Vědec Václav Hořejší je hluboce přesvědčen, že bez nějakého náboženství se žádná společnost dlouhodobě neobejde. Nebude-li to ono „rozumné“ náboženství v přátelském vztahu k vědě (kterým dnešní křesťanství podle autora více méně je), dostane příležitost pověra, omezený kult plytké zábavy nebo nějaké agresivní, velmi „nerozumné“, náboženství fundamentalistické. A k otázce v titulku: ano, vědec může být věřící.
Člen vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace Cyril Höschl se nedávno na ČESKÉ POZICI vyjádřil ve smyslu, že špičkovým vědcům nelze svěřit manažerskou zodpovědnost v nějakém podniku či nedejbože ve státní správě. Václav Hořejší mu oponuje: „V poradním orgánu vlády opravdu nemají co dělat podnikatelé s minimálním, nebo dokonce žádným ponětím o světově kvalitním výzkumu.“
Peter Šebo z Akademie věd se v rozhovoru pro Aktuálně.cz tvrdě opřel do kolektivní nezodpovědnosti v tuzemské vědní politice. Řešením problémů s financováním vědy by dle něj byl „kompaktní samostatný úřad pro výzkum a vývoj, který bude spravovat tu rozpočtovou kapitolu ve výši asi 26 miliard, a ten bude mít jednoho šéfa, jenž bude osobně zodpovědný za to, jak to funguje“. S tímto názorem polemizuje Václav Hořejší.
Třicet jedna úspěchů a sedm nenaplněných sametových ideálů polistopadové historie očima profesora Václava Hořejšího. Upozornění: Text je zčásti shodný s jiným, který vyšel již před dvěma lety. Tehdy se našlo mnoho rozhořčených čtenářů, kteří si ho mylně vykládali jako zlovolnost. Václav Hořejší poté text autocenzurně odstranil z webových stránek. Nyní dospěl k názoru, že má smysl jej doplnit a opět publikovat.
Jak pozná daňový poplatník nebo mecenáš, že má smysl jím placený základní výzkum? „Zdá se, že konečně mizí někdejší názor, že důležitý je počet publikací, a ne jejich kvalita měřená reálnou citovaností. Bohužel, třeba u Grantové agentury ČR se dosud obvykle výše hodnotí ten, kdo má pět článků v podprůměrných žurnálech a deset abstrakt z konferencí než ten, kdo má dva články v opravdu významných mezinárodních časopisech,“ píše Václav Hořejší.
Letošní Nobelovu cenu za chemii získali dva američtí biochemici – Robert J. Lefkowitz z Duke University v Durhamu a Brian K. Kobilka ze Stanford University v Kalifornii, a to za objevy týkající se takzvaných buněčných receptorů spřažených s G-proteiny. Práce obou laureátů, ale i dalších tisíců badatelů zabývajících se tímto typem receptorů mají velký praktický význam pro vývoj dokonalejších, specifičtějších, a tedy bezpečnějších léčiv.
Objevy letošních laureátů Nobelovy cenu za fyziologii a lékařství posilují důvěru, že jednou dokážeme vyvolat v lidském organismu mimořádnou schopnost regenerace. Cenu získali John B. Gurdon a Šinja Jamanaka za výsledky výzkumu v oboru buněčné biologie.
Homeopatie, podobně jako řada jiných postupů „alternativní medicíny“, v jistém smyslu opravdu „funguje“ – na principu mocného, dosud málo prozkoumaného psychosomatického „placebo efektu“, který se významně uplatňuje i u skutečných léků. „U vzdělaných lidí bych nicméně neočekával, že budou účinnost těchto metod vysvětlovat působením okultních ,duchovních‘ principů,“ píše Václav Hořejší.
Kafemlejnkem je posměšně označován před několika lety vládou přijatý systém, ve kterém je každému výsledku vědecké práce (publikaci, knize, patentu) přiřazen určitý počet bodů. Vznikl jako nástroj k odlišení těch, kteří produkují skutečně cenné výsledky, od těch, kteří produkují spíše jen „informační šum“. Byl pokrokem. Proč se přesto neosvědčil? „Protože v něm lze snadno nahradit kvalitu kvantitou,“ píše profesor Václav Hořejší.
Lze používání zvířat pro pokusné účely srovnávat s pokusy na lidech prováděných nechvalně známým dr. Mengelem? „Myslím, že je zcela morálně ospravedlnitelné, aby bylo obětováno množství laboratorních myší (potkanů, ba i psů či opic) proto, abychom testovaným lékem zachránili nemocné lidi. Stejně jako je v pořádku, když zabíjíme zvířata, abychom netrpěli hladem,“ píše profesor Václav Hořejší.
Profesor imunologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a ředitel Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR. Vystudoval biochemii na PřF UK, v roce 1977 obhájil kandidátskou práci. V letech 1985 až 1986 a 1988 pracoval na Harvardově univerzitě. Od roku 1977 působí v AV ČR (molekulární imunologie). Je autorem desítek odborných i popularizačních článků a editorem časopisu Immunology Letters. V roce 2004 obdržel státní medaili Za zásluhy.