Kvantitativní uvolňování není ďábelský instrument

Čtvrteční sdělení Evropské centrální banky (ECB) a jejího předsedy Maria Draghiho poněkud uvolnilo vypjatá očekávání, že budou odhaleny „zázračné zbraně“ na poslední obranu eurozóny a její měny, vyvolaná Draghiho vzletnými a téměř emocionálními prohlášeními o týden dříve. Ne, zázračné zbraně nejsou, v mírovém demokratickém tržním prostředí neexistují.

Jsou jen pravidla pro operace centrálních bank i ECB na finančních trzích, omezující přímé podporování vlád členských zemí. Draghi neudělal nic neuváženého, ani závazného, natož zbrklého. Jednal ve shodě se svým exbankovním kolegou, italským premiérem Mariem Montim, který při čtvrtečním exposé na návštěvě ve Španělsku rovněž nic burcujícího nevypustil, kromě přesvědčovací image odpovědného a zkušeného bankovního profesionála.

reklama

Co Draghi (zatím) dělat nebude

Draghi neudělal nic, na co by neměla ECB statutární pravomoci a pověření, ani nic, čím by politikům ulehčil jejich tíži rozhodnutí v projektu čistě a navýsost politickém – totiž v otázce měnové (neoptimální) oblasti – eura. Sdělil trhům, že počká a uvidí, nejlépe do 12. září, na výrok německého ústavního soudu zejména ohledně osudu Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Udělal dobře. Zastavil nedávnou euforii kolem plánu poskytnout ESM bankovní licenci pro jeho možnost multiplikace zdrojů čerpaných přímo u ECB. A nechce znovu (zatím) začít nakupovat státní dluhopisy ohrožených zemí eurozóny (pokud o to nebudou blíže neurčeným způsobem jejich vlády usilovat individuálně).

Mocní centrální bankéři zatím nechtějí znovu uvolňovat, staromódně řečeno tisknout nekryté peníze ke krytí vládních schodkůŠéf ECB nebude dělat řadu věcí, které nabuzená očekávání z minulého týdne vygenerovala. Nezmáčkl tlačítko dalšího kola tištění peněz ECB v podobě třeba třetího půl bilionu eur. Přitom se již zdálo, že rozhodující světové centrální banky Západu – Bank of England, americký Fed i ECB – v tomto týdnu spustí tohoto strašáka trhů i davů tak eufemisticky schovaného za bankovní technologickou hantýrku „Quantitative Easing“ (kvantitativní uvolňování).

„Kvantitativní“ zní tak nezávazně technicky. „Uvolňování“ zase lidumilně, skoro jako pokyn psychiatra vedle pohovky. Mocní centrální bankéři teď nechtějí znovu uvolňovat, staromódně řečeno tisknout nekryté peníze ke krytí vládních schodků v těch velkých okázalých porcích přitahujících média i škodolibé poznámky opozičních politiků všech zemí. Nebudou zvyšovat ukazatele měnových agregátů skoky – mohou tak činit postupně v malých kontinuálních dávkách. Zatím se rozhodli, že nebudou dělat nic.

Kvantitativní uvolňování není vynálezem postmoderního věku. Bylo zde vždy, co měna existuje. Vládci i vykonavatelé nad tvorbou peněz si cestu našli. Kazili plnohodnotné mince pokoutně i ve velkých jednorázových a viditelných akcích. V době zlatého standardu od 19. století do roku 1914 však byly možnosti takovýchto úlev silně omezeny. Chaotický vývoj měnového systému mezi světovými válkami ovšem vedl k inflacím i hyperinflacím a také k vykázání měnového zlata z kontroly řízení měny.

Z různých teoretických poloh došli jak John Maynard Keynes, tak Milton Friedman ke stejnému výsledku. Nové peníze vytvářené bez hodnotového opodstatnění je možno klidně neomezeně  rozhazovat z helikoptéry (Friedman) či ponechat neomezeně k dispozici v truhlách nezaměstnaným hledačům pokladů (Keynes).

Brettonwoodský měnový systém od roku 1944 takovýmto možnostem nastavil opět (mírně) zlatou devizovou překážku. Vázající systém zlaté směnitelnosti národních deviz za zlatou dolarovou devizu. Ta skončila v roce 1971. Předloni se návrat k tomuto omezení pokusil navrhnout (velmi mlhavě) tehdejší šéf Světové banky Robert Zoellick. Neprošlo to. Od té doby nepadlo v tomto směru ani slůvko.

Dolar jako trumf

Je skutečností, že kvantitativní uvolňování Fedu po nástupu světové krize v roce 2008/9 – i když je to zpochybňováno – mělo svůj kladný efekt. Zchladilo neměřitelné a neracionální chování trhů. Bez ohledu na tvrdá makroekonomická výsledková data.

Nutno si však uvědomit, že když dva dělají totéž, totéž to není. To, co tímto „kouzlem“ dělají Fed a Bank of England, obě banky činí se svou vlastní a jim v odpovědnost svěřenou měnou, a vůči své národní ekonomice a jejím makroekonomickým dopadům i volebním výsledkům politiků. Vím, tyto centrální banky jsou nezávislé, ale nefungují v národním vzduchoprázdnu, bez kontaktů a vlivů či ekonomických a politických zájmů.

Fed má ještě k dispozici unikátní faktor dolaru jako světové rezervní a transakční měny

Americká centrální banka Fed pak má ještě k dispozici unikátní faktor dolaru jako světové rezervní a transakční měny. Od roku 1945 do šedesátých let to byla výhoda téměř absolutní. I dnes je unikátní a značná. Velkou část svých kvantitativně uvolněných nekrytých peněz spolkne světová ekonomika. Američané tento účet nikdy (už více než půl století) celý neplatili. Dříve se tomu říkalo zdaňování světa prostřednictvím dolarové emise. Libra sterlingů ani západoněmecká marka se do tohoto báječného postavení neměly v moderní měnové poválečné historii již možnost významněji dostat. Libra dlouho nebyla dostatečně směnitelná k návratu do předválečných pozic. Marka se uvázala a uvízla v euru a eurozóně.