Nevkusnou hru na nejnižší lidské pudy rozehrála v minulých dnech první dáma České republiky. Nic proti tomu, že Livia Klausová podpořila v prezidentské kampani Miloše Zemana. Horší je, jakým způsobem své rozhodnutí vysvětlila. Mimo jiné prý nechce, aby budoucí první dáma mluvila německy, čímž měla na mysli rakouskou manželku Karla Schwarzenberga.

Oba týmy prezidentských kandidátů mobilizují do posledních dnů kampaně podporu známých osobností. Štáb Miloše Zemana přislíbil „skutečnou bombu“, kterou se stala herečka Jiřina Bohdalová. O den později se k podpoře Zemana přihlásila zpěvačka Helena Vondráčková. Vedle celebrit se k Zemanovi dennodenně přihlašují i postavy politického života. Dohromady tvoří pozoruhodnou směsici.

Dotaz, zda by položili život za vlast, pět prezidentských kandidátů zjevně zaskočil. Ale neměl by. Tato povinnost je zakotvena nejen ve vojenských přísahách, ale i v evropské tradici. V moderním smyslu nemusí mít jen podobu heroické smrti na bojišti (což vůbec neznamená, že nemůže). Pochopili uchazeči dobu, rozměr a rozsah své odpovědnosti?

Projev místopředsedy ODS a ministra spravedlnosti Pavla Blažka na kongresu ODS by neměl zapadnout. Vedle rozumných úvah totiž došlo i na zmínky o omezování demokratizace, o potřebě někoho jako papeže či o nutnosti bleskové ohlávky na média. Bylo to jenom žvanění odrážející vnitřní zmatky a nekonzistentnost Blažkovy osobnosti? Nebo tu prosakuje cosi nebezpečného na povrch? Nad projevem se zamýšlí Jan Schneider.