé konstatování faktů. Každá civilizace má svoje kořeny. My nemáme právo jiným civilizacím vnucovat naše hodnoty. Jakkoliv nám připadají věci v jiných zemích nepochopitelné tak prostě nemáme právo cokoliv kdekolv vnucovat. Tohle by ovšem bylo na dlouho, takže to ukončím :)

 

Reakce na komentáře

Reakce pro Stanislav Mikeska:

 

1) Děkuji za Vaše reakce. Zajímavé byly Vaše první tři posty. S mnohými názory lze souhlasit, ale Vaše přehnaná generalizace Američanů pro mě není příliš důvěryhodná. Jste na Američany velmi přísný a nejsem si jist, zda by z hodnocení dle Vašich kritérií vyšel jakýkoliv jiný národ lépe. Z osobního pohledu pak musím dodat, že jsem v USA žil více než rok a Američané jsou obecně mnohem otevřenější a tolerantnější lidé, než jak je popisujete. Samozřejmě ne všichni.

2) Co se týče Vašeho textu o sociálním darwinismu, to je jen schematická zkratka. V USA dnes funguje řada sociálních programů, programů zdravotního pojištění a podpory chudých i znevýhodněných.

3) V dalším postu píšete, že sice máte rád Ameriku Reagana, ale ne již současnou Ameriku. To vypadá spíše jako sentimentalita na Vaší straně, než jako skutečná změna na straně USA. Vždyť spoustu politik Reagana (např. intervencionismus, atd.) opakovali i další prezidenti, třeba i „jižanský gentleman“ Bush. Ostatně Reagan byl např. i prezident, který ve své administrativě otevřel dveře Vámi tolik kritizovaným neokonzervativcům (Perle, Kirkpatrick, atd.). Zpoza železné opony mohla být Amerika v 80. letech ideálem, ale nyní můžeme být mnohem kritičtější. S tím souhlasím.

4) Ohledně Vašeho textu „… ve jméně velkých ideálů (se USA) chovají jako barbaři, šíří hrůzu a nevíru ve spravedlnost po celém světě“. Jistě, USA jsou velmoc, která hájí své zájmy. Vládci USA jsou však omezeni volbami, na rozdíl např. od Číny či Ruska, atd. Ohledně prospěšnosti USA pro ČR viz můj článek.

5) Píšete, že je potřeba, aby USA vyrostla protiváha. To je zajímavá otázka. Podle mnohých studií je bi-polarita stabilní systém (viz Studená válka). Podle mého názoru a studie citované v mém textu je současný systém lepší a stabilnější s méně konflikty.

6) Co se týče projevu Rona Paula. Jde o solitéra americké politiky, o libertariána a izolacionistu. S některými jeho názory lze souhlasit, ale často jde o bláznivé podniky (např. návrat ke zlatému standardu nebo izolace USA). To je nereálné.

7) Dále píšete: „Tak to aspoň nyní vypadá a my bychom se měli umět v novém prostředí pragmaticky zorientovat a zachránit pro náš národ, co se dá…“ Dále oslavujete Putina a jeho Rusko. Má se tedy ČR opět „pragmaticky“ přimknout k Rusku? Žádný podrobnější názor v tomto smyslu neuvádíte! Já si ale nemyslím, že s Ruskem máme dobré zkušenosti. Navíc, jak správně píšete, patříme kulturně k Západu. Navíc Německo již není náš politický nepřítel.

8) Dále. Nejde o blahořečení USA, ale o realistické zhodnocení alternativ. Demokratická ČR prosperuje mnohem více díky spolupráci v rámci EU a s transatlantickou vazbou na USA, než tomu bylo kdykoliv dříve. Nejsou zde cizí vojska, je mír, hospodářství relativně funguje, sociální stát prochází problémy, ale to záleží hodně na nás. Na tom všem má současný relativně stabilní mezinárodní systém zásluhu a to se také dle mého rovná „státní zájem“.

9) Ještě reakce na Váš text o expanzivnosti USA. Je zajímavé, že USA se nechovají jako skutečné impérium. Obsazené země (Německo, Japonsko, Irák,…) neovládají, ale odsunou se a podporují rozvoj kapitalismu a demokracie. Jistě, je to v jejich zájmu, ale je to mnohem lepší přístup než u Ruska, které kvůli své poloze a geopolitické pozici musí expandovat a fyzicky ovládat "blízké zahraničí", aby zajistilo vlastní bezpečnost. Obětí této skutečné expanzivnosti bylo i Československo.

 

Reakce pro Marek Kyncl:

Prosazujete hierarchický systém vlády globálně? To je podle mě nereálné a navíc nebezpečné, protože demokracie by v takovém systému fungovala jen obtížně, dle mých představ. Kantův věčný mír by se tak asi brzy změnil v diktaturu. Vy ale asi chcete měnit i politický systém, takže by Vám možná konec demokracie nevadil. Nevím.

 

Reakce pro krtek:

Dodávky zbraní z USA do různých míst na světě mohou být problém, nicméně často se jedná z mého pohledu o vhodnou politiku v jednotlivých regionech. Např. dodávka  zbraní pro demokratickou Jižní Koreu (obrana před Severem), dodávka zbraní pro demokratický Tajwan (obrana před Čínou), dodávka zbraní pro demokratický Izrael (obrana před Íránem), atd. Dodávky zbraní jdou i do autokratických režimů (např. SA), ale zde jde o mnou zmiňované vyvažování (např. proti Íránu). Ostatně i další země (Fr., VB a včetně ČR) dodávají do problematických zemí. Je třeba na to upozorňovat.

 

reakce na reakci :-)

Mohu podepsat téměř každé slovo Stanislava Mikesky, vidím svět stejnou optikou, takže se pokusím mu chvíli dělat advokáta:

1) Nevím, kde v USA jste pobýval, taky mám osobní zkušenost a tvrdím, že vámi popisovaní američané žijí (teď generalizuji) ve velkých aglomeracích a na severu země. V Texasu nebo Mississippi o tolerantního týpka nezavadíte. Druhý úhel pohledu je ten, že americká mentalita je: být přátelský, být patriot, být úspěšný, nemít problém a mít nové zuby :-) což je slupka, kterou vystavují navenek, ale pod povrchem je spousta z nich opatrných, nešťastných a plných strachu, jenže o tom se nesmí mluvit (zvlášť s cizími lidmi) - to by nebylo americké. V USA jsem lehce našel spoustu kamarádů, ale žádného přítele.

2) neumím posoudit, ale opět moje zkušenost: navenek jsou všichni strašně starostliví, ale ve skutečnosti nikoho nezajímáte - je to opět jen póza, takže z toho vyvozuji,  že ty sociální případi jsou každému ukradení, ale patří k dobrému tónu (a je to americké) angažovat se v charitě, takže většina z nich to dělá kvůli vylepšení svého společenského statusu (navíc na těch večeřích, kde se vybírají peníze na charitu, mají tak dobré humry :-)

O zdravotním pojištění snad nemá cenu ani hovořit. Americký způsob života předpokládá, že se o sebe každý postará sám a všeobecné zdravotní pojištění které prosadil Obama přes obrovský odpor,  je v očích mnoha amíků nechutně socialistické. Tady Evropa vede asi o tři koňské délky.

3) Jediný bod, kde s p. Mikeskou nesouhlasím: Reagan byl průkopníkem asociálního neoliberalismu (ba co hůř, byl neokon), tzn. upřednostňoval roli trhu před rolí státu, uvolnil regulaci finančních trhů, atd., čímž odstartoval ten marast, ve kterém se dnes kapitalismus nachází. Jedině díky tehdy panující konjunktuře a pozdějšímu rozpadu soc. bloku (tzn. skokovému rozšíření tržního prostoru) se důsledky jeho dementní politiky neprojevily hned, ale dohánějí nás až posledních cca 5 let.

4) Že USA hájí své zájmy (barbarsky), o tom žádná. Tohle je spíš otázka úhlu pohledu. Jsou tři druhy lidí. a) vůdci (alfa samci) - na úrovni států třeba USA, b) podřízení, kteří respektují kteréhokoliv vůdce (když už nemohou vůdce dělat sami), pokud je nijak nešikanuje, chová se velkoryse a s respektem (má přirozenou autoritu) a je jim jedno, zda je to Franta, nebo Pepa (SSSR, USA, nebo Čína) - chtějí jen svůj klid (to jsem třeba já), a konečně c) podřízení, kterým je jedno, jakej je ten vůdce hajzl, hlavně že oni patří do jeho partičky - to jsou všichni xenofobové, co se ohánějí euroatlantickou tradicí a tvrdí "jen ať USA bijí araby, číňany a tatary, dělají to přece i za nás, patříme do stejného týmu a ostatní je třeba zničit, nebo zničí oni nás" Nechci vám sahat do svědomí, ale...

5) Nejspíš si děláte srandu, že je dnešní systém s méně konflikty (možná v USA a EU máme méně konfliktů, protože je vesele vyvážíme, zato máme spoustu jiných problémů). Pravdou je, že unipolární systém je pravděpodobně stabilnější, protože není kdo by se hegemonovi (alfasamci) postavil, přestože jsou všichni strašně nasraní, ale nezbývá jim, než si brblat pod vousy.

6) Nejsem zastáncem zlatého standardu, ale nechápu, proč by měl být nereálný - stačí snížit světovou peněžní zásobu (ta je nereálná) a rejdy volného rizikového kapitálu na finančních trzích.

7) Bohužel, ČR není alfasamec, takže se vždycky musí k někomu "přimknout" = bod 4c), ale většina států by asi upřednostnila bod 4b), kdyby si hegemoni neustále "neparcelovali" svět. V moderní histori se toto podařilo pravděpodobně jen Švýcarsku díky jeho obrovské síle, kterou mu dává bankovní sektor - tím drží alfasamce za koule. Jinak souhlasím, Německo není dávno náš nepřítel a být loajální "německou kolonií" s podílem na řízení může mít spoustu výhod, protože jestli se EU nerozpadne, bude zcela jistě německá.

8) Víceméně souhlasím. Dokud ČSSR kopala před "revolucí" za druhý tým, čelila neustálým atakům prvního týmu (komouši tomu říkali "diverzní činnost"), který se snažil rozbíjet naši hru, ale sotva jsme přestoupili, ataky ustaly, nový trenér přeorganizoval hru podle svého a je tu relativní klid.

9) USA obsazené země OVLÁDAJÍ právě prostřednictvím kapitalismu a "demokracie" (a ty neposlušné hrozbou vojenské síly) - je to jejich styl hry. Proto ten neustálý vývoz "demokracie" do zemí, které o to ale vůbec nestojí. V kapitalismu vládnou peníze a ty mají USA celosvětově pod kontrolou (dolar jako rezervní a vypořádací měna), ale vypadá to, že Čína přišla na způsob, jak jim jejich catenaccio rozebrat :-)

Na závěr použiju parafrázi Jana Schneidera: 

SSSR kdysi vyvážel "SOCIALISTICKOU REVOLUCI", 

USA nyní vyvážejí "DEMOKRACII" & "LIDSKÁ PRÁVA". 

Obojí je to ale podobný ŠUNT.

Kdyby za něco stál, určitě by si ho zavedli nejdřív DOMA :–) - tak si to myslí v mnoha zemích světa, o jejichž "blaho" obě velmoci tak "nezištně" pečovali a pečují.

Co je to vlastně státní

Co je to vlastně státní zájem?? Jestli si to někdo neplete za zájem té bandy podvodníků a zrádců , kteří prodali republiku!

Umí si někdo představit, co

Umí si někdo představit, co by znamenala síla a význam dnešních USA v rukou diktátorských a despotických režimů typu Číny nebo Ruska? Z tohoto důvodu nelze než souhlasit s článkem. I mě udivuje, kolik proruských, pročínských a prozimbabweských zastánců a mudrlantů se vynořilo na internetu poté, co jej USA uvedly na trh a zpřístupnili každému. Jen bych podotkl, že byste tyhle mentálně zaostalé, avšak o to brutálnější diktatury (Rusko, Čína, Írán) měli chválit a obdivovat rychleji, protože ty naopak usilují o co nejtvrdší omezení výměny informací prostřednictvím internetu. Tudíž pište, pište, pište o moudrosti, síle a nezištnosti čínských komunistů a ruských gubernátorů co nejvíce!

Přes všechny informace, ktere

Přes všechny informace, ktere jsou k dispozici, jak může ještě někdo blahořečit USA??? Jinak marně pátrám kde nám Čechům Yanci pomohli?

Podobný názor svědčí

o iracionální nenávisti k USA.

Je to horší než jsem čekal

U obyvatel země, která v minulém století zažila dvě vojenské okupace a z té druhé se vyvlékla relativně nedávno a ne vlastním přičiněním, bych očekával trochu silnější pud sebezáchovy. Ale zdá se, že některým Čechům to vlastně vyhovuje. Haj hou.

Předně mi dovolte poděkovat

Předně mi dovolte poděkovat panu Mikeškovi za jeho velmi zajímavé příspěvky (níže), vlastně mnohem zajímavější než článek sám. Hodně zde bylo napsáno o USA a jejich mocensko-politickém vlivu, dnešní situace ale, podle mého názoru, vytváří dojem, že vládnoucím mechanismem již dávno není americká vláda a vlastně ani americké elity. Lidstvo dospělo do stavu roztroušené vlády (podobné struktuře internetu). Toto mocensko politické uspořádání se vyznačuje dvěmi zásadními vlastnostmi. Vnější (lidskou) silou je v podstatě nezničitelné, protože něch, kteří participují na řízení systému je tolik, jejich individuální role je natolik malá, jejich rozpoznatelnost a individuální míra vlivu (či viny) jsou tak marginální, že není proti komu bracet svůj hněv nebo nespokojenost (ať se ho nakupí kolik chce). Jakákoliv revoluce či válka měly svého nepřítele (komunistickou stranu, šlechtu, buržoazii, fašisty atd.). USA jako supervelmoc možná ustoupí ze scény, ale to, co je nahrazuje nejsou ani Rusko, ani Čína. Je to postupný zánik států jakožto formy vlády a správy veřejných věcí cestou privatizace jejich dosud výhradních fukcí. Proces začal privatizací měny (vznik FRS na počátku 20. století a dnešní systém "nezávislých" centrálních bank) a pokračuje privatizací všeho a všude, plíživými kroky k tomu nejdůležitějšímu, k privatizaci armád a policie (bezpečnostní agentury ve válkách vedených USA i v ulicích Velké Británie). Možný zánik USA v podstatě poslouží jako katalyzátor, který zcela otevře cestu tomuto procesu podobně jako vyšší organismus, který nejprve vykrmil svého parazita, aby jím byl následně zničen. 

Pavučinové uspořádání našeho rodícího se mocensko-politického systému determinuje zároveň i jeho největší slabinu, kterou je neřídítelnost. Vytvořili jsme systém, který nemá hlavu (podobně jako hmyz nemá centrální, ale rozptýlenou nervovou soustavu). Krví systému jsou peníze stále více podobné matematickým operacím (tedy něčemu ještě abstraktnějšímu, než je sám dolar. Proto si povšimněme, že nehledě na veškerou snahu nezmizely tolik kritizované deriváty. Až vývoj přinese nezbytnost zániku dolaru, na samotném systému to nic nezmění. Dokonce ani nebude třeba tisknout nové papírky. Zapotřebí bude pouze, aby se nezměnil emitent (hlavní vlákno pavučiny).

Nicméně existuje i reálný svět, reální lidé, reálné zdroje. A náš systém má v sobě založeny tři příznaky růstu, totiž růst spotřeby, růst nerovnosti a růst chudoby, a tři příznaky absence, totiž absenci rozumu, absenci proporcionality a absenci umírněnosti, které ve výsledku znamenají absenci perspektivy.  Počet lidí roste exponenciálním tempem a nové zdroje se oběvují čím dál pomaleji. Položme si otázku, proč dosud nebyla technicky vyřešena termojaderná fúze jakožto jediný a logický (a skutečně téměř nevyčerpatelný) zdroj energie a namísto toho se rozvíjí těžba břidlicového plynu? Proč se výzkum kosmu, který tak slibně začal v minulém století, v podstatě mění pouze na vesmírnou turistiku? Lidstvo by se mohlo dále rozvíjet za předpokladu, že tempo kvalitativního rozvoje bude držet krok s tempem rozvoje kvantitativního. Náš systém bez hlavy však není schopen alokovat zdroje a úsilí lidstva k investicím v kvalitativní skok, který budeme za 20 či 30 let potřebovat. Paradigmatem existence našeho systému nezbytnost v nárustu spotřeby a k invisticím chybí chuť i vůle. Dostali jsme se tak trochu na šikmou plochu a bez změny nás, podobně jako jiné biologicky úspěšné druhy, vývoj smete z povrchu země v důsledku našeho vlastního úspěchu. Toto je totiž ještě jedna strana Darwinismu nebo, chcete-li, evoluce. Řešení otázky naší budoucnosti tedy závisí na budoucnosti USA, Ruska a Číny v mnohem menší míře než na změně politického systému. Uvažujeme-li však o změně, existuje problém, že úspěch našeho současného uspořádání zcela vyhladil z povrchu země úvahy o reálných alternativách a vlastně ani nevíme, co máme měnit. 

                    Projev,

                    Projev, ktery prednesl pred US Snemovnou reprezentantu 15. unora 2006 texasky republikansky kongresman Dr. Ron PAUL

Pred sto lety tomu rikali „dolarova diplomacie“. Po druhe svetove valce, ale zejmena po rozpadu Sovetskeho svazu v roce 1989, se tato politika zvrtla v „dolarovou hegemonii“. Jenze, po vsech tech letech znacnych uspechu speje dominance dolaru ke konci.

Rika se, a spravne, ze pravidla urcuje ten kdo ma zlato. Drive platilo, ze dobry a poctivy obchod vyzadoval vymenu za neco, co melo realnou hodnotu. Byl to zkratka predevsim vymenny obchod. Pak se zjistilo, ze zlato je vseobecne atraktivni a vhodnou nahradou pri vetsine tezkopadnych vymennych obchodu. Zlato nejenze usnadnilo vymenu zbozi a sluzeb, ale slouzilo k uchovani majetku tem, kteri si chteli nasetrit pro horsi casy.

Ackoli se penize vyvinuly prirozenou cestou na trhu, s nabyvajici moci postupne prevzaly monopolni kontrolu nad penezi vladci. Zpocatku byvali zarukou jakosti a cistoty zlata, ale casem se naucili vydavat ruzne vynosy. Nove nebo vyssi dane vzdy vyvolaly nesouhlas lidi, takze netrvalo dlouho a kralove a cisari se naucili jak umele vysroubovat sve meny snizovanim mnozstvi zlata v mincich – vzdy s nadeji, ze jejich poddani neobjevi tento podvod. Jenze lide na to vzdy prisli a vehementne protestovali.

To napomahalo vyvijet tlak na vudce, aby usilovali o vice zlata podrobenim jinych narodu. Lide si zvykli si na zivot nad pomery a uzivali si chleb a hry. Financovat rozhazovacnost podrobovanim cizich zemi se tedy jevi byt logickou alternativou tvrdsi prace a zvysovani produkce.

Porazene narody neprinesly jen zlato, ale krome toho i otroky a moznost zdaneni narodu na dobytych uzemich se stala popudem k budovani imperia. Tato forma vlady nejaky cas fungovala dobre, ale pokles obcanske moralky vedl k neochote produkovat pro sebe. Jelikoz zde byl jen omezeny pocet zemi, ktere mohly byt pripraveny o bohatstvi vzdy to nakonec prineslo zanik imperia. Kdyz nemohla ziskat dalsi zlato, jejich vojenska sila se rozpadla. Za techto dnu ti, kteri meli zlato skutecne psali zakony a zili si dobre.

Toto obecne pravidlo se pevne udrzelo po cele veky. Kdyz bylo uzivano zlato a zakony na ochranu poctiveho obchodovani, tvorive narody prospivaly.

Jakmile bohate narody – ty s mocnymi armadami a zlatem – usilovaly jen o imperium a snadne zbohatnuti k podpore vlastni prosperity, propadly se brzy do dejin.

Dnesni principy jsou stejne, jen postupy docela jine. Menou risi uz neni zlato, ale papirky. Skutecnosti dneska je: „Ten kdo tiskne penize tvori zakony“ – tedy alespon zpocatku. Ackoli uz neni uzivano zlato, cile jsou stejne: prinutit cizi zeme produkovat a vydrzovat zemi s vojenskou prevahou kontrolujici tiskarske lisy na penize.

Protoze tisk papirovych penez ma blizko k dobyvani, musi byt emitentem mezinarodni meny vzdy zeme s vojenskou silou skytajici zaruku udrzeni kontroly nad systemem. Toto velkolepe schema vypada jako perfektni system k docileni staleho nadbytku pro zemi, ktera de facto vydava svetovou menu. Nicmene je zde problem spocivajici v tom, ze tento system nici charakter lidi naroda podrobitelu – stejne tak, jako kdyz jeste bylo menou zlato ziskavane jinymi viteznymi narody. Popudy k usporam a produkci zakrni, zatimco povzbuzovana zadluzenost vede k vyprchavani prosperity.

Domaci tlak na inflaci meny prichazi od spolecenskych prijemcu socialni pece, stejne jako tech, kteri pozaduji almuznu ke kompenzaci svych potreb pri rostoucim bezpravi na jinych. V obou pripadech je odmitana osobni odpovednost za takove pusobeni.

Kdyz jsou papirove penize odmitnuty nebo kdyz zlato dojde, je po bohatstvi a politicke stabilite. Zeme pak musi prejit ze ziti nad sve moznosti k ziti pod svymi moznostmi, dokud se hospodarske a politicke systemy neprizpusobi novym pravidlum – zakonum, ktere ovsem uz nepisi ti, kteri provozovali teď uz zrusene tiskarske lisy.

„Dolarova diplomacie“, politika jiz zavedli William Howard Taft a jeho statni sekretar Philander C. Knox, byla navrzena k zvyseni obchodnich investic USA v Latinske Americe a na Dalnem vychode. McKinley v roce 1898 zosnoval valku proti Spanelsku a (Teddy) Roosevelta, logicky vychazejiciho z Monroeho doktriny, predchazel Taftuv agresivni pristup vyuziti dolaru a diplomatickeho vlivu k zajisteni US zahranicich investic. Tento postup ziskal popularni nazev „dolarova diplomacie“. Smyslem Rooseveltovy zmeny bylo, ze pote jsme mohli nase intervence omlouvat pouhou „domnenkou“, ze zeme naseho zajmu byla politicky nebo financne zavisla na evropske kontrole. Nejenze jsme tvrdili, ze na to mame pravo, ale bylo dokonce oficialni „povinnosti“ US vlady chranit nase obchodni zajmy pred Evropany.

Tato nova politika prisla v patach diplomacie „delovych clunu“ s koncem 19. stoleti, coz znamenalo, ze jsme mohli kupovat vliv drive, nez jsme se uchylili k hrozbe silou. Jakmile „dolarovou diplomacii“ jasne artikuloval William Howard Taft, bylo zaseto seme americkeho imperia. A bylo mu souzeno vyvijet se v plodne politicke pude zeme, ktera zapomnela na svou lasku a respekt k republice odkazane tvurci Konstituce. Ale nakonec se to skutecne stalo.

Netrvalo dlouho a z dolarove „diplomacie“ se ve druhe polovine 20. stoleti stala dolarova „hegemonie“.

Tento prechod mohl nastat jen po dramatickych zmenach v penezni politice a povaze samotneho dolaru.

Kongres roku 1913 vytvoril System federalni rezervy. Mezi timto datem a rokem 1971 byla podstata zdrave meny systematicky podkopavana. V techto letech Federalni rezerva shledala mnohem snadnejsim libovolne expandovat penezni zasobu k financovani valky ci manipulacim v ekonomice bez nejakych vetsich namitek Kongresu – k prospechu zvlastnich zajmu ovlivnujicich statni moc.

Dominantni postaveni dolaru ziskalo obrovskou podporu po druhe svetove valce. Byli jsme usetreni zkazy, ktera postihla mnoho jinych narodu a nase pokladny pretekaly svetovym zlatem. Jenze svet se nechtel vratit k discipline zlateho standardu a politici tomu tleskali. Tisk penez k placeni uctu byl mnohem popularnejsi, nez dane nebo zbytecne fiskalni vydaje. Ve prospech kratkodobych vyhod byla pro pristi desetileti institucionalizovana pasivni bilance. Dolar, ztuzeny v roce 1944 Brettonwoodskou dohodou jako nadrazena svetova rezervni mena, nahradil britskou libru. Zasluhou nasich politickych a vojenskych svalu, a protoze jsme meli obrovske mnozstvi fyzickeho zlata, svet ochotne prijal dolar – definovany jako 1/35 zlate unce – jako svetovou rezervni menu. Rikalo se, ze dolar je „stejne dobry jako zlato“ a prevoditelny pro vsechny zahranicni ustredni banky v uvedenem pomeru. Jen pro americke obcany zustalo vlastnictvi zlata nadale ilegalnim. Tento zlaty smenecny standard byl ovsem odsouzen k neuspechu uz odpocatku.

USA delaly presne to, co mnozi predvidali. Tiskly stale vetsi pocet dolaru, pro ktere nebylo zadne kryti zlatem. Ale svet je nadale spokojene a bez vetsich problemu prijimal po vice nez 25 let – dokud Francouzi a dalsi koncem sedesatych let nepozadali ať dostojime slibu vyplatit jednu unci zlata za kazdych 35 dolaru dorucenych Ministerstvu financi USA. To melo za nasledek ohromny odliv zlata a prakticky konec uboze vymysleneho klamneho zlateho standardu.

Vsechno pak skoncilo 15. srpnem 1971, kdy Nixon definitivne uzavrel zlatou prepazku a odmitl vyplatit cokoli z nasich zbylych 280 miliónu zlatych unci. V podstate jsme tehdy deklarovali platebni neschopnost a kazdemu bylo jasne, ze za ucelem stabilizace trhu musi byt vymyslen jiny penezni system.

Tento nove vymysleny system prekvapive umoznil aby USA udrzovaly tiskarske lisy svetove rezervni meny v cinnosti bez omezeni – a dokonce i bez nejakeho predstirani zlate konvertibility! Ackoli tato nova politika byla jeste mnohem mizernejsi, presto otevrela dvere k rozsireni dolarove hegemonie…

Svet pochopil, ze prislo neco noveho a zavratneho, kdyz elitni financnici za mimoradne silne podpory autorit USA, uzavreli smlouvu s OPEC, zajisťujici celosvetovy prodej jejich ropy vylucne za US dolary. Dolar v podstate „kryty“ ropou tim ihned ziskal mimoradne postaveni mezi svetovymi menami. Oplatkou USA slibily rozlicnym na ropu bohatym kralovstvim v Perskem zalivu ochranu proti hrozbe invaze ci domaciho prevratu. Toto nastaveni znacne pomohlo podnitit radikalni islamske hnuti mezi vsemi, kteri nelibe nesli nas vliv v teto oblasti. Opatreni poskytlo dolaru umelou podporu prinasejici Spojenym statum obrovske financni vyhody. Dovolilo nam exportovat nasi monetarni inflaci prostrednictvim nakupu ropy a dalsiho zbozi s vyraznymi slevami, protoze vliv dolaru rostl.

Tento post-Bretton Woods system je ovsem jeste mnohem zranitelnejsi, nez system z let 1945 az 1971. Ackoli je spojeni dolar/ ropa prospesne, neni zdaleka tak stabilni jako klamny zlaty standard z Bretton Woods. Rozhodne nestabilnejsi nez zlaty standard z konce 19. stoleti.

V sedmdesatych letech se dolar temer zhroutil, jelikoz ceny ropy stoupaly a zlato vyletelo az na 800 dolaru za unci. Od roku 1979 byly k zachrane systemu potrebne 21% urokove sazby. Tlak na dolar v sedmdesatych letech, nehlede na s tim spojene rostouci vyhody, odrazel nezodpovedne rozpoctove schodky a monetarni inflaci sedesatych let. Trhy se nedaly oklamat tvrzenim L. B. Johnsona, ze si „muzeme dovolit oboji, „zbrane i maslo“.

Dolar vsak byl opet jednou zachranen, a tim zapocal vek skutecne dolarove hegemonie, trvajici od pocatku osmdesatych let az dodnes. Zasluhou mohutne spoluprace s ustrednimi a mezinarodnimi komercnimi bankami je dolar akceptovan jakoby byl zlaty.

Predseda FEDu, Alan Greenspan, pri ruznych prilezitostech pred Bankovnim vyborem Snemovny, reagoval na me namitky, tykajici se zmeny jeho drive odlisneho nazoru na zlato, prohlasenimi, ze on i ostatni ustredni banky maji k dispozici dolarovy system – cili papirove penize platici za zlate. Vzdy jsem s nim durazne nesouhlasil a poukazoval na to, ze dosazeni takoveho vykonu by bylo proti staletim ekonomicke historie prokazujici, ze penezi musi byt neco, co ma realnou hodnotu. Stavel se vzdy arogantne a sebejiste proti tomu.

V poslednich letech se ustredni banky a rozlicne financni instituce, vsechny s nezadatelnymi zajmy na udrzeni prijatelneho dolaroveho standardu, netajily s prodejem a pujcovanim velkych mnozstvi zlata na otevrenem trhu, a to dokonce i tehdy, kdyz klesajici ceny zlata vynasely vazne otazky o rozumnosti takove politiky. Nikdy neprijali fixni cenu zlata, ale jsou zde hojne dukazy toho, ze ziji v domneni, ze i kdyby cena zlata padla, zustane vira v trh a jsou pevne presvedceni, ze opravdu dosahli uzasne premeny papiru na zlato.

Rostouci ceny zlata jsou historicky indikator neduvery v papirove penize. Nedavna snaha se prilis nelisila od toho, kdyz US ministerstvo financi v sedesatych letech, prodavalo unci zlata za 35 dolaru; v ramci pokusu presvedcit svet, ze dolar ma skoro stejne dobry zvuk jako zlato. Jeste v obdobi deprese bylo jednim z prvnich Rooseveltovych cinu zamezeni obchodu se zlatem pri jeho volnych cenach, ktere jsou znamenim defektniho penezniho systemu. Tim se vlastnictvi zlata stalo pro americke obcany ilegalnim. Jeho usili nakonec limitovaly ekonomicke zakony, jako treba na pocatku sedmdesatych let, kdyz se nase Ministerstvo financi a MMF pokusil upevnit cenu zlata tim, ze ho vypustili na trh cele tuny, k utlumeni entuziasmu tech, kteri v nem hledali bezpecny pristav pred klesajicim dolarem pote, kdyz vlastnictvi zlata bylo opet legalizovano.

V letech mezi 1980 a 2000 bylo usili osidit trh co se tyce trzni hodnoty dolaru opet neuspesne. V poslednich peti letech se dolar vuci zlatu propadl o vice nez 50%. Nemuzete si po celou dobu jednoduse tropit zerty ze vsech lidi, a to ani pomoci velkych tiskarskych stroju a penize vytvarejiciho systemu Federalni rezervy.

Vliv dolaru ovsem vzrustal pri vsech nedostatcich nekryteho penezniho systemu. Vysledky se jevily jako blahodarne, ale hrube deformace vestavene do systemu zustaly. A popravde receno, az prilis uzkostlivi washingtonsti politici resili rostouci problemy bilancnimi kosmetickymi upravami, pricemz nechapali spatnou vychozi politiku a neumeli se s ni vyporadat. Uchylovali se k protekcionismu, fixaci smenecnych kursu, represivnim clum, politicky motivovanym sankcim, subvencovali korporace, mezinarodni obchodni management, regulovali ceny a urokove miry a kontrolovali mzdy, zaujimali supervlastenecke postoje, vyhrozovali pouzitim sily a dokonce i valcili – to vsechno aby umele resili problemy vznikle v dusledku spatneho monetarniho a ekonomickeho systemu.

Emitent nekryte rezervni meny zpocatku muze dosahnout ohromneho ekonomickeho prospechu. Jenze to se nakonec stane pro zemi vydavajici svetovou menu hrozbou. V tomto pripade ji jsou Spojene staty. Dokud cizi zeme prijimaly nase dolary za skutecne zbozi, byli jsme vpredu. To byla vyhoda, kterou mnozi v Kongresu nerozpoznali, kdyz busi do Ciny aby s nami udrzovala pozitivni obchodni bilanci. Ale soucasne to vedlo k ztrate pracovnich prilezitosti ve vyrobe ve prospech zamorskych trhu, a navic jsme se stali zavislejsimi na ostatnich a mene sobestacni. Cizi zeme shromazďuji nase dolary v dusledku vysoke miry svych uspor a laskave nam je zapujcuji za nizke urokove sazby k financovani nasi nadmerne spotreby.

Mnohym to snad muze pripadat jako ohromny kseft, jenze pouze do doby, ktera nastane pote, kdyz nase dolary zacnou byt kvuli znehodnoceni prijimany v cizine se stale mensim nadsenim nebo dokonce odmitany. To muze znamenat pocatek uplne nove hry a donuti nas zaplatit cenu za predchozi zivot nad nase moznosti a produkci. Posun v postoji k dolaru jiz zacal, ale nejhorsi jeste prijde.

Dohoda s OPEC o platbach za ropu v dolarech v sedmdesatych letech poskytla dolaru obrovskou umelou moc vyjimecne rezervni meny. To vytvorilo univerzalni poptavku po dolaru a vstrebava obrovske mnozstvi kazdorocne vytvorenych novych dolaru. V lonskem roce prekrocil M3 (udaj o mnozstvi nove vytistenych dolaru uvedenych do obehu) 700 miliard dolaru.

Umela poptavka po dolaru nas spolecne s nasi vojenskou silou stavi do jedinecne pozice umoznujici „vladnout“ svetu bez produktivni prace ci uspor, nelimitovanych spotrebitelskych vydaju a deficitu. Problem je v tom, ze to nebude naveky.

Cenova inflace zvedla svou osklivou hlavu a bublina NASDAQ – vytvorena z lehce nabytych penez – praskla. Podobne splaskla i bublina vytvorena kolem nemovitosti. Cena zlata se zdvojnasobila a federalni vydaje jsou z dohledu pri nulove politicke vuli to nejak zvladat. Obchodni deficit v lonskem roce presahl 728 miliard dolaru, zuri dvoubilónova valka a byly predlozeny plany na jeji dalsi expanzi do Iranu, mozna i Syrie. Jedine co by tomu mohlo zabranit je celosvetove odmitnuti dolaru. To se jednou nutne dostavi a vyvola podminky horsi nez v letech 1979 - 1980, jejichz korektura si vyzadala urokove sazby 21%. Mezitim musi byt udelano vsechno mozne k ochrane dolaru. Se vsemi, kteri drzi rezervy v nasich dolarech, sdilime zajem udrzet v chodu celou tu saradu.

Pote, co opustil FED, Greenspan pri svem prvnim projevu prohlasil, ze ceny zlata vyhnaly vzhuru obavy z terorismu, ne znepokojeni monetarni politikou nebo dokonce proto, ze by behem svych funkcnich obdobi vytvoril prilis mnoho dolaru. Zdiskreditovano musi byt zlato a dolar vyzdvizen. Dokonce i kdyz se dostane pod vazny tlak vyvolany silami trhu, ustredni banky a MMF nepochybne udelaji vse myslitelne aby vstrebaly dalsi dolary v nadeji na obnoveni stability. Jednou pripadne neuspeji.

Je nanejvys dulezite udrzet vztah dolar/ ropa stavici dolar do pozice nadrazene meny. Libovolny utok na tento vztah znamena silnou vyzvu – a to uz se stalo.

Od listopadu 2000 zacal Saddam Hussen pozadovat za svou ropu euro. Jeho opovazlivost byla hrozbou dolaru, zatimco jeho slabe vojenske sily nikdy nebyly ohrozenim. Jak oznamil sekretar Ministerstva financi Paul O'Nell byla hlavnim tematem prvni kabinetni schuzky s novou vladou v roce 2001 otazka jak zlikvidovat Saddama Hussena – ackoli zde nebyl zadny dukaz, ze by pro nas predstavoval hrozbu. Toto hluboke zaujeti Saddamem Hussenem O'Nella prekvapilo a sokovalo.

Je vseobecne znamo, ze se okamzita reakce vlady po 9/11 tocila kolem mozneho Saddamova zapojeni do utoku, k opravneni invaze a svrzeni jeho vlady. Pote, pomoci deformaci a primeho prekrouceni skutecnosti, bylo bez jakychkoli dukazu o nejake spojitosti s 9/11 nebo zbranemi hromadneho niceni vytvoreno u verejnosti i Kongresu zdani ospravedlnujici Hussenovo svrzeni.

Na verejnosti nedoslo k zadne diskusi o nutnosti jeho odstraneni kvuli utoku na integritu dolaru jako rezervni meny, kvuli prodeji ropy za euro. Mnozi veri ze toto byl skutecny duvod nasi posedlosti Irakem. Pochybuji, ze to byl duvod jediny, ale dost dobre mohl hrat opravdu vyznamnou roli v nasi motivaci vest valku. Behem kratickeho obdobi po dosazeni vojenskeho vitezstvi probihaly vsechny iracke prodeje ropy opet v dolarech. Euro bylo opusteno.

V roce 2001 hovoril venezuelsky velvyslanec v Rusku o tom, ze Venezuela prejde na Euro pro vsechny sve ropne obchody. Do jednoho roku pote doslo k pokusu o puc proti Chavezovi, udajne s pomoci nasi CIA.

Po techto pokusech, kdy vsechny snahy posťouchnut euro smerem k vystridani dolaru jako svetove rezervni meny narazily na odpor, se ostry pokles dolaru vuci euro opet obratil. Tyto udalosti zajiste mohly hrat pro udrzeni nadvlady dolaru vyznamnou roli.

Bylo zrejme, ze US vlada byla solidarni s osnovateli Chavezova svrzeni, jejichz neuspech ji vyvedl z miry. Skutecnost, ze Chavez je demokraticky zvolenym prezidentem mela stezi vliv na, to kterou stranu jsme podporili.

Prave teď, startuje novy pokus o ohrozeni systemu petrodolaru. Dalsi clen „osy zla“, Iran, oznamil, ze v breznu tohoto roku zamysli spustit ropnou burzu (20.3.2006). Jak jiste tusite, ceny ropy nebudou stanoveny v dolarech, ale v Euro.

Vetsina Americanu pozapomina, ze si nase politika Irance v prubehu let systematicky a zbytecne znepratelila. V roce 1953 pomohla CIA svrhnout demokraticky zvoleneho prezidenta, jimz byl Mohammed Mossadeqh, a instalovala autoritarskeho saha pratelsky nakloneneho USA. Iranci byli kvuli tomu jeste hodne nazlobeni, kdyz v roce 1979 zadrzeli nase rukojmi. Nase spojenectvi se Saddamem Hussenem pri jeho vpadu do Iranu na pocatku 1980s vecem take nijak neprispelo a patrne ani nasim vztahum s Hussenem. Vladni prohlaseni v roce 2001 radici Iran mezi staty tvorici „osu zla“ k zlepseni diplomatickych vztahu mezi nasimi zememi rovnez neprispelo. Padly uz i vyhruzky nuklearni silou, zatimco ti, kteri Iran stale provokuji, jak se zda vubec neregistruji fakt, ze je zemi obklopenou staty disponujicimi jadernymi zbranemi. Spolecne tim, co dnes vetsina muslimu vnima jako nasi valku proti islamu a kvuli nedavnemu vyvoji se nelze divit, ze se Iran muze pokusit poskodit Ameriku poddolovanim dolaru. Iran ma stejne jako Irak nulovou zpusobilost nas napadnout. Ale tento zjevny fakt nas nezastavil pred licenim Saddama Hussena jako moderniho Hitlera, pripraveneho vrhnout se na cely svet. Iran, zejmena pote kdy zacal planovat stanoveni cen ropy v euro, se ocitl pod palbou propagandisticke valky, ne nepodobne te, vedene proti Iraku pred nasi invazi.

Udrzeni dolarove nadvlady mozna nebylo jedinym motivacnim faktorem valky proti Iraku ani pro rozruch v pripade Iranu. Prestoze skutecne priciny valecnych priprav byvaji komplexni, dnes uz vime, ze duvody prezentovane pred irackou valkou, pocinaje pritomnosti zbrani hromadneho niceni a konce spojenim Saddama Hussena s 9/11 – byly falesne. Hledisko dolaru bylo zjevne dulezite, ale v nemensi mire jde o dusledek planu, rozvinutych k pretvoreni Stredniho vychodu uz pred lety neokonzervativci.

Svou roli v pokracovani teto valky rovnez hraje izraelsky vliv, stejne jako vliv kresťanskych sionistu. Ochrana „nasich“ ropnych dodavek ovlivnovala nasi stredovychodni politiku po cela desetileti.

Tvrdou pravdou ale je, ze ucty za tyto agresivni zasahy uz nelze splacet staromódnim zpusobem z penez ziskanych vetsim zdanenim, usporami nebo zvysenou produktivitou americkeho lidu. Velkou cast nakladu na valku v Perskem zalivu v roce 1991 neslo mnoho nasich dobrovolnych spojencu. Dnes tomu uz tak neni. Teď, vice nez kdy predtim, je k financovani nasich enormnich valecnych vydaju potrebna nadvlada dolaru, coby dominantni svetove rezervni meny.

Take dosud nekoncici dvoubiliónova valka musi byt tak ci tak zaplacena a prostredkem k tomu je opet dolarova hegemonie. Vetsina skutecnych obeti si vubec neuvedomuje, ze jsou to oni kdo plati tyto ucty. Placeni uctu opravnuje k vytvareni penez z ridkeho vzduchu pomoci cenove inflace. Americti obcane, stejne jako prumerni Japonci, Cinane a lide z dalsich zemi, doplaceji na cenovou inflaci, ktera je „dani“, z niz jsou placeny ucty za nase vojenska dobrodruzstvi. Zatim to jde. Ale jen do doby, nez podvod vyjde najevo a zahranicni producenti se rozhodnou odmitat, a ne jako dodnes dlouhodobe drzet dolary prijate za sve zbozi. Pro to, aby se predeslo odhaleni podvodneho penezniho systemu masam, ktere na nej doplaceji, se dela vsechno mozne. Jestlize na ropnych trzich nastoupi namisto dolaru euro, omezi to nasi schopnost nadale bez omezeni tisknout svetovou rezervni menu.

Je pro nas neuveritelne vyhodne dovazet cenne zbozi a exportovat znehodnocujici se papirove dolary. Ekonomicky rust vyvazejicich zemi se stal zavislym na nasich nakupech. Tato zavislost z nich dela nechtene spojence pri pokracujicim podvodu, a jejich ucast na druhou stranu umele udrzuje vysokou hodnotu dolaru. Kdyby tento system mohl fungovat dlouhodobe, meli by americti obcane kazdy den nedeli. Mohli bychom se tesit z „chleba a her“ jako kdysi Rimane, ale i jejich zlato se nakonec vycerpalo a neschopnost Rima pokracovat v pleneni podrobenych narodu privodila konec imperia.

Totez ceka i nas jestlize vcas nezmenime sve zpusoby. Ackoli neobsazujeme cizi zeme proto, abychom tam primo loupili, presto mame sve vojenske jednotky u 130 narodu sveta. Horliva snaha rozsirit nasi moc na Stredni vychod bohaty na ropu neni nahodna. Na rozdil od starych dnu, dnes uz ovsem nedeklarujeme vlastnicke pravo na prirodni zdroje primo – jen trvame na tom, ze muzeme koupit co chceme a platit za to nasimi papirovymi penezi. Kazda zeme, ktera se nam postavi, se vystavi znacnemu riziku.

Kongres dnes opet akceptuje valecnou propagandu proti Iranu, zrovna tak, jako v pripade Iraku. Prave teď jsou fabrikovany argumenty oduvodnujici ekonomicky a bude-li to nezbytne i vojensky utok proti Iranu. Vsechny prinesene argumenty spocivaji na stejne falesnych oduvodnenich, jako pred nesťastnou a nakladnou okupaci Iraku.

Cely nas ekonomicky system zavisi na pretrvani soucasne monetarni soustavy, tedy na kriticke recyklaci dolaru. V soucasne dobe si kazdorocne pujcujeme pres 700 miliard dolaru od nasich dobrotivych mecenasu, kteri pilne pracuji a berou za sve zbozi nas papir. Pak si jeste vypujcime vsechny penize nezbytne k zabezpeceni imperia (rozpocet Ministerstva obrany je 450 miliard dolaru) a tak dale. Vojenska sila, jiz se tesime, se mezitim stala hlavni „oporou“ nasi meny. Nejsou zde zeme, ktere by se mohly postavit nasi vojenske prevaze, a proto jim nezbyva nez prijmout dolary, ktere jsme prohlasili za novodobe „zlato“. To je duvod, proc se zeme, ktere se stavi proti tomuto systemu – jako Irak, Iran a Venezuela – staly tercem nasich planu na zmenu rezimu.

Je ironii, ze nadvlada dolaru zavisi na nasi mocne armade a sila nasi armady zavisi na dolaru. Dokud budou zahranicni prijemci brat nase dolary za sve realne zbozi a budou i nadale ochotni financovat nasi extravagantni spotrebu a militarismus, muze soucasny stav pokracovat bez ohledu na to, jak ohromny bude nas zahranicni dluh a aktualni ucetni deficit.

Ale ty skutecne hrozby prichazeji od politickych odpurcu, kteri nam sice nejsou schopni celit vojensky, nicmene se neboji postavit se nam ekonomicky. Proto muzeme pozorovat, ze soucasna vyzva z Iranu je brana hodne vazne. Snazive argumenty o tom, ze Iran predstavuje vojenskou hrozbu pro bezpecnost Spojenych statu nejsou o nic hodnovernejsi nez falesna obvineni vznesena proti Iraku. Presto zde neni patrny zadny odpor vuci krokum smerujicim ke konfrontaci, a to ani z rad tech, kteri se z politickych duvodu staveli proti iracke valce.

Zda se, ze sovinismem organizatoru preventivnich valek lze docela snadno presvedcit narod i Kongres.

Prekvapujici je i to, ze ackoli velke vetsine Americanu je nyni uz znam tezky neuspech v Iraku, presto jsou, spolecne s Kongresem, smireni s volanim po zbytecne a nebezpecne konfrontaci, tentokrat s Iranem.

Nas neuspech nalezt Osamu bin Ladena a zrusit jeho siť nas neodradil od zatazeni Iracanu do valky, ktera naprosto nesouvisela s 9/11.

Obavy ze ztraty moznosti urcovat cenu ropy pouze v dolarech pomahaji vysvetlit nasi ochotu skolit kazdeho, i tazeni k ztrestani Saddama Hussena za vzdorny pozadavek „Euro za ropu“.

A opet slysime nalehave volani po sankcich a zni hrozby silou proti Iranu, jakoby nahodou presne v dobe kdy se chysta otevrit novou ropnou burzu se vsemi transakcemi v euro.

Nutit lidi akceptovat menu bez realne hodnoty pouzitim sily, to nemuze fungovat dlouho. Nakonec to vede k dislokaci domaci i mezinarodni ekonomiky a vzdy konci uctem, ktery musi byt zaplacen.

Ekonomicky zakon poctive smeny vyzaduje jako menu jedine veci s realnou hodnotou, ktera nemuze byt zrusena. Chaos, ktery jednoho dne vzejde z naseho petatricetileteho celosvetoveho experimentu s nekrytymi bankovkami, bude vyzadovat navrat k penezum realne hodnoty. Ze tento den je blizko pozname, kdyz zeme produkujici ropu zacnou za tuto surovinu pozadovat zlato nebo jeho protihodnotu, radeji nez dolary nebo euro.

Cim driv se tak stane, tim lepe.

Zdroj: http://www.lewrockwell.com/paul/paul303.html

 

Článek nemá konkurenci

Jako prostý občan nemám tolik informací ,konkretních čísel a zkušeností z 20 let trvání civilizace, jako mají ti nejschopnější z nás, abych mohl jen posoudit

příčiny a odhadl následky událostí. 

K porozumění takových událostí bude třeba delší doby.

Pokud Spojeným státům

Pokud Spojeným státům nevyroste v nejbližší době konkurence, budou Spojené státy v blízké budoucnosti představovat nejvážnější ohrožení svobody a demokracie ve světě. A toto nebezpečí potrvá do té doby, dokud si budou Spojené státy myslet, že cokoliv mohou učinit, je správné učinit. Vyléčit je může pouze protiváha v podobě dalšího mocenského centra, které však s nimi bude mít společného dost na to, aby jej nemohly přejít mávnutím ruky, a které je donutí zamyslet se samy nad sebou a respektovat alespoň nějaká pravidla. Takovým centrem, postaveným na podobném civilizačním základě a obdobné historické zkušenosti, se mohla stát  Evropa. Silná, sebevědomá a jednotná Evropa, bohužel znásilněním morálních a lidských křes%tanských hodnot tzv.  lisabonskou smlouvou, to  nebude. ..."" Ale můžeme vkládat naději do Nového Ruska ! Pokud jde o morální hodnoty, tak nejen čeští neokonzervativci pokračují ve studenoválečnickém vidění: kapitalistické a svobodné USA a bolševické Rusko. Přijde mi, že se to však obrací.

Vladimír Putin sice byl důstojníkem KGB, ale nemyslím si, že je či byl přesvědčeným komunistou. Je pragmatikem a ruským nacionalistou. Nevěřím, že by se zrovna denně modlil Otčenáš, ale uvědomil si důležitost křesťanského náboženství a tradiční morálky pro silnou společnost a národ. Snaží se proto podporovat pravoslavnou (byť schismatickou) církev, podporovat rodinu, omezovat potraty, propagovat ruský patriotismus a potírat propagaci homosexualismu.

(Doporučuji také krásné ruské patriotické propagandistické filmy Admirál (Kolčak), Taras Bulba či 1612. Žádné postmoderní srágory. Nepřítel je nepřítel a přítelem je mi můj vlastní národ a má rodná víra). 

Takové je poučení z amerických dějin.. 

Český národ patří kulturně k

Český národ patří kulturně k „latinskému“ katolickému Západu a kulturně jsme blíže Němcům než Rusům. Bohužel politicky byli Němci vždy naším nepřítelem. Bohužel Německo je součástí neomarxistického postZápadu a je mi sympatičtější „orientální“ ortodoxní ještě ne postmoderní Rusko, které objevuje své křesťanské kořeny, než postZápadní umírající Evropa a USA.

Stejně tak i kulturně jsem měl rád starou dobrou Británii a staré USA. Dobu Britského impéria v boji proti francouzské revoluci a Napoleonovi. Mám rád výborné seriály Červený bedrník a Hornblower, ale taková Anglie už tu není. Za pár let bude muslimská. Již zde není Velká Británie Churchilla, E. Powella a M. Thatcherové, stejně jako mizí USA Ronalda Reagana, Johna Randolpha, George Wallace, jižanských gentlemanů…

Stejně tak, ačkoli kritizuji americkou vládu, proti tradičním Američanům vyznávajícím křesťanské hodnoty, starajících se o svou vlastní obec a svůj stát, také nic nemám.

Prostě postmoderní doba převrací mapu i kompas světa a kde jsme dříve viděli Maják svobody, možná začíná vznikat postupně nový Mordor, a kde byla Říše zla, se možná opravdu do jisté míry a značně přeneseně probouzí „Třetí Řím“.

Tak to aspoň nyní vypadá a my bychom se měli umět v novém prostředí pragmaticky zorientovat a zachránit pro náš národ, co se dá… 

Konečně píše někdo s mozkem

ale obávám se, že takovou drzost místní osazenstvo nepřijme.

...

zatím nechápete a nepřijímáte jiné názory pouze vy.... ostatní se vyjadřují vcelku logicky a srozumitelně.

Bohužel je vcela zajetí

Bohužel je zcela v zajetí mainstremového marketingu postkomunistického neomarxismus a neokonzervatismu, kterým se snaží umírající Západ a USA nahradit ztracené morílní a lidské hodnoty!

NenI to náhodou

tím, že se všude vměšují, dodávají tam zbraně as tváří se, že bojují za svobodu utlačovaných v zájmu svého zisku. Na konec z toho vyleze situace horší než před jejím vměšováním. Je to národ soběstředný, který povýšilzisk nad morálku.

Ach jo

zatímco všechny ostatní národy světa zcela jasně povyšují morálku nad zisk a zářivými příklady morálky v politice jsou právě Rusko a Čína. Ano, situace po vměšování USA je vždycky horší než předtím, jak nám ukazují obě světové války, kdy po té první po agresivním vměšování USA vznikly takové nechutnosti jako Československo, zatímco po umírněném přístupu Spojených států po válce druhé jsme si mohli konečně sami začít budovat lidovou demokracii.

V téhle zemi asi bude něco ve vodě nebo se musí většina matek oddávat v průběhu těhotenství těžkému alkoholismu.

Troll?

a) Ano, situace po odchodu USA je horší (má to podobný efekt jako křižáci)

b) Světové války nejsou produktem USA (i když do té první se prý zapojili až když už na ní nemohli vydělávat) ale produktem německého nacionalismu.

c) Československo vzniklo hlavně zásluhou TGM, Beneše atd. kteří "ukecali" Američany a Francouze aby uznali nový stát.

d) Poslední větu druhého souvětí nechápu, tedy pokud to není pokus o trollení.

promiň, ale napřed si zameť

promiň, ale napřed si zameť před vlastním prahem a podívej se do zrcadla!!

Američané se vyznačují tím,

Američané se vyznačují tím, že milují svobodu. Milují ji nade vše a milují ji tak vášnivě, že pro její zachování jsou ochotni obětovat vše – včetně svobody samotné. Zejména, jde-li o svobodu druhých. Američané jsou ve své podstatě nesmiřitelní bojovníci proti zlu. Odmítají jakékoliv kompromisy se zlem, odhodlaně s ním bojují a neváhají nasadit všechny síly, aby od něj osvobodily celý svět, každého, ať chce či nechce. V případě Američanů je to především jejich sebestřednost, která jim v kombinaci s jejich nekompromisním způsobem myšlení znemožňuje tolerovat odlišné tradice a kultury. Američané totiž posuzují vše pouze skrze sebe. Co je jako oni, je dobré, co se odlišuje, je zlé, a musí být vykořeněno. Takto cítí, takto žijí, takto myslí a proto se ve jméně velkých ideálů chovají jako barbaři, šíří hrůzu a nevíru ve spravedlnost po celém světě a úspěšně diskreditují západní hodnoty svobody a demokracie všude, kam vstoupí noha jejich vojáka či peníze jejich investorů.  

Pomatené kecy

obávám se, že netušíte co svoboda vlastně znamená.

nechám se poučit! Co znamená 

nechám se poučit! Co znamená  svoboda ve vašem podání????

....

Já myslím, že spíš netušíte vy co předchozí příspěvek znamenal.

Americká mentalita je

Americká mentalita je poznamenána ještě jedním významným faktorem, a tím je nedostatek pokory. Spojené státy zatím nezažili porážku. Dílčí neúspěchy ano, ale nikoliv konečnou, totální porážku. Všech dosavadních válek se účastnili dobrovolně, vedli je mimo své území a nemálo na nich zbohatli, protože na hony vzdáleni od bojišť, uchovali se veškerý svůj produkční potenciál. Američanům tak chybí evropská traumatická zkušenost dvou světových válek, spálené země a genocid. (Genocidu původních Indiánů nelze počítat, protože v ní byli takřka 100% úspěšní a není nikdo, kdo by ji neustále, na rozdíl například od holocaustu, připomínal.) Děsivý důsledek této chybějící zkušenosti je ten, že pro Američany je válka silácká zábava, dobrodružství, na kterém se dá pohádkově vydělat, a přitom je to vše bezpečné, protože se to odehrává někdo daleko a děje se to cizím lidem, někomu, koho si Bůh nevyvolil. Tato americká povýšenost a lhostejnost k druhým je zdrojem velkého utrpení na celém světě. Vím že to zní krutě, ale dokud USA nezažijí porážku, skutečnou porážku, která by je naučila pokoře, budou nebezpečné nejenom svému okolí, ale i sami sobě.

Již zmiňovaná absence intenzivní zkušenosti s feudalismem, který Američané chápou především jako stát coby osobní vlastnictví panovníka, se odráží v americkém způsobu chápání sociálních jistot a roli státu v sociální oblasti. Američané mají totiž tendenci chápat podpory v nezaměstnanosti, sociální dávky a jinou obdobnou pomoc nikoliv jako pomoc lidem v nouzi, ale jako nástroj, jímž se stát snaží připoutat občany k sobě a učinit je na sobě závislými. Jakékoliv transfery prostředků od bohatých k chudým jsou tak ve Spojených státech považovány za čistě dobrovolné a pro příjemce v podstatě ponižující. Tento systém „aktivní lhostejnosti" dokáže poměrně dobře fungovat v časech konjunktury, v čase recese či krize však velmi rychle vede k nárůstu chudoby, beznaděje a prohlubování sociálních rozdílů. Potřeba nějak uvést tuto empirickou zkušenost v soulad se sociálním cítěním a proklamovanými svobodami člověka vedla ke vzniku doktríny „sociálního darwinismu," která zdůvodňuje, proč je správné a nevyhnutelné, že jsou chudí stále chudší a bohatí stále bohatší, a proč je jakýkoliv soucit s chudými, či dokonce jejich podpora nejenom nežádoucí, ale přímo škodlivá. Sociální darwinismus vychází z Darwinovy evoluční teorie a tezí o přirozeném výběru a aplikuje je na společnost. Podle sociálního darwinismu funguje „přirozený výběr" i mezi lidmi a společenskými skupinami a přežívají jen ti silnější, zatímco ti slabší jsou zničeni a eliminováni. Pomáhat lidem v nouzi je z pohledu sociálního darwinismu podobné, jako snažit se přimět ryby, aby přežívaly na poušti. 

...

Musím s úctou konstatovat, že váš příspěvek, i ten předešlý jsou veskrze zajímavé a poučné.

Dekuji

Dekuji

USA vznikly jako odvážný

USA vznikly jako odvážný republikánský experiment, který si do svých základů postavil svobodu a demokracii. Tento ideál do jisté míry stále přetrvává a je často, zejména jejich obdivovateli, se Spojenými státy ztotožňován a USA jsou stále vnímány jako bašta svobody a demokracie a zářný příklad těchto ideálů. Ovšem mezi ideální teorií a praxí bývá značný rozdíl, a to platí i pro USA, v jejichž případě je tento rozdíl obzvláště bolestný a nebezpečný. V historii USA existuje totiž několik prvků povahy spíše morálně-filozofické, než vojensko-politické, které z ideálu svobody a demokracie činí sice krásná, přesto prázdná slova, a v jejichž důsledku je nejpříhodnějším popisem politiky USA – pokrytectví. V podstatě se jedná o některá prastará traumata, která však stále určují nazírání amerických politiků na světové dění. Jakkoliv je možno důvody, které vedly k propuknutí americké války za nezávislost, považovat za malicherné, pravdou zůstává, že Británie se snažila zlomit odpor kolonií velmi nemilosrdně. K tomu se v jeden čas přidalo i Španělsko, které se ve své doméně chovalo i k Američanům evropského původu stejně přezíravě a panovačně, jako k domorodým Indiánům. V Američanech tak vznikl dojem, že je každý chce jenom zneužívat a zotročovat, a vlastní nezávislost postavili na nejvyšší příčku svého hodnotového žebříčku. Vše další, jako jsou lidská práva, mír, spravedlnost, zejména jde-li o jiné národy, je až druhořadé a je podřízeno primárnímu zájmu – ochraně nezávislosti USA. Lapidárně řečeno, pro Američany je bližší košile, nežli kabát, řečeno sofistikovaněji – Američané neuznávají rovnost mezi národy.Dalším význačným americkým traumatem je občanská válka, známá též jako válka Severu proti Jihu. Ta zasáhla duše Američanů stejně hluboko, jako První světová válka duše Evropanů, a Američané od té doby trpí nesnesitelnou úzkostí z toho, že by se území USA mohlo opět stát místem vojenských operací. To je jeden z důvodů, který vede USA k agresivní vnější politice a snaze udržet všechny války mimo severoamerickou pevninu. Skutečnost, že i jinde žijí lidé a jejich utrpení je stejné jako utrpení Američanů, je pro Američany zcela vedlejší (navíc existují náznaky, že nemalá část Američanů není schopna považovat za plnohodnotného člověka někoho, kdo nežije podle amerického stylu života). V souvislosti s Americkým militarismem stojí za připomenutí i trojí koncepce americké zahraniční politiky: izolacionalismus, internacionalismus a intervencionalismus. V prvních fázích existence USA byl dominantní izolacionalismus, doktrína podle které žily USA sami pro sebe a v mezinárodních otázkách se neangažovali. Izolacionalisté jsou neagresivní a k institucím typu OSN více méně lhostejní. Doktrína internacionalismus je založená na spolupráci mezi USA a dalšími národy, na společném řešení problémů a vzájemné kooperaci. Svého vrcholu dosáhla v období kolem První světové války. Internacionalisté se aktivně zapojují do práce mezinárodních institucí typu OSN, k použití síly jsou připraveni, ale pouze v případech a v rozsahu, na kterém se shodne mezinárodní společenství. Konečně doktrína intervencionalismu říká, že USA mohou dělat samostatně a svévolně co uznají za vhodné, mohou se vměšovat do vnitřních záležitostí jakéhokoliv státu a nikomu se nezodpovídají; tedy jsou v podstatě nadřazeny všem ostatním a mohou je využívat a zneužívat zcela po libosti. Intervencionalisté jsou agresivní, považují spolu s Clausewitzem „válku za pokračování politiky jinými prostředky", mezinárodní instituce typu OSN ignorují, dílem je obcházejí, dílem sabotují. Intervencionalismus je bohužel právě tou politikou, kterou Spojené státy realizují v současnosti.  Významným faktorem v (sebe)pojímání USA je pocit, který je možno nazvat „syndromem vyvoleného národa". Dominantní část evropských kolonistů, kteří posléze vytvořili USA, je nábožensky zakotvena v protestantismu a nese si sebou protestantský (až kalvinistický) důraz na predestinaci, respektive Boží řízení světa. Zjednodušeně řečeno to znamená, že nic se neděje proti boží vůli, tedy cokoliv se stane, je s boží vůli v souladu, čili je to vlastně boží vůle sama, a člověku vůbec nepřísluší o tom pochybovat. V Americkém prostředí se tento pocit silně projevil po počátečních útrapách války za nezávislost a několika dalších válek (hlavně s Británií), kdy Američané skutečnost, že přežili (či dokonce zvítězili) chápali jako jednoznačný výraz boží vůle a důkaz toho, že Bůh si přeje, aby Američané existovali a prosperovali, respektive že americký model společnosti je lepší, ostatním nadřazený. Odtud je již jen krůček k pocitům mesianismu a přesvědčení, že Američané mají ne právo, ale přímo povinnost šířit svůj model společnosti po světě, že je to jakési jejich civilizační poslání, určené jim přímo Bohem, od kterého nesmí ustoupit za žádnou cenu, ani za cenu násilí a utrpení. Většinou utrpení těch druhých, barbarů, které je třeba civilizovat. Tento pocit je hybnou silou přinejmenším části americké společnosti a z ní odvozené politiky, zejména té zahraniční. Spojené státy jsou totiž, přes veškerou proklamovanou svobodu, silně nábožensky založená společnost. Člověk se nesmí nechat zmást uvolněnou atmosférou kosmopolitních megapolí, či dostupností pornografie. To vše je pouze slupka, pod kterou se skrývá země svázaná křesťanskou (zejména protestantskou) ortodoxií, místy hraničící s fanatismem. Americká společnost je v zajetí étosu křížových výprav a neustále bojuje s hříchem a bezbožností, ať již je to islám, komunismus, potraty, nemanželské děti, alkoholismus, atheismus, vyučování Darwinovy evoluční teorie na školách a tisíce dalších věcí, o kterých Evropana ani nenapadne, že by je někdo chtěl regulovat či zakazovat. Skutečnost je totiž taková, že oč je v USA více svobody ekonomické, o to méně je v nich svobody duchovní. Přičemž ta pověstná ekonomická svoboda je spíše iluze, která je dána tím, že v USA jsou (z historických důvodů) slabé odbory, v podstatě neexistuje ochrana zaměstnance a jsou velmi nedostatečné sociální a zdravotní programy, což jsou všechno okolnosti evropskou (českou rozhodně) pravicí považované za důkaz ekonomické svobody. Regulace kapitálového trhu a ekonomiky vůbec však v USA existuje a je poměrně silná, i když je na rozdíl od Evropy zaměřena spíše na ochranu investorů a investic, než na ochranu spotřebitele a životního prostředí. Dalším významným faktorem, určujícím americkou mentalitu, je „komplex pohyblivé hranice." Původní indiánské osídlení bylo velice řídké a bílí kolonisté byli zpočátku rovněž nepočetní. Amerika byla velká a lidí málo a bílá kolonizace šla postupně od východního pobřeží, kde byly přístavy spojující Ameriku s evropskou pravlastní, směrem na západ. Jak kolonisté postupně pronikali stále dál a dál na západ, posouvali i hranici osídlení. Hranice osídlení byla zároveň západní hranicí USA – za ní ležela již jen nespravovaná teritoria. Jak postupovala kolonizace, posouvala se tato hranice stále dál na západ – byla to pohyblivá hranice. Než kolonisté dospěli k pořeží Tichého oceánu, uběhla poměrně dlouhá doba. Za tuto dobu si Američané zvykli na to, že je stále kam postupovat, že je stále kde brát, že zdrojů je dostatek a jsou nevyčerpatelné a není proto třeba s nimi šetřit, není třeba brát ohledy na následky svých činů, protože na Západě je stále dostatek všeho. Tak vznikla americká „těžařská mentalita" – přijít, vytěžit, odejít. Je tak hluboce zakořeněna v americké mentalitě, že se podle ní Američané chovají vždy a všude. Odtud pramení Americká arogance, přesvědčení, že svět byl stvořen pro ně a oni si mohou brát co chtějí, kde chtějí, kdy chtějí a jak chtějí, protože „na Západě je ještě dostatek." Nedokáží pochopit, že žádný Západ již neexistuje, že zabrali celý kontinent, že již není „země nikoho," kterou by mohli vytěžit, že již neexistují zdroje, které zatím nikdo nevyužívá a nikdo nepotřebuje.

  

Přesně tohle jsem zažil

Žil jsem vám v zemi (tu asi neznáte), do které přišla cizí mocnost, nakonec jí zabrala svými vojáky, vytěžila všechen uran, umrtvila rozvoj průmyslu, jenom odejít se jí nějak nechtělo.  A já vůl celou dobu nepochopil, že to jsou vlastně převlečení Američané

Bohužel nechápete !

Bohužel nechápete !

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah