Volby prostě vyhrávají lídři jako Silvio Berlusconi

Silvio Berlusconi, jeden z nejbohatších Italů, zakladatel nejsilnější pravicové strany a premiér několika vlád, před pár dny ohlásil návrat. Povede svou stranu znovu do parlamentních voleb s jasným cílem: zvítězit a pro sebe opět získat premiérské křeslo. Průzkumy mu dávají okolo 30 procent, tedy slušnou naději na úspěch.

Zbláznili se ti Italové, že znovu uvažují o tolika skandály opředené osobě? Jsou tak krátkozrací či mají tak krátkou paměť, že nejsou schopni vidět, co je každému v zahraničí jasné? Anebo je to celé trochu jinak?

reklama

Předloha Berlusconi

Než se začneme zabývat Berlusconiho karikaturou, je dobré znát její předlohu, abychom mohli posoudit, zda je opravdu zdařilá. Kdo je tedy v kostce „il Cavaliere“ Silvio? Narodil se v Miláně do středostavovské rodiny bankovního úředníka roku 1936. V Miláně vystudoval s červeným diplomem práva, během studií si přivydělával různými brigádami, mimo jiné podomním prodejem elektrických metel nebo zpíváním v kabaretech výletních parníků. Po studiích začal s podnikáním v nemovitostech.

Zahraniční média vděčně přenášejí Berlusconiho bonmoty či domnělé aféry a jejich čtenáři pak kroutí hlavou nad úsudkem Italů „jak jej mohou ještě volit“V šedesátých letech Itálie procházela závratnou industrializací a ekonomickým boomem a nemovitosti začínaly být zlatým dolem, a to nejen kvůli konjunkturální inflaci. Silvio měl zřejmě na příležitosti nos a zakoupil za 190 milionů lir první pozemek (garanci poskytl majitel banky, ve které jeho otec zastával funkci ředitele) a začal budovat své stavební impérium. V následujících letech postavil celé moderní čtvrti na milánských předměstích pro tisíce rodin, a stal se tak jedním z hlavních stavitelských hráčů v Itálii.

Jeho čas měl ovšem teprve přijít, a to když vláda roku 1978 liberalizovala státní monopol na televizní vysílání pro lokální televize. Celostátní vysílání bylo stále tabu – jen doménou státní RAI, lokálně však mohly vznikat privátní kanály. Berlusconi – patrně po zkušenosti se zaváděním kabelové televize do „své“ milánské čtvrti – znovu ucítil příležitost a začal v následujících letech skupovat jednu místní televizi za druhou.

Vkládal je do své privátní sítě, která svým pokrytím mohla konkurovat celostátním kanálům, což jednak přinášelo velké synergické výhody pro zadavatele reklamy a jednak vytvářelo napětí se státní administrativou, která si uvědomila faktické obejití svého celonárodního vysílacího monopolu. Krize vyvrcholila roku 1984, kdy byly Berlusconiho televizní společnosti obžalovány z porušení zákazu privátního vysílání na celostátní úrovni a žaloby zastavil až premiér Bettino Craxi svým dekretem, jenž uvedený stav legalizoval. Berlusconi tak přispěl ke konci státního vysílacího monopolu. Po krátké době se televizní trh stabilizoval v této rovnováze: ze šesti celostátních kanálů vlastnila tři veřejnoprávní RAI a tři Berlusconi.

Jeho impérium se rozrůstalo o další aktivity, nejvýznamnější jsou nakladatelství Mondadori, bankovní skupina Mediolanum a fotbalový klub AC Milán. Americký časopis Forbes ocenil v roce 2011 Berlusconiho jmění na 7,8 miliardy dolarů, což jej řadilo na 118. místo na světě a 3. místo v Itálii. Další kapitola jeho života začala roku 1993, kdy vlastními slovy „sestoupil na politické hřiště“. Vzdal se funkcí ve svých společnostech, založil středo-pravou stranu Forza Italia, vyhrál volby a vedl v letech 1994 až 2011 celkem čtyři vlády.

Karikatura Berlusconi

Z uvedeného přehledu fakta vyprávějí příběh o bezprecedentních úspěších ve všech životních etapách. Odkud se tedy bere ten negativní obraz? Výpady Berlusconiho kritiků se dají shrnout do pěti okruhů:

• Konflikt ekonomických zájmů,
• morální aféry,
• nevhodné chování v politické funkci,
• politické chyby jeho vlád,
• tajná spolčení.

Každý okruh má své hlubší důvody a svébytné okolnosti dané dobou a specifikou italské společnosti. Je však charakteristické, že zahraniční média ony okolnosti nijak hlouběji nerozebírají a vyzobávají jen pikantní rozinky, které jako „zajímavosti z ciziny“ jsou tak dobře servírovatelné a prodejné domácím konzumentům. Není to ze stran médií špatný úmysl ani konspirace, odpovídá to jen neosobním zákonům mediálního trhu.

Nechtěným důsledkem pak je jistá karikatura zahraniční situace či osoby spolu s jistým nepochopením, „jak to tam mohou takhle dělat, to je proti zdravému rozumu“. Případ Berlusconi je tohoto jevu typickou ukázkou. Zahraniční média vděčně přenášejí jeho bonmoty či domnělé aféry a čtenáři v zahraničí pak kroutí hlavou nad úsudkem Italů „jak jej mohou ještě volit“. Pro koho jsou Berlusconiho skandály opravdu skandální?

Pro pochopení je třeba znát historické kontexty. Italská společnost je hluboce polarizovaná, a to v několika směrech. Především na bohatý a industrializovaný sever a chudý, zemědělský jih. Dále na silnou, často militantní levici a zbytek, často populistickou pravici. Na velká bohatá města, která vykročila do modernity plynule už v předminulém století, a na rozsáhlý venkov, který zažil koncentrovaný boom bohatství v uplynulých desetiletích a zatímco mladší generace uvažuje v termínech informační éry, jejich otcové a dědové jsou mentálně v průmyslové, ne-li agrární době.