Páni fotbalisti, na férovku

Je to úspěch, vyhrát skupinu fotbalové nudy? A kdy se nám něco podobného ještě podaří?

Evropa
Redakce ČESKÉ POZICE | 17.06.2012
Mezi úspěchem a neúspěchem vede hranice o tloušťce jednoho gólu, v případe zápasu Polsko - Česko (0:1) gólu Petra Jiráčka.

Není docela fér, když fotbalový zápas odehrají více než dvě desítky borců, ale pak o tom píše jeden reportér. To se mu to radí a přemýšlí, když není závislý na deseti spoluhráčích, a kteří mu kazí hru, protože právě nemají formu, štěstí, chuť a tak. Proto jsme se v pátek rozhodli, že glosu o sobotním zápasu Česka proti Polsku a také o bytí a nebytí českých fotbalistů na mistrovství Evropy nenapíše jeden novinářský Rosický (kterého mezi sebou ostatně nemáme), nýbrž celý tým, takový, jaký zkrátka je.

Podobně jako česká fotbalová reprezentace neoplýváme mnoha individualitami světového formátu, alespoň co se sportovní žurnalistiky týká, že ano, a ani naše souhra není zrovna barcelonská, jak shledáte. A tak z toho není jedna glosa, ale několik nezávislých postřehů, bezprostředních myšlenek. Nakolik souvisejí, není jisté. Řadíme je za sebou v pořadí, v jakém se o sobotní noci ocitaly ve sběrné e-mailové schránce. V každém případě českým fotbalistům gratulujeme k postupu do čtvrtfinále.

Martin Rychlík: Národní povaha?

Je tomu už nějaký pátek, co argentinský sociolog Eduardo P. Archetti napsal zajímavý článek (který vyšel i česky v etnologickém časopise) o souvislosti takzvaně „národní povahy“ s fotbalovým stylem a pojetím hry. Argentinskému fotbalu bývala prý vlastní hravost, tvořivost, kuráž i jakási nespoutanost, která dostala vlivem evropské čutané zásadní ránu. Nejen po šokující, leč i hodně dávné výhře Československa 6:1 nad Argentinou v roce 1958 změnil tento bujný národ svou taktiku. Je efektivnější, opatrnější a – nudnější.

Od doby, kdy na přelomu tisíciletí přehrávali Češi nejlepší týmy světa jako Nizozemsko nebo Itálii, se jejich kádr a souhrnný talent hodně proměnil. Povadl. Ale něco z té národní taktiky, která nenabídla mnoho odvahy nebo chuti zariskovat s nasazením nových hráčů do sestavy typu Daridy, zůstalo. Schopnost zapnout, odpovědně bránit a čekat na příležitost, kterou zvládne tým efektivně využít, se naplnil i o sobotním večeru ve Vratislavi.

Pavel Pokorný: Už jsem pochopil Baroše a Bílka

Nechci psát oslavnou ódu na české fotbalisty, i když uznání si za postup a předvedený výkon v druhém poločase určitě zaslouží. Po mé dřívější kritice Michala Bílka a Milana Baroše se také spravedlivě sluší podotknout, že právě tito dva borci udělali pro postup v sobotním utkání možná nejvíc. Nechť Pilař, Jiráček, Limberský či Hübschman odpustí. Vysvětlím.

Milan Baroš překvapil již v prvním dějství, kdy počet faulů na něj, pokud se nepletu, převýšil jeho nedovolené útočné ataky. Vystřelil. Obešel hráče soupeře. Několikrát skvěle zpracoval míč. A přes hlášení televizních komentátorů, že chlapci nechtěli jít do „rizika“, čímž měli na mysli přihrávku na osamoceného „Baryho“ někde u pokutového území, se Baroš zcela nečekaně dostal i do jasné gólové příležitosti a chybělo opravdu málo… Tehdy jsem si uvědomil geniální záměr trenéra Bílka. A svůj omyl.

Bílek nestaví Baroše s pravidelností hraničící s umanutostí proto, aby ho naprosto znemožnil. Je to složitější. V minulých utkáních na taktickém záměru naordinovaném koučem naprosto bezchybně spolupracující útočník ukolébal všechny soupeře k přesvědčení, že od něj se již ničeho nemusejí obávat. Vždyť i v sobotu pokoření Poláci se radovali z toho, že Baroš jistojistě proti nim opět nastoupí v základní sestavě. A on nakonec nahrál na vítězný gól Jiráčka a měl ještě pár dalších hezkých momentů. Hrál dobře, přestože sám gól nevstřelil.

Tohle se tedy Michalu Bílkovi povedlo. Všechna čest. Co vymyslí trenérský mág, myšleno bez ironie, na čtvrtfinále? Baroš už se prozradil. Ale pravda je nejspíš taková, že náročný trenér chce od něj ještě víc. Góly. Čas, kdy si „Bary“ měl hrát na motovidlo, už vypršel. Je třeba to rozbalit v plné parádě, protože Euro 2012 zdaleka nekončí. A Rusové balí kufry. Kdo by to před týdnem čekal?

Lukáš Novotný: Půjčte jim euro

Ve skupině A se děly věci. Nádherná zápletka a nečekaná pointa. Když po vítězném mači proti Polsku naskočila na našem televizoru stránka 206 teletextu, byla to možná ještě větší euforie než postup českého týmu. Řekové přeskočili Rusy...!

Okamžitě jsem si vzpomněl na cestu tramvají ve Vratislavi k zápasu se zadluženým kolegou z EU. Ve chvíli, kdy kolem nás projížděl autobus s řeckými fanoušky, ozvalo se ze zadýchané soupravy skandování: „Půjčte jim euro, půjčte jim euro.“

Všechno je jinak: Řekové si Euro vzali sami a s nimi i Češi. Alespoň na dalších pár dní. Symbol v tom nehledejme, tohle je fotbal.

Zapomeňme na základní skupinu, na pískot na Baroše, Bílka. Jsme ve hře a druhý poločas utkání s Poláky ukázal, že se o výhru dokážeme poprat. Ve čtvrtfinále nás ale čeká jiná liga, stejně jako by čekala severní sousedy. Ti by si postup ze skupiny za skvělou organizaci šampionátu zasloužili. Ale tohle je přeci fotbal.

Petr Bušta: Chladnokrevně vzato...

Časem to všechno zmizí z paměti:

Jak to napřed vypadalo, že by se mělo v klídku postoupit z kvalifikační skupiny do baráže. Jak to pak vypadalo, že jestli, tak tedy jedině zázrakem. (A Bílek ven!) A jak jsme pak postoupili až na šampionát.

Jak se potom zdálo, že na mistrovství máme nejlehčí základní skupinu, z níž proklouznout do čtvrtfinále je skoro povinnost. A jak se po prvním zápase s Rusy udělalo jasno, že jestli někdo jistě nikam nepostoupí, bude to Česko. (Bílek ven, Plašil, Rezek, Baroš, samozřejmě!)

Zobrazit diskusi
Reakcí:1

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Krize a katarze

Ad příspěvek p. Rychlíka: E. Archetti (sociální antropolog, ne sociolog, bohužel už před pár lety zemřel) miloval fotbal a svou rodnou Argentinu. Porážka od Československa byla vyvrcholením "krize identity" argentinského fotbalu. Pochopili, že k úspěchu vede cesta jen přes radikální změnu systému a hráčských typů. Asi by bylo možné uvažovat o paralele s politickou situací mj. u nás - herní styl vyčerpal své možnosti, stávající sestava není schopna přijmout jiný styl a tak je třeba provést radikální řez. Bohužel, na rozdíl od fotbalu, v politice neexistuje žádný šéf fotbalové asociace, žádný trenér, který by nesl odpovědnost, ale obec příznivců (tj. voličů) je schopna si změnu vynutit. Časem. - Pokud Vás zajímá vztah fotbalu a politiky, národní identity a "lidového" vnímání této hry, doporučuji knihu britského novináře Simona Kupera (jeho otcem je věhlasný britský antropolog, maminka také má zásluhy jako redaktorka Cambridge Univ. Press) "Football Against the Enemy". Jedna nebo dvě věty jsou tam také věnovány Spartě a J. Chovancovi, ovšem nepříliš lichotivé. Hezký den!

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah