O udržitelnosti eurozóny v pěti bodech

Již delší dobu si lze povšimnout, že vůdci Evropské unie nedokážou nalézt efektivní odpověď na množící se hospodářské a společenské problémy. Od vypuknutí krize uplynuly již čtyři roky, na obzoru se však stále nerýsuje řešení, díky němuž bychom mohli doufat v oživení evropských ekonomik. Naopak, nezaměstnanost se právě v posledních měsících vyhoupla na úroveň, jaké v Evropě nedosáhla od dob velké hospodářské krize minulého století, tedy dlouhých osmdesát let.

Tři roky poté, co velká hospodářská krize ve třicátých letech dosáhla svého maxima, už se ekonomika amerických a evropských zemí vydala na dráhu rychlého růstu, avšak dnes tomu nic nenasvědčuje. Čím to může být? Příčinu převážné většiny hospodářskopolitických problémů lze hledat v iluzích a v dogmatech evropské politické a ekonomické elity.

reklama

Vzájemně si odporující úkoly

Politické sjednocení Evropy, tento tisíc let starý sen evropské politické elity, byl neustále na pořadu jednání již od dob rozpadu Římské říše. Už Karel Veliký se po vzoru Římské říše snažil uspořádat velkou část Evropy v jedinou zemi zahrnující území, jež zhruba odpovídalo Evropskému hospodářskému společenství vzniklému koncem padesátých let.

V důsledku šíření neoliberální hospodářské ideologie ustoupily od počátku osmdesátých let původní realistické integrační principy do pozadíPo různých pokusech v průběhu staletí (mezi které bychom mohli zařadit také Svatou říši římskou nebo svaz hanzovních zemí) se po skončení druhé světové válce zrodilo ve znamení německo-francouzského usmíření jádro novodobé jednotné Evropy – Evropské hospodářské společenství. Zakladatelé společenství si vytkli za cíl vytváření čím dál užší unie neboli neustálé prohlubování integrace. Reálné řešení hospodářského a politického fungování „čím dál užší unie“ však zůstalo nepromyšleno. Evropské hospodářské společenství, zkráceně společný trh, postupovalo velmi uváženě cestou integrace tak, aby to v žádné z jeho tehdy pouhých šesti (více méně stejně vyspělých) členských zemích nezpůsobilo hospodářskou nestabilitu nebo sociální napětí.

Ještě v sedmdesátých letech bylo dokonce i v kruzích vedoucích představitelů unie naprosto zřejmé, že prohloubení integrace a rozšíření unie jsou úkoly, jež si vzájemně odporují, v důsledku čehož lze na tomto poli postupovat pouze velmi opatrně a unii rozšiřovat pouze o země, jejichž ekonomika dokáže být na unijním trhu konkurenceschopná. Jedna analýza, MacDougallova zpráva, dokonce nastínila, že na vyšších stupních integrace bude třeba zvýšit poměr centralizovaného HDP, jenž by měl na současné úrovni integrace dosahovat pěti až sedmi procent, neboli 600 až 900 miliard eur, oproti současným 130 miliardám.

V důsledku šíření neoliberální hospodářské ideologie od počátku osmdesátých let však původní realistické integrační principy postupně ustoupily do pozadí a jejich místo převzaly v praxi neuskutečnitelné ideje. Vedoucí ekonomická a politická vrstva udávající tón evropské politiky si přeje vytvořit Spojené státy evropské, v rámci nichž by z velké většiny zanikla národní suverenita a o nejdůležitějších finančních a rozpočtových otázkách by rozhodovala jedna ústřední vláda.

Politická konstrukce

Vedení unie zároveň neumí, ale ani nechce vytvořit hospodářský rámec jednotného státu. Spojené státy, například USA, nebo spolkový stát, jakým je Německo, si totiž vyžadují centralizaci minimálně 15 až 20 procent HDP. Nemůže v nich nastat problém, jaký představuje v současnosti Řecko, neboť všechny případné schodky platební bilance či dluhy jsou řešeny centrálně převáděním příjmů ze spolkových zemí, které disponují přebytkem exportu, do zemí, v nichž je přebytek importu.

Krom toho by v případě spolkového státu vyvstala potřeba jednoho společného jazyka, žádný takový však v Evropě není. Dále by bylo nezbytné, aby se občané cítili být povětšinou v první řadě „Evropany“, a nikoliv třeba Němci nebo Francouzi. Ani tato podmínka však není splněna – neexistuje totiž žádný evropský lid, démos, na němž by bylo možné vystavět evropský stát.

Převážná většina Evropanů lpí na svém národě a kromě toho ani nemluví žádným společným jazykemTo ostatně dobře ví i předseda Evropské komise José Manuel Barroso, neboť ve svých přednáškách na různých univerzitách – jako soukromá osoba – unii obvykle přirovnává k říši, a jak známo, říše je podle definice konglomerát heterogenních států držených pohromadě násilím. V Římské říši představovaly soudržnou sílu legie, zatímco v Evropské unii je nahrazuje vyhrožování hospodářskou represí (každodenním příkladem je dotíravý postup komise a Mezinárodního měnového fondu ve vztahu k zadluženým zemím se slabšími ekonomickými dispozicemi).

Jednou z příčin současné krize unie je tedy to, že si evropská obchodní a politická elita přeje vnutit Evropanům politickou konstrukci, pro kterou nejsou nastaveny ani obchodní (centralizace 15 až 20 procent HDP), ani společenské (evropský národ) podmínky. Převážná většina Evropanů totiž lpí na svém národě a kromě toho ani nemluví žádným společným jazykem, jenž by vedl ke vzniku společného komunikačního prostoru a potažmo s tím i k posílení pocitu „evropanství“.