Naše Angela aneb S Němci jsme spojeni už od Keltů

Nebylo v minulých letech zvykem, aby do Česka přijížděli nejvyšší šéfové exekutivy západních států z jiného důvodu než kvůli velkým mnohostranným a mezinárodním tématům a setkáním velkých hráčů. Kulisu alchymistické Prahy v mlze nebo v záři slunce čeští hostitelé rádi připraví. Úterní návštěva německé kancléřky Angely Merkelové však byla jiná – věcná, dělná a sousedsky přátelská.

Kancléřka přijela, aby se s premiérem Petrem Nečasem navzájem ujistili, že se dobře věcně chápou v individuálních politických přístupech. A toto ujištění si oba zabudovali jako východisko pro své další tvůrčí a kooperační politiky v Evropě. Pro Angelu Merkelovou to také byla určitá srdeční záležitost, poněvadž Prahu zadusanou ve smogu totalitního režimu zažila dostatečně dlouho jako úspěšná a skutečná vědecká pracovnice v přírodních vědách ve spolupráci s českými kolegy. Věděla a ví, „zač bylo čeho tehdy loket“ a pro budoucnost podstatné, a co bylo a je reliktem minulosti pro tehdejší občany Československa a NDR. Stejně dobře si uvědomuje, co je nezbytné pro dnešní Evropu.

reklama

Merkelová ví, co bylo a je reliktem minulosti pro tehdejší občany Československa a NDR. Stejně dobře si uvědomuje, co je nezbytné pro dnešní Evropu.

Totiž její směřování, faktické tradiční vztahy a společná budoucnost ve světadílu, který nakonec nerozdělila ani železná opona ani Hindenburgův „český frajtr“. Oba jevy byly děsivé pro běh dějin středoevropských vztahů a perspektiv. Obyvatelé „nových spolkových zemí“ si užili negativní zkušenosti s oběma diktaturami (nacistickou i komunistickou) nejvíce ze všech Evropanů – od roku 1933 do roku 1989. Češi drží hned za nimi těsné druhé místo za období 1938 až 1989.

Dobré pro ty, kteří vidí

Merkelová přijela, setkala se a zvítězila. Nikoliv nad českým premiérem, ale nad malostí těch, kteří nechápou evropskou a středoevropskou historii ve víc než tisíciletém kontextu. Nad staromilci jednosměrných názorů a vyhraněných postojů opírajících se jen o události třicátých a čtyřicátých let minulého století. Nad národnostními pošetilci, kteří čeří hladiny skutečné koexistence na obou stranách naší společné hranice.

Stejně tragické jsou poválečné hroby Němců z května 1945 v Dobroníně (a bývalé vzorné obci SS Bergersdorf – dnes Kamenná nedaleko) jako Čechů v geograficky nedalekém Velkém Meziříčí. V Meziříčí 68 bezbranných českých obyvatel oslavujících znovu nabytou svobodu postříleli nacističtí vojáci a Hitlerjugend, kteří se před složením zbraní ještě vrátili do městečka si zchladit žáhu z válečné porážky.

Německá spisovatelka Herma Kennelová svým autorským čtením z vlastního díla – knihy o východiscích a koncích prvního masakru v Dobroníně – učinila hodně k rozjitření a pokusům o vysvětlení těch stále nezakopaných spouštěčů nevraživosti. Spolková kancléřka Angela Merkelová však za pár hodin své úterní pražské návštěvy ukázala všem, kteří chtějí vidět, že česko-německé vztahy jsou historicky dobré, obohacující, a jak by se měly vyvíjet do budoucna. „Vždy se do Prahy ráda vracím a vzpomínám na své zdejší pobyty,“ řekla kancléřka upřímně.

K mediálně uměle vytvářenému ostnu – české zdrženlivosti k dohodě o fiskální unii – moudře konstatovala: „Německo nevyvíjí žádný tlak. (...) Důležité je, že Česká republika bere extrémně vážně Pakt stability a růstu.“ Stejně věcně a konstruktivně jí odpověděl Petr Nečas: „My bez ohledu na to, zda jsme, nebo nejsme podepsáni pod fiskálním paktem, jeho ustanovení v podstatě plníme.“ Že jsme jako hospodáři sami sobě odpovědní a nepotřebujeme k tomu vnější supervizi, bylo vzato na realistické vědomí.

Že jsme jako hospodáři sami sobě odpovědní a nepotřebujeme k tomu vnější supervizi, bylo vzato na realistické vědomí

Bohužel ne tak zcela konstruktivně význam návštěvy pochopil německý tisk. Frankfurter Allgemeine Zeitung se dramaticky omezil na levné slovní hříčky se „zářivými vztahy... rozjasňujícími obě strany hranice proudem z jádra“. Musím říci, že právě ve Frankfurtu jsem v roce 1986, v pondělí po černobylské havárii, na československo-německém setkání slyšel slova o nezpochybnitelné a spolehlivé bezpečnosti jaderných elektráren v tehdejší SRN. Konjunkturální politické a technologické debaty do tisíciletého vztahu národů nepatří. Mnichovský Süddeutsche Zeitung zase na své webové stránce už v úterý vyzýval kancléřku, že „pražský kurz v EU přesvědčené Evropany štve. (...) Přehnané zdvořilosti totiž škodí podobě Evropy.“

Od Bójů ke Škodě Auto

Česko-německé a zejména česko-bavorské dobré vztahy však Evropě vždy jen prospívaly. Obyvatelstvo na obou stranách šumavského rozmezí totiž pochází z podobných kořenů, jež jsou starší než náš letopočet. Ve jménech našich národů dřímá keltský původ z kmene Bójů. Po nástupu Markomanů na území české kotliny a jejich smíšení s předchozím laténským keltským obyvatelstvem tehdejšího Bojohému se tehdejší předci Bavorů zvali Bajuvary – tedy „muži z Baja – Bojohému“ – tedy z Čech.

První známý panovník na území historických Čech, markomanský Marobud (9-6 př. n. l. až 17/18 n. l.), má ještě keltské jméno. Pozdější překryv Čech a Moravy slovanským obyvatelstvem jen rozšířil společný kulturní průnik. Jak Čechy, tak Bavorsko spolu užitečně koexistovaly v rámci středověké římské říše. Bavorský panovnický rod Wittelsbachů se pak převzetím léna od císaře Fridricha Barbarossy v roce 1180 o dobré severní sousedství trvale staral až do roku 1918. Císařovna a královna česká Alžběta „Sissi“ byla wittelsbašská princezna.