Itálie po volbách: Teď by měl zavelet komik Grillo

Země je rozdělena na tři názorové póly, které spolu těžko hledají styčné body. Silná vláda proto prakticky nemá šanci vzniknout.

Evropa
Vít Kučík | 01.03.2013

Italské volby skončily nejedním šokujícím překvapením, které nemá jednoduché vysvětlení, přesto daleko přesahuje italské hranice. Mnoho komentátorů, politologů, sociologů a jiných se bude v následujících týdnech snažit rozšifrovat, co se vlastně stalo a jak se Itálie s výsledkem hlasování popasuje. Svůj pohled na tamní dění překládá Vít Kučík.

Hlavními charakteristikami těchto voleb je nenaplnění očekávání favorizované levice, u které se čekal oslnivější výsledek, a naprostý propad proevropského technokrata Maria Montiho, který nebyl s to dostat do parlamentu ani všechny své koaliční partnery. Na druhé straně je to „Berlusconiho zázrak“, kterým „il Cavaliere“ dokázal za tři měsíce pozvednout zdevastovanou pravici ze dna téměř k vítězství, a „Grillovo tsunami“, kterým Beppe Grillo, populista bez jasného programu, dokázal překonat všechny odhady a přemalovat politickou mapu.

Situace se zdá být podobná té po posledních českých volbách, kdy Paroubkova ČSSD nesplnila očekávání, i když vyhrála volby, Nečasova ODS se zmátořila a zabodovala, a Bártovi populisté z Věcí veřejných předčili všechny prognózy. Jiří Paroubek by jistě rozuměl povzdechu Piera Luigiho Bersaniho z úterní tiskové konference: „Nevyhráli jsme, i když jsme skončili jako první...“

Některá fakta o povolební situaci v Itálii:

  • V Poslanecké sněmovně získala absolutní většinu 340 křesel z 630 levicová koalice Piera Luigiho Bersaniho, a to díky klauzuli o volebním bonusu pro nejsilnější stranu.
  • I v Senátu sice Bersaniho blok těsně o necelé procento vyhrál před koalicí Silvia Berlusconiho, ale kvůli neexistenci bonusu nedosáhl na většinu. A tak horní komora, který má kompetenčně stejnou váhu jako sněmovna, může blokovat jakýkoliv zákon budoucí vlády.
  • Žádná z menších stran, jež nekandidovaly v koalici, nepřekročila požadovanou mez a do parlamentu se nedostala (například strana bývalého soudce Ingroii); Montiho koalice dostala tak málo hlasů, že z ní vypadla i strana tradiční postavy politického spektra Gianfranka Finiho.
První reakce

Tradičně rozdrobená italská politická mapa se nyní koncentrovala do čtyř bloků, z nichž tři mají rovnocennou sílu – Bersaniho levici, Berlusconiho pravici a Grillovy negativistické revolucionáře. Monti nad svým výsledkem lakonicky prohlásil, že je „uspokojen“, a k povolební budoucnosti se zatím nevyjádřil. Berlusconi dal ihned najevo, že Monti pro něj není politickým partnerem, především pro nedostatek hlasů, a vyslal opatrný signál k Bersanimu pro jednání o velké koalici, snad na nějakou překlenovací dobu: „Itálie nějakou vládu potřebuje a je jasné, že všechny strany za daných okolností budou muset dělat kompromisy.“ To Bersani vzápětí odmítl a vyzval Grilla, aby se vyjádřil, co vlastně chce v politice dělat. Grillo prohlásil, že se „nebude s nikým muckovat“ („Non mi ciuccio con nessuno“), což v jeho slovníku znamená žádná koalice s nikým; Bersaniho označil za „mluvící mrtvolu“ a podobně se vyjádřil i o Berlusconiho straně Lid svobody.

Vůdce levicového bloku Pier Luigi Bersani si na úterní tiskovce povzdechl: „Nevyhráli jsme, i když jsme skončili jako první...“

Ihned po volbách se začalo široce spekulovat o změně volebního zákona. Ten se měnil několikrát, naposledy v roce 2005. Silvio Berlusconi se v médiích obratem vyjádřil, že zákon nemá smysl měnit, ten nezmění fakt, že země je rozdělena na tři názorové póly, které spolu těžko hledají styčné body. To se zdá být racionálním základem pro úvahy o následujících možnostech.

Koaliční varianty

  • Jednou z variant, kterou se jistě zaobírá vítěz voleb Bersani, je menšinová vláda jeho levicového bloku, který bude hledat parlamentní většinu pro každý jednotlivý zákon. Nepřímo to podpořil i Grillo: „Ne, my nepůjdeme do koalice s nikým, počkáme, co nám předloží, pokud nějaký zákon bude v souladu s naším programem, tak budeme hlasovat pro, pokud nebude, budeme proti.“ Jak křehká a nestabilní by byla taková vláda, si je Bersani sám dobře vědom, proto není možné počítat s jejím trváním po celé volební období. Přesto je tato varianta nejpravděpodobnější, protože všechny ostatní jsou ještě krkolomnější.
  • Další variantou je velká koalice Berlusconiho s Bersanim. Nehledě na to, že ji Bersani ihned odmítl – názory politiků se přeci jen mohou pružně měnit – stojí proti takové variantě zásadnější fakta. Jednak pravice s levicí by měla jen minimum společných bodů: na jejich protikladném vidění světa stojí celá politická soutěž. Společně by se mohli shodnout na několika technických problémech, například na organizaci předčasných voleb, ale zásadnější témata jako nastartování hospodářského růstu nebo zkrocení státního dluhu jsou navýsost politická a tam je shoda těžko představitelná. Takže tato vláda by ještě rychleji spěla ke svému zániku. Přičemž by se projevila další nevýhoda tohoto řešení – velké koalice bývají mimořádně neoblíbené u voličů, vzpomeňme českou zastřenou verzi v podobě opoziční smlouvy. Velká koalice by v předčasných volbách jen vehnala další voliče do náruče bojovníka proti stranám Beppe Grilla.
  • Koalice se středovým blokem profesora Montiho? Senátní aritmetika jasně ukazuje, že Monti je mimo hru. Jeho počet hlasů je tak malý, že k většině nepomůže nikomu. Je víceméně odsouzen do role nezúčastněného pozorovatele, protože funkci jazýčku na vahách mu sebralo Grillovo Hnutí pěti hvězd (M5S). A tím se dostáváme k jádru problému a zároveň největší neznámé. Otázka, co bude dál, je totiž především otázkou, co jsou zač „grillovci“, jak budou reagovat a co se s nimi v nejbližší době stane.
Grillo? Rozpaky a předvídatelný osud.

Beppe Grillo je bývalý komik, herec, histriónský táborový řečník schopný fanatizovat davy na náměstích hesly typu „rozpustíme tu partajokracii zlodějů“, „zrušíme euro“, „zrušíme úroky a dluhy vůči zahraničním bankám“, „voda je společné právo, vyvlastníme soukromé vodárny“ apod. Už v průběhu vyhlašování výsledků byly slyšet v táborech „grillovců“ bujaré oslavy, v pomyslných dvou třetinách Itálie však byly cítit podivné rozpaky z komentářů novinářů i politických špiček, neboť jestliže Grillo sám je těžko uchopitelný, jeho program je definovatelný ještě hůře.

Zobrazit diskusi
Reakcí:1

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Dotazy autorovi

Dobrý den, můžete mi více rozebrat, co se skrývá za větami z Vašeho článku:

"Je to dáno tím, že projekt národního státu je komplikovanou a složitou hierarchií. Dosud byla spravována expertními elitami, které pro tento úkol dlouho dorůstali a poté se svých rolí dlouho drželi. Bylo to vysoce expertní umění i řemeslo zároveň."

Podle mne projekt národního státu, jeho hierarchii a funkčnost "brejkla" evropská unie. Zničila tradici, generační vazby a současně eu přišla s programem, který je absolutně nejasný. Výkřiky typu: více unie, více regulací samozřejmě občané Evropy již odmítají brát a žrát, proto odmítají.

Občané Evropy ve veleké většině mají program jasný: návrat ke kořenům, žádné bolševické revoluce, zrušení EURA, ukončení vyžírání peněženek bankovní lichvou, vyhnání byrokracie atd. To je poměrně jasný program, který se kryje s tím, co říká také Václav Klaus, pročež ho ojrofilové tak nenávidí.

Dále by mne zajímalo, jakým způsobem vracíte své vlasti zdarma poskytnuté technické vzdělání na ČVUT.

Děkuji.

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah