A přesto: Řecko je odsouzené

Myslím si, že nikdo se nezadlužuje pro zábavu.  Mělo vaše dítě někdy OPRAVDU hlad? Řešili byste přežití DNES a nikoliv splátky v daleké nejistotě času. Volíte menší riziko - SUBJEKTIVNĚ menší zlo. To je mechanismus zoufalství a pokrytectví půjčujících, kteří to dobře vědí.

Řekové jsou v zoufalé historické pasti. Jejich situace je výsledkem staletého vývoje jejich žebříčku hodnot, představ a přístupů ve společnosti. Darwin popsal, jak funguje evoluce. Proti takové síle v daném čase prostě nemají šanci odolat ani Řekové ani EU. Budou se chovat zoufale a oslabovat EU. Karty se míchaly celou lidskou historii a na další hru se rozdaly při poslední válce v regionu. Teď jsou rozdány a tak se s nimi i hraje, dokud někdo nesebere poslední štych, tedy  až prohrávajícímu vymění jeho poslední aktiva za jídlo. O jedince nebo národ neschopný vybojovat si (silou anebo lstí a proradností!) svou existenci se historicky postaral nanejvýše nějaký otrokář. Pokud je konkurent prostě nevybil anebo nevyhráli válku a nerozdali karty jinak. Kdo však nezabil ale "humanitárně" vyhnal Židy, indiány, Kurdy, sudeťáky, Tibeťany, Khmery... se JIM stejně nezavděčil a problém nevyřešil ani Hitler nebo Stalin nelidskou "vybikou".  Myslím, že budeme rádi a dlouho platit za to, že se na nás námi podporovaní zoufalci (odkudkoliv) nevrhnou. To nám vydrží, než za pocit pohody a bezpečí vše utratíme a naše etnikum se samo stane  (hospodářskou) menšinou, jako jsou teď Řekové nebo Romové. Museli by se vzdát své identity a to v krátkém čase nedokáže nikdo. Prostě v dlouhodobém hledisku zafungují nemilosrdné zákony přírody a slabí "nedravci" nepřežijí.  Cizí problémy řešíme zbytečně. Nejde to zařídit efektivně, protože "dravci" nerovnováhu stále vytváří. A co je horší, dělají to taky ze zoufalství a kvůli přežití před SVÝMI konkurenty. Viz socializmus nebo globalizace. Maximálně můžeme nesouhlasit, ale to je asi tak všechno... V expanzi se zatím nejvíc vyplatilo postupovat silou a pomalu, jak to po tisíce let dělají Číňani. Jestli ovšem také neudělají nějaké "revoluční" chyby. A pamatujete, jak Amíci vybili původní mírumilovné etnikum? Tak  se nedělejte, že nevíte, kdo spíš přežije a proč. Nikdo nedořešil, co dělat s "hodnými" ale neschopnými a tím i slabšími, aby neoslabili ty silné...

1. Řešení řecké situace

Naprosto se s Vámi shoduji v tom, že řecký problém by se měl řešit formou bankrotu, tedy "uspokojení či porovnání věřitelů". Otázkou ovšem je, co si pod tímto pojmem kdo představuje. Myslím si, že současná dluhová situace států vyžaduje, aby byla otevřena otázka, kdy a za jaké situace může stát jakožto dlužník zaniknout (spolu se svými závazky) a být nahrazen novým subjektem vykonávajícím státní moc na daném teritoriu. V případě Řecka bych doporučoval shromáždit, pro státní správu zbytný veřejný majetek (například devizové rezervy, určité nemovitosti, státní podíly, nadbytečnou vojenskou techniku) a tento majetek zpeněžit s tím, že výtěžek bude shromážděn ve fondu analogickém konkursní podstatě. Z výtěžku bych proporcionálně uspokojil všechny věřitele (státní i soukromé). Z daného procesu by Řecko mělo vyjít zcela oddlužené a především funkční, protože zpeněžením by neměl být zasažen majetek nezbytný pro chod státu. Dále bych s Řeckem nakládal jako s defoltním dlužníkem, to znamená, že by na jedné straně nemělo být zatíženo jakýmikoliv starými závazky včetně úroků, na straně druhé by nemělo mít v podstatě jakýkoliv přístup k úvěrům na chod státu. Státní rozpočet by měl být principiálně vyrovnaný. Mluvíme-li o zahraniční pomoci, ta by měla být konkrétně směřována právě k účelovému poskytnutí prostředků na ty kapitoly rozpočtu, kde není efektivní vyrovnanost, alespoň po určitou dobu, vyžadovat, ať již z jakýchkoliv příčin (například humanitárních). Spravedlivá by, v takovém případě byla i dočasná forma protektorátní správy (analogická insolvenčnímu správci - prosím ne v českém podání). Tato správa by byla ukončena po dovršení procesu vypořádání s věřiteli. 

2. Produktivita práce

Nechci polemizovat se skutečností, že produktivita práce je v Řecku nižší než v Německu. To je samozřejmě nesporný fakt. Nicméně daný údaj ani v nejmenším nevypovídá o tom, jak  hodně kdo pracuje. Produktivita práce nebude řádově zvýšena seškrtáním sociálního systému, spíše odstraněním příživníků na vysokých postech, kteří ze systému cucají mnohem více a jinými cestami než skrze sociální dávky. Ostatně samo Německo je toho dobrým příkladem. Základními kameny ekonomické síly tohoto obdivuhodného národa jsou především fungující veřejná správa a stabilní vlastníci podniků, kteří jsou s nimi spjati po mnoho generací a tak spolupůsobí svými rozhodnutími k jejich rozvoji a inovacím (namísto zlepšení krátkodobých finančních ukazatelů ve stylu amerických manažerů). Samo Německo navíc patří k zemím s relativně vyrovnanou strukturou bohatství - sociální rozdíly jsou zde mnohem menší než ve jmenovaném Řecku. 

3. Česká republika

To co jsem napsal o České republice je spíše pocit než nějaká čísly podložená analýza. Obavu mám zejména ze stále hůře fungujícího aparátu veřejné správy, která je v takové fázi rozkladu, že je téměř neschopna jakkoliv spolupůsobit na rozvoj ekonomiky (i v oblastech, kde to nemůže principiálně dělat soukromý sektor, například legislativa, či školství). Myslím, že politika přelozdělování daňové zátěže na spotřebitele a zaměstnance vede k stagnaci domácí spotřeby a tím i k útlumu malého a středního podnikání. Znepokojující je klesající úroveň vysokoškolsky vzdělaných lidí zejména v tradičních oblastech strojírenství a elekrotechniky. V Čechách chybí (nebo nedostačují) programy špičkového výzkumu typu Silicon Valley, které by vytvářely tvůrčí atmosféru pro technologie, které alespoň trochu předstihují dobu. Máme velmi slabou skupinu vlastníků, kteří založili podnikání na nějaké inovaci či perspektivním výrobním programu. Naše současná aristokracie je stále více závislá na eráru a evropských dotacích, na kterých se obohacují ovšem nic společnosti neodevzdávají. Nejsme a ani nesměřujeme k úrovni Německa, spíše se stále více insirujeme zeměmi jako je Polsko, Slovensko, či Rumunsko. A kromě toho se poměrně rychle zadlužujeme, aniž by zde byla nějaká výrazná perspektiva budoucího silného hospodářského růstu (založená na čemsi reálném). Z těchto důvodů se domnívám, že naše společnost (a tím i ekonomika) stojí tak trochu na hliněných nohou a pokud foukne vítr, rozsype se jak domeček z karet. Nejsem pesimista, myslím že potenciál máme, jenom v současnosti tak nějak nevíme, co s ním.

Vám také hezkou neděli.