Hollande zvítězil. Ale to je jen první díl francouzské politické změny.

První díl politické změny ve Francii završilo druhé kolo prezidentských voleb. Ani tentokrát se dlouhodobé průzkumy veřejného mínění nemýlily. Zvítězil socialista François Hollande. Se ziskem 51,62 procenta hlasů však odstupujícího prezidenta Nicolase Sarkozyho (48,38 procenta) a kandidáta parlamentní pravicové většiny Unie pro lidové hnutí (UMP) neporazil natolik přesvědčivě, jak se očekávalo. Dle některých průzkumů totiž měl být zvolen do Elysejského paláce až s osmiprocentním rozdílem hlasů.

Francouzi po 17 letech vlád pravicových prezidentů Jacquese Chiraka (1995 až 2007) a Nicolase Sarkozyho (2007 až 2012) tedy hlasovali pro levicového prezidenta. Chce-li však Hollande prosadit svůj program a opřít se o levicovou vládu, musejí socialisté získat většinu v Národním shromáždění. To by měl být druhý díl francouzské politické změny. Dvoukolové volby do parlamentu se uskuteční 10. a 17. června.

reklama

Střet dvou vyrovnaných kandidátů

„Jsem hrdý na to, že jsem vzbudil takové velké naděje!“ byla první slova nově zvoleného prezidenta, sedmého v dějinách páté republiky. Jeho těsné vítězství však vypovídá spíš o něčem jiném. Sarkozy bojoval do poslední chvíle a Hollandův náskok neustále snižoval. Ve Francii tedy nebyla smetena nepopulární hlava státu, jak tvrdila levice, ani razantně odmítnuta politika spojená s finanční krizí a rozpočtovými problémy jižního křídla Evropské unie, což zažili premiéři Řecka, Španělska či Itálie.

Ve druhém kole francouzských prezidentských voleb se spíš střetli dva vyrovnaní kandidáti. Jak upozorňují francouzští komentátoři, Sarkozy sice prohrál, ale ti, kdo ho volili, podporují jeho program. To však o Hollandovi neplatí. Kromě levicových příznivců totiž dostal i velký počet hlasů od lidí, kteří by ho za normálních okolností nevolili – od centristů i stoupenců tradiční pravice, jež zklamalo Sarkozyho excentrické vládnutí.

Sarkozy sice prohrál, ale ti, kdo ho volili, podporují jeho program. To však o Hollandovi neplatí.

Právě to by však mohlo hrát podstatnou roli v parlamentních volbách, protože by v nich neměly převažovat osobní animozity. Proto bude důležité, kdo francouzskou pravici povede. Zatím by to mohl buď oblíbený premiér François Fillon, generální tajemník UMP Jean-François Copé nebo ministr zahraničí Alain Juppé.

Sarkozyho šance do budoucna

Odstupující prezident Sarkozy tuto roli ve svém včerejším projevu vyloučil. Necelou půl hodinu po oznámení výsledků telefonicky poblahopřál Hollandovi k vítězství a před svými příznivci v pařížském sále Mutualité vzal veškerou odpovědnost za prohru na sebe. A mimo jiné vyzval k jednotě vládní pravice, což je dle něho jediná šance, jak může v parlamentních volbách uspět.

Svůj další osud nastínil větou: „Stanu se obyčejným občanem, Francouzem jako každý jiný Francouz.“ Média ji interpretovala jako jeho oznámení odchodu do politického důchodu. A tato věta odpovídala i Sarkozyho předchozím výrokům před novináři, v nichž možnost volební porážky spojoval například s následujícím: „V tom případě budu mít víc času na svou rodinu a vydělávání peněz. Už o mně zkrátka neuslyšíte.“

Jeho totální prohra se však neodehrála a čestný výsledek tomuto nesmírně ambicióznímu politikovi šanci do budoucna přece jen dává. Dle některých komentátorů může sice z politické scény na čas zmizet, ale za dva tři roky se v roli zachránce pravice vrátit.

Unavená Francie

Od neděle 6. května večer je tedy v čele Francie na pět let politik, který o této eventualitě zhruba před rokem ani nesnil. Hollandův vzestup totiž nastartoval pád Dominiqua Strausse-Kahna, horkého kandidáta socialistů do Elysejského paláce, jenž začal 14. května 2011 událostmi v newyorském hotelu. Ty připravily tehdejšího předsedu Mezinárodního měnového fondu nejen o tento post, ale především jimi zcela přišel o důvěru francouzských socialistů.

„Spíše nejprve naslouchám svému okolí, než že bych zbrkle a egoisticky rozhodoval,“ prohlásil Hollande na začátku své prezidentské kampaně

Do té doby nevýrazný a málo viditelný Hollande, považovaný za nutný kolorit k blížícím se stranickým primárkám, ucítil příležitost. Pravdou však také je, že bývalý dlouholetý první tajemník socialistické strany se na tuto možnost pečlivě připravoval už od roku 2009. Tehdy byl z jeho iniciativy založen v bretaňském městě Lorient think thank, v němž se mělo diskutovat o problémech Francii a o alternativním programu k vládnímu. Ti, kdo se v Lorientu pravidelně scházeli, se posléze stali vůdčími osobnostmi úspěšných Hollandových volebních kampaní. Po první kampani loni na podzim zvítězil v primárkách, druhá skončila v pátek 4. května večer.

Co způsobilo, že stranický aparátčík, jemuž kvůli nerozhodnosti a snaze vyhýbat se konfliktům nesvěřil ministerskou funkci jeho milovaný guru prezident François Mitterrand ani pozdější premiér Lionel Jospin, se nakonec stal prezidentem? „Francie je unavená z energií překypujícího Sarkozyho a z jeho neustálého exhibování. Touží po normálním prezidentovi. Jsem takový, jakého mě vidíte – jednoduchý a přímočarý. Spíše nejprve naslouchám svému okolí, než že bych zbrkle a egoisticky rozhodoval,“ prohlásil Hollande na začátku své prezidentské kampaně.

Podcenění

Jednoduchost, přímočarost a skromnost sice asi nebyly tím nejdůležitějším, ale Francouze si jimi získal. O jeho vítězství po deseti letech pravicových vlád především rozhodly setrvalé problémy Francie, například obrovský veřejný dluh, vysoká nezaměstnanost, ztráta konkurenceschopnosti firem i kupní síly obyvatel. To vše navíc v rámci nejistoty vyvolané finanční krizí ve světě i v členských zemích eurozóny.