Francie: Čekání na nového Charlese de Gaulla

Francii sužuje kolosální státní dluh 1693 miliard eur. Nezaměstnanost dosáhla deseti procent. Ekonomický růst se letos předpokládá mizivý. Deficit obchodní bilance 48 miliard eur na optimismu nepřidává. A kvůli vysoké ceně práce – přibližně o 20 procent vyšší než v sousedním Německu – nadále Francii opouštějí velké společnosti, jako je Moulinex, kdysi klenoty francouzského průmyslu. Následkem těchto negativních jevů letos v lednu Francie přišla o prestižní rating. Agentura Standard & Poor’s jí jej snížila z AAA na AA+.

„Nový prezident bude konfrontován s politickými, ekonomickými, finančními, sociálními i ekologickými krizemi ohrožujícími zájmy země i životní úroveň jejích obyvatel,“ píše ve své nejnovější knize Candidats, répondez! (Kandidáti, odpovězte!) poradce bývalého francouzského prezidenta Françoise Mitterranda a někdejší šéf Evropské banky pro rozvoj a obnovu (EBRD) Jacques Attali. A dodává, že dnešní Francie není na situace, jež přináší současný svět, vůbec připravená.

reklama

Má Francie po ruce nějakého nového Charlese de Gaulla, který by jí pomohl se z tohoto stavu dostat? Je jím některý z kandidátů na post prezidenta ve volbách, jejichž první kolo se uskuteční v neděli 22. dubna a případné druhé o čtrnáct dnů později?

Desítky otázek

Attali ve své knize klade kandidátům právě se odehrávající kampaně k prezidentským volbám desítky otázek. Týkají se pravidel, jež by změnila a modernizovala nejen francouzský sociální a ekonomický model, ale i státní správu: Jak omezit obrovské výdaje sociálního státu, a přitom nepopudit Francouze? Jak zavést nutnou rozpočtovou disciplínu a současně neohrozit ekonomiku? Jak provádět reformy v prostředí „paralyzovaném 2016 zákony, 600 vládními nařízeními a 26 198 dekrety“?

archiv

Francie nemá po ruce žáadného nového Charlese de Gaulla, který byl prezidentem v letech 1959 až 1969 a jehož reformy přinesly nevídanou prosperitu a blahobyt.

Podle Attaliho by ideální prezident měl být silnou osobností, která přijme riziko nepopularity: „Neměl by podléhat nervozitě a rezignovat při prvním odporu jako jeho předchůdci, ale stát si za svým a zároveň být empatický nejen k potřebám obyčejných Francouzů, ale i k zájmům Evropy.“

Zní to jako sen. Je však třeba podotknout, že v čele Francie se takový politik již jednou objevil – v roce 1959 Charles de Gaulle. Ten se již o rok dříve stal premiérem a založil pátou republiku. Francii tehdy sužovala koloniální válka v Alžírsku, zadlužovala se a zároveň její hospodářství stagnovalo. Politici čtvrté republiky nebyli schopní tyto problémy vyřešit, Francií zmítaly parlamentní krize a měla každého čtvrt roku novou vládou. Potížím zaostalé rurální země spojeným s poválečnou konjunkturou a modernizací vládl chaos a lavírování.

Po prosperitě úpadek

Charles de Gaulle takzvaně bouchl do stolu a řekl dost. Mnoho Francouzů proto dodnes přirovnává období 1959 až 1969, kdy byl francouzským prezidentem, k autoritativnímu režimu. Ústavní, ekonomické i státní reformy provedené za jeho prezidentství však také Francii přinesly nevídanou prosperitu a blahobyt a projevily se i u jeho nástupce Georgese Pompidoua (1969–1974). Na tuto dobu se dodnes ve Francii nostalgicky vzpomíná.

Dle Clauda Imberta, komentátora týdeníku Le Point, však toto období prosperity a blahobytu vystřídal pozvolný úpadek Francie: „Sestup nastal s příchodem socialistického prezidenta Françoise Mitterranda v roce 1981 (ve funkci až do roku 1995 – pozn. red.) a pokračoval i za pravicového Jacquese Chiraka (1995 až 2007 – pozn. red.). Zadlužování státu se roztočilo až k současným obrovským dluhům. Výdaje na sociální a penzijní politiku se neustále zvyšovaly, ale výnosy z ekonomiky tyto finanční potřeby nedokázaly pokrýt.“

© REUTERS

Centrista François Bayrou je sice sympatický politik, ale Francouzi nikdy nebyli naklonění umírněnému středovému konsensu, velkým koalicím.

Na sociální jistoty podmíněné státním dluhem si však Francouzi rychle zvykli. A i polovičaté pokusy o reformy sebevražedného systému, například v roce 1995 tehdejšího premiéra Alaina Juppého, dokázali zdiskreditovat účinnou zbraní – stávkami. Proč by si měli utahovat opasky a víc pracovat, jestliže je politici ujišťovali o opaku? Jak říká politolog Stéphane Boujnah: „Oba prezidenti a jejich vlády tvrdili, že se nic vážného neděje a dluhy splatí následný dlouhodobý hospodářský růst. Ten se však nikdy nedostavil, protože stále zadluženější stát oklestil různými dávkami a daněmi podmínky k tvorbě bohatství.“

Svým způsobem proto má máslo na hlavě i někdejší prezidentský poradce Jacques Attali, který v hospodářském i morálním marasmu, v němž Francie vězí vlastní vinou, píše úvahy o ideální hlavě státu do časů nepohody.

Nesplněný slib

Do předvolební kampaně s pohledem upřeným k branám Elysejského paláce vyrazilo téměř tucet kandidátů. Někteří z nich, například představitelka Strany zelených Eva Jolyová, jsou však vzhledem k výsledkům průzkumů veřejného mínění jasnými outsidery. Naopak centrista François Bayrou, vůdkyně radikální pravice Marine Le Penová či její protiklad, krajně levicový Jean-Luc Mélenchon, se pohybují mezi 10 až 18 procenty hlasů a jarní prezidentské klání určitě ovlivní ve druhém kole 6. května. Tím, koho svým voličům doporučí v prezidentském finále.

Pokud nenastane nějaké překvapení, což zatím průzkumy veřejného mínění nenaznačují, měl by se novým prezidentem stát jeden ze dvou favoritů: buď socialista François Hollande nebo dosluhující hlava státu Nicolas Sarkozy. Od toho očekávali voliči změnu v duchu de Gaullových vlád už před pěti lety. Hlavním heslem jeho tehdejší kampaně bylo la rupture, česky rozchod. Energií sršící Sarkozy tím měl na mysli odhodlání rozejít se s praktikami minulosti. „Jsme si vědomi, že nemůžeme donekonečna zvyšovat výdaje, deficit, dluhy i daně,“ prohlásil v březnu 2007.