Marko, guldene, franku - vraťte se! Vše odpuštěno.

Appeasement, appeasement, appeasement – to je celé dění okolo krize eura. Tak nějak vyhlíží současné, již pár let probíhající zatajování a oddalování pravdivého sdělení o rozsahu problémů měnové unie. Pštrosí politika. Snad jsme ještě nedosáhli bodu, kdy již není návratu.

Eurozóna je velký projekt s nevyřešeným přemostěním problémů o rozsahu „Velkého kaňonu“. Ono to snad nějak dopadne, nalhávali veřejnosti i sami sobě politici, ekonomové a finančníci. Náklady na návrat budou ohromné a těžko říci, jestli více pro hříšnické země, nebo pro financující státy a jejich nemravně bohatnoucí banky.

reklama

Dvourychlostní EU? Nikoli – mnohorychlostní! Vlaky jedoucí rychleji, ale i vlaky se zápornou narůstající rychlostí. V lepším případě přibrzďující. Vezou se i černí pasažéři. Rozumné vycouvání je lepší než pád do propasti.  Čím dříve bude pravdivě přiznáno, kde se eurozóna skutečně nachází, tím lépe. Nejlépe už zítra, do Velikonoc. Jsou přece křesťanským symbolem zmrtvýchvstání a nového života.

Lepší bude se otužovat v reálných podmínkách a rychle se vycvičit pro plavbu povodňovým proudemBudovaly se hráze a náspy proti povodním – ale na kopcích. Lepší bude se otužovat v reálných podmínkách a rychle se vycvičit pro plavbu povodňovým proudem a ve schopnosti přežít v něm, odrážet drtící kmeny a držet si směr a záchranný cíl. Místo toho byla vyzdobena stávající nádraží, byly zapřaženy a použity staré výkonné a dobré lokomotivy – dřívější evropské národní měny. A se slávou se vyrazilo. Dekorace byly každoročně obnovovány. Do vlaku nepřibývaly žádné nové tažné lokomotivy. Jen byly připojeny celé bizarní zastaralé vlaky s nefunkčními stroji bez páry a s bizarními vagonky, někdy i se zataženou brzdou.

Jakápak solidarita

Při vší úctě – spolková kancléřka Angela Merkelová volá: „Solidarita! Spárujme solidaritu s lepší konkurenceschopností.“ Její ctihodný kancléřský předchůdce Ludwig Erhard už před půl stoletím říkal: „Solidarita jen se  subsidiaritou.“ Erhard tím myslel jen na vnitřní, tedy německou ekonomiku, její daňové poplatníky. O Řecku a zachraňování Středomoří nebyla tehdy ani řeč. Tehdy vždy pouze v individuálních odůvodněných případech. Což platí i dnes.

Ti, kdo již nechtěli předstírat, že císař je oblečený, Pakt pro euro nepodepsali. Císař však nikdy žádné šaty neměl. Pakt podepsaly země:   

• jež chtějí zachraňovat chiméru multiměny, intelektuální prestiž (věřitelské země) a také svoje banky a zájmy;
• eurozónoví dlužníci a bankrotáři, aby byl záchranný fond EFSF (European Financial Stability Fund) na 440 miliard eur zachován, respektive „dovytvořen“ v celé výši, a bylo nadále z čeho čerpat. Sami už vědí, že nic přispívat asi muset nebudou, také není ani z čeho;
• nečlenské země eurozóny – členové  EU, kteří se jen těší, aby se dostali dovnitř a již se mohli podílet na čerpání záchranných fondů. Přispět nechtějí, ani nemají z čeho. Tyto země chtějí i pod křídla nového Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), nově budovaného trvalého záchranného a systémového mechanismu k roku 2013, který je míněn jako záchranný fond pro země eurózony vůbec. Tento fond je však faktorem, který zásadně zhoršuje disciplínu a porušuje stávající již chatrný řád, stav, motivaci a výsledek. Zásadně mění pravidla hry, a to k horšímu. Není to žádná prorůstová inovace a stabilizující prvek;
• menší země měnové unie v rámci hesla „držet hubu a dál sloužit“, z úleku a nedostatku vlastního otevřeného přiznání.

Eurozóna by měla přijít s maximální snahou o „řízený krach“. Vycouvat zpět ze slepé koleje do nějakého multiměnového systému evropských platidel, který tu ještě nedávno byl. Kdo se chce spojit a s kým, určí národní vůle, nikoliv bruselské losování. Dílčí – jen národní restrukturalizace dluhů – radši řízené bankroty, chceme-li. Přežila-li to individuálně Argentina v nedávné minulosti, přežijí to i jiní viníci.

Ratingové agentury již vědí

Po konečně provedených zátěžových testech irských bank byl jejich stav shledán ještě horším, než se očekávalo. Tedy spíše tutlalo, ale známo bylo nejméně již před dvanácti měsíci. Tehdy se již vědělo o Řecku a jeho katastrofálním zadlužení. Důvěrně obeznámeny však byly jen trhy a ratingové agentury, které to tajily. A Irsko ještě plulo jako zelený liberalistický obláček. Zátěžové zkoušky bank Irové připustili až na podzim 2010 spolu s přijetím vnější pomoci vystoupavší dnes na 85 miliard eur od EU a Mezinárodního měnového fondu.

Irské banky by měly po provedených testech navýšit kapitál o 24 miliard eur. Samotná Allied Irish Bank o celých 13,3 miliardy eur. Podle tamního guvernéra centrální banky, profesora Patricka Honohana, jdou peníze hlavně na posílení rezerv, „část“ pak na krytí špatných úvěrů. Vláda chystá slučování bank na dvě univerzální banky a jednu další finanční instituci, jejich částečné (asi masivní) znárodňování a přesun kapitálové přiměřenosti na šest procent. Očekává snížení objemu úvěrového vytváření peněz z dnešních 180 procent poměru ke vkladům na 122,5 procenta do roku 2013. Do roku 2013 – to zní hrdě.