Pierre Manent: Hlavním dnešním problémem Západu je ohrožení národa

Pierre Manent, Bernard-Henri Lévy a Pascal Bruckner patří k současným předním pravicovým francouzským intelektuálům. Manentovy myšlenky a názory se však na rozdíl od uvedených dvou reagujících na každou aktualitu ve francouzských médiích neobjevují stejně často.

Manent se snaží veřejnou diskusi ovlivnit především svými knihami, jež vždy mají velký ohlas v západní Evropě i v anglosaském světě – promyšlenými úvahami založenými na kritickém odstupu a oproštěnými od momentálních vášní či emocí. Tento postoj je znát i v každé odpovědi drobného a vlídného profesora v osobním dialogu. ČESKÁ POZICE vedla nedávno s Pierrem Manentem rozhovor.

reklama

© Matěj Stránský

Dle Manenta v demokratické společnosti existuje mnoho prostředků, jak ovlivnit věci veřejné.

Na otázku, zda coby bytostný liberál patří ke kritikům evropské integrace, odpověděl: „Tak bych otázku nestavěl. Chci jen upozornit, že jsme dlouho věřili nezvratnému procesu, svým způsobem utopii založené na automatickém přijetí denacionalizace a zároveň na vytvoření velkého evropského národa. Z toho se stalo až novodobé náboženství. Zní to totiž vznešeně, moderně a pokrokově. Jenže třeba tisíc let existence francouzského státu představuje kotvu uloženou ve velké hloubce. S tím však politici a stoupenci nezvratného procesu nepočítali. Proto dnes nastává vystřízlivění.“

ČESKÁ POZICE: Ve Francii se podobně jako v Česku tvrdí, že se politici vzdálili realitě, neboť je korumpuje moc a s ní spojené výhody a možnosti. Proto neumějí naslouchat, anebo odmítají odpovídat na nepříjemné věci. Z toho pak vyplývá nezájem veřejnosti o politiku.

MANENT: Nevím, jak je tomu u vás, ale ve Francii mají politici velký prostor k veřejné diskusi – nikdy dřív takový neměli. Nikdy nebylo tolik politických besed, televizních i rozhlasových pořadů, do nichž můžou diváci nebo posluchači vstupovat a klást nepříjemné otázky. Současně však nikdy neexistovalo tolik druhů zábavy, která svádí k jiné činnosti. Člověk si zkrátka musí vybrat, proč a jak chce žít.

ČESKÁ POZICE: V České republice převažuje sklon na politiku nadávat, ale nakonec mávnout rukou, že ji stejně nelze změnit.

MANENT: Demokracie také znamená přenesení moci na zastupitelskou vládu, poslance. Jako voliči, řadoví občané, bychom měli vědět, komu a proč tuto moc předáváme. Co můžeme očekávat od politika, jemuž jsme dali svou důvěru.

Proto je nutné politiku sledovat, promýšlet. A v případě zklamání, ztráty důvěry, to dát najevo. V demokratické společnosti přece existuje mnoho prostředků, jak vyjádřit svůj nesouhlas, nespokojenost, ovlivnit věci veřejné.

Nemusíme hned dělat revoluce. Občanská angažovanost také znamená znalost kontextu, vědomí toho, že politik něco v předvolební kampani slíbil, a když to neplní, je možné mu to při různých příležitostech připomínat – třeba při veřejných setkáních s konkrétními poslanci, peticemi, manifestacemi či tlakem médií.

Liberalismus nabízí prostor, kde platí určitá pravidla, a jak jej využijete, záleží jen na vás. Socialismus nabízí ruku, která tímto prostorem vede.Nátlak veřejnosti v demokratických společenstvích většinou dopadne dobře. Pokud chceme, věci se změní. Samozřejmě, že každý má právo být líný a o věci veřejné se nezajímat. Pak se ovšem nesmí divit a zlobit se, že si politici ono zastupitelské přenesení moci interpretují po svém.

ČESKÁ POZICE: Před několika lety jste při své návštěvě Prahy přednesl příspěvek „Velikost a bída liberalismu“. Jak byste definoval liberalismus?

MANENT: Liberalismus je snaha vidět skrze společnost konkrétního člověka a vytvořit takové existenční i sociální podmínky, které každému jedinci zaručí, že v jeho aktivitách, seberealizaci, ho neohrožuje jeho původ, náboženské vyznání, příslušnost k politické straně, finanční majetek, hmotné statky. Řečeno jinak, rovnost společenských podmínek potřebných k uspokojení člověka.

ČESKÁ POZICE: Něco podobného ale hlásá i socialismus.

MANENT: Až na to, že chce o uspokojení pečovat, svým způsobem toto uspokojení neustále ovlivňovat. S nadsázkou lze říct, že liberalismus nabízí prostor, kde platí určitá pravidla, jak jej ale člověk využije, záleží jen na něm. Kdežto socialismus nabízí ruku, která vás tímto prostorem vede. Tím však také vybírá směr, jenž pro každého nemusí být nejvhodnější.

ČESKÁ POZICE: Každý člověk se ale sám o sebe postarat nedokáže.

MANENT: To je pravda. Proto mu liberalismus mimo jiné garantuje i právo na pomoc.

ČESKÁ POZICE: To platí i o socialismu.

MANENT: Jak kdy. Měli třeba v reálném socialismu vyvlastnění sedláci, podnikatelé nějaké zastání či právo dovolat se spravedlnosti? Měli možnost jinak smýšlející lidé studovat, uskutečňovat své sny, schopnosti?

ČESKÁ POZICE: Reálný socialismus přece nelze srovnávat s vládami socialistů na Západě, třeba ve Francii.

MANENT: Kdykoli ve Francii vládli socialisté, z hlediska státu se například soukromí podnikatelé ihned proměnili v podezřelý element a jejich aktivity, z nichž společnost měla užitek, byly různými regulacemi omezované. Svým způsobem byli až trestaní za to, že se snažili být nezávislí.

Není přece normální, aby třeba podnikatel, jenž platí ještě vyšší sociální dávky než jeho dělník, v případě bankrotu své firmy či neúspěchu neměl nárok na podporu v nezaměstnanosti. To je případ francouzského socialismu a také diametrálně odlišné pojetí rovnosti než u liberalismu.