Kdo bude se zbraní v ruce umírat za Spojené státy evropské?

Není pochyb, že se Evropská unie čelí systémové krizi, možná i strukturální, institucionální a ústavní.

Otázkou pak zůstává, zda by se tato krize měla řešit federací členských zemí EU, což je představa, jež byla u zrodu evropské integrace v padesátých letech 20. století, nebo na základě konceptu unie jako „Evropy vlastí“, v níž by jádrem integračního procesu byla mezivládní spolupráce suverénních států.

reklama

Toto dilema je evidentně značně aktuální. Na otázku v průzkumu ČESKÉ POZICE, zda by problémy Evropské unie vyřešila její federalizace například podle vzoru USA, totiž odpověděl nejen rekordní počet vrcholných manažerů, ale jejich odpovědi byly i zatím nejobsáhlejší. Nejvíc jich bylo záporných – 54,6 procenta.

                                 Odpovídalo 141 vrcholných manažerů firem.

Mezi nimi i následujících pět:

„Je to utopie. Jde o natolik různorodé malé evropské státy a jejich různé jazyky, historie a zvyky, že taková federalizace Evropské unie není reálná.“

„Dokud se většina obyvatel Evropy nebude cítit v prvé řadě Evropany a pak teprve například Čechy či Němci a dokud se nenarodí muži, kteří budou připravení za její svobodu bojovat se zbraní v ruce a také umírat, nemohou Spojené státy evropské fungovat jako federace. Má-li se Evropa někdy takového stavu dočkat, musí k němu dospět evolučním vývojem zdola, nikoli rozhodnutími v Bruselu.“

„Federalizace EU podle vzoru USA je neuskutečnitelná. I kdyby mohl vzniknout organizační model vedoucí k překonání současných potíží, členské země EU by s tím měly mnohem větší problémy než třeba s přijetím jednotné měny či Lisabonské smlouvy.
Unie amerických států vznikala ve zcela jiných podmínkách, než jsou v Evropě. Jednotlivé státy nedělila historie, kultura ani jazyky. Nemohly mít pocit, že o něco přicházejí, naopak že spolu vytvářejí něco velkého. Představa, že by evropské země dnes také mohly mít pocit, že federalizací vytvoří něco velkého a že takovým spojením o nic nepřicházejí, je absurdní.“

Státní uspořádání USA je pro evropské státy založené na národním principu bohužel nepoužitelné

„Státní uspořádání USA je pro evropské státy založené na národním principu bohužel nepoužitelné. Nepoužitelnosti federalizace lze spatřit například na rozpadu Československa. Odstředivé tendence vidíme i v Belgii, severní Itálii nebo ve Velké Británii.

Větší státní celek má sice nezpochybnitelnou ekonomickou výhodu, ale nacionalismus ve formě státní svrchovanosti považují evropské národy za vyšší hodnotu než ekonomickou prosperitu. Zajišťuje však tuto státní svrchovanost pochybným ,elitám‘, které u zaostalých a nevzdělaných evropských národů nacionalismus pěstují.“

„Bylo by to nesmírně nákladné. A se stejným výsledkem, jako je teď.“

V těchto pěti kladných odpovědích zaznívají opačné názory:

„Rozhodně by to pomohlo. Takhle spěje EU do záhuby.“

„Bylo by to nejlepší řešení.“

„Hlavní problém, že nejdřív jsem Evropan a až poté například Francouz, však vyřešen nebude.“

„Měla, ale asi se to nikdy nestane. Nicméně jediným řešením například problému eura je fiskální unie. Všichni od začátku věděli, že se společná měna rovná společné finanční politice, ale nikdo o tom raději z národně-politických důvodů nemluvil.
V budoucnu očekávám určitý útlum, redukci aktivit, možná i členských zemí eurozóny. Zvážit by se měl i návrat ,ke kořenům‘ – k Evropskému hospodářskému společenství (EHS). Jedna věc je jistá: jedině spojená Evropa zaručuje rozumnou budoucnost.“

Nadnárodní instituce EU by mohly v zájmu celku lépe koordinovat činnosti jednotlivých států, dohlížet na jejich aktivity a spolupodílet se na jejich strategii dalšího vývoje

„Toto uspořádání by unii pomohlo, a jak vyplývá z nedávných informací, začínají zástupci členských států EU o federalizaci uvažovat. Nadnárodní instituce EU by mohly v zájmu celku lépe koordinovat činnosti jednotlivých států, dohlížet na jejich aktivity a spolupodílet se na jejich strategii dalšího vývoje, zejména v oblasti fiskální politiky. Hlavním úkolem by mělo být zamezit aktivitám a rozhodnutím, jež by – na základě zkušeností z minulosti – mohly vést k negativnímu vývoji.

Samozřejmě, že by jednotlivé členské státy EU musely ,odevzdat‘ část svých rozhodovacích kompetencí unii. Na země se zdravou strukturou a s dlouhodobě zodpovědnou fiskální politikou, jako je Česká republika, by však toto rozhodnutí mělo pouze marginální dopad. Tolik obávanou ,transferovou unii‘ nepovažuji za zásadní problém.
Vždyť USA už víc než dvě století nejsou ničím jiným než takovou unií. Existují v nich silnější, bohatší státy stejně jako slabší a chudší. Důležité je pouze stanovení parametrů pro přerozdělování a vyrovnávání mezi bohatšími a chudšími a nastavení správných a spravedlivých mechanismů pro motivaci bohatších k pomoci chudším. Je nutné také nastavit jasná a přísná kritéria, jimiž se musejí chudší, problémové země řídit, aby byly schopné negativní vývoj obrátit pozitivním směrem.“