Francouzská krajní levice raketově sílí. Ať žije občanské povstání!

Proč věční rebelové Francouzi, kteří jsou schopní kdykoli zablokovat zemi stávkami, nezplodili v době rozhořčení nad západní demokracií, Evropskou unií, nadvládou finančních trhů a ratingových agentur, protestní hnutí podobné například americkým Occupy Wall Street či španělským Indignados? Komu zklamaní francouzští voliči v předvolební prezidentské kampani stále víc naslouchají?

Zdá se, že na tyto otázky v minulých dnech odpověděli sami Francouzi. V průzkumech veřejného mínění totiž nečekaně narostla obliba obhájce rázného rozchodu se současným systémem: bývalého trockisty, socialisty a nyní vůdce Levicové fronty (Front de gauche) Jeana-Luka Mélenchona. Ten chce zrušit všechny dosavadní struktury moci a založit šestou republiku. A jak jinak v této zemi než revolucí. Lídr krajní levice proto volá po občanském povstání. A zdá se, že jeho volání Francouzi slyší.

reklama

Třetina voličů podporuje radikály

V době loňských Vánoc se Mélenchonovy volební vyhlídky na francouzského prezidenta pohybovaly okolo pěti procent. V nejnovějším průzkumu veřejného mínění se však již dotáhl na centristu Françoise Bayroua a blíží se třinácti procentům. Pokud k nim připočteme preference předsedkyně strany Národní fronta Marine Le Penové, o níž a jejím programu už ČESKÁ POZICE psala, tito dva kandidáti krajní levice a pravice mají celkově 30 procent hlasů. Téměř třetina francouzských voličů tedy akceptuje myšlenky radikálů.

Komentátor týdeníku Le Point Claude Imbert o tom napsal: „Occupy Walt Street jsou naše permanentně nespokojené odbory. Indignados pak levicové či pravicové extrémy. Navíc jsou celostátně dobře organizované a s patřičným zázemím, a proto dokážou ventilovat jakékoli rozhořčení a nesouhlas. Jsou patřičně hluční, často ideologicky zaslepení a iracionální, ale jinak naprosto legitimní.“

Myšlenky radikálního levicového a pravicového kandidáta na prezidenta – Jeana-Luka Mélenchona a Marine le Penové – akceptuje celkově téměř třetina francouzských voličů 

A dodal: „Moc korumpuje i největší demokraty a oni ji svým křikem můžou korigovat. Kdy se taková hnutí promění v opravdové nebezpečí? Jakmile volič tradičních stran zjistí, že korupce, nepotismus, chamtivost a arogance proměnily jím zvolené zástupce v oportunistické cyniky a populisty, kteří si nechtějí přiznat chyby a podívat se pravdě do očí. Dveře různým radikálním řešením a fantasmagoriím se tím otvírají, neboť zklamaný volič jim čím dál víc naslouchá.“

Zrušit privilegia kapitálu

Jean-Luc Mélenchon, kandidát krajní levice na francouzského prezidenta, se narodil v roce 1951 v marockém Tangeru a je francouzsko-španělského původu. Gymnázium absolvoval ve městě Besançon, nedaleko švýcarských hranic. Tam ho zastihl bouřlivý studentský květen 1968 a stal se členem trockistické Organisation communiste internationaliste (OCI). A později předsedou tohoto hnutí pro region Franche-Comté, kde skoro deset let organizoval studentské a dělnické stávky.

Mezi tím vystudoval filozofii a francouzštinu, živil se jako korektor, středoškolský profesor a novinář. „Nikdy jsem nevěřil na hlavní zásadu leninismu, revoluční předvoj ve formě strany, úzké avantgardy,“ uvádí dnes Mélenchon na svých webových stránkách důvod, proč byl z OCI vyloučen. Jeho cílem údajně byla spontánní občanská revoluce.

Co tento pojem znamená, Mélenchon nedávno vysvětlil na svém předvolebním mítinku v neděli 18. března před téměř stotisícovým davem na pařížském náměstí Bastily: „V případě volebního vítězství bude svoláno Ústavodárné shromáždění. A to formou referenda Francouzům navrhne rozpustit současné mocenské struktury, převést pravomoci na reprezentativní občanské výbory, nezávislost justice garantovanou parlamentem, zrušit privilegia kapitálu a zavést občanskou spoluúčast v bankách a společnostech.“

Rozchod se socialisty

K uskutečnění takových snů a plánů v sedmdesátých letech potřeboval Mélenchon stranické zázemí. V roce 1977, okouzlen obdobnými iluzemi Françoise Mitterranda, proto vstoupil do socialistické strany, jež tenkrát byla v opozici. Poté, co se však Mitterrand stal prezidentem, Mélenchona zklamal. Jeho první vláda po nastartovaném znárodňování a tažení proti kapitalismu rychle zařadila zpátečku. Francouzské ekonomice v letech 1981 až 1983 totiž následkem odlivu domácího kapitálu i zahraničních investic hrozil totální kolaps.

Kandidát Levicové fronty na francouzského prezidenta Jean-Luc Mélenchon prohlásil: „Boj teprve začíná. Za pět let budeme ještě silnější!“Mélenchonem obdivovaný Mitterrand navíc později souhlasil s francouzskou účastí v první válce v Perském zálivu. Dle bývalého trockisty tím socialisté ideově nepřípustně změkli. To mu však nezabránilo, aby za tuto stranu dlouhou dobu byl senátorem a ve vládě Lionela Jospina dokonce ministrem školství.

Mélenchonova revoluční netrpělivost však neustále narůstala. A vyvrcholila v roce 2005. Tehdy se postavil proti stranické direktivě a v referendu o přijetí takzvané Ústavy Evropské unie hlásal kategorické ne. Definitivní rozchod se socialisty na sebe nenechal dlouho čekat – dveřmi praštil po sjezdu v Reims v roce 2008. Poté založil Levicovou stranu (Parti gauche). Za ni a další miniaturní strany různých ekologických, antikapitalistických, trockistických, dělnických a vůči systému alternativních hnutí pak kandiduje v letošních prezidentských volbách.