Jan Schneider na historických příkladech a rovněž té nejčerstvější vyhlášené Václavem Klausem ukazuje, že amnestie je vždy možno pokládat za kontroverzní, neuvážené či zbytečně rozsáhlé, nehledě na dobový kontext. A vysvětluje, proč by ta Klausova mohla získat přízvisko „hanebná“.
Prezidentův podpis dodatku Lisabonské smlouvy – přístupu České republiky k Evropskému stabilizačnímu mechanismu – byl fatální. Kdyby se však ústavní soudci zabývali žalobou na Klausovu velezradu, možná by zabránili pochybnostem o ústavnosti tohoto podpisu, píše Bohumil Studýnka.
Nevkusnou hru na nejnižší lidské pudy rozehrála v minulých dnech první dáma České republiky. Nic proti tomu, že Livia Klausová podpořila v prezidentské kampani Miloše Zemana. Horší je, jakým způsobem své rozhodnutí vysvětlila. Mimo jiné prý nechce, aby budoucí první dáma mluvila německy, čímž měla na mysli rakouskou manželku Karla Schwarzenberga.
Dlouho se zdálo, že s přechodem k demokracii se do správy českého lidu vrací princip rovnováhy tří mocí – zákonodárné, výkonné a soudní. Nestalo se. Nynější abolice, jen chatrně přikrytá amnestií, je jedním z vrcholných průkazů destrukce této rovnováhy. Vytvořili jsme ústavní systém, který by jinde při určité vyspělosti společnosti mohl fungovat, ale pro nás je nedostatečný, píše Bohumil Studýnka.
Oba týmy prezidentských kandidátů mobilizují do posledních dnů kampaně podporu známých osobností. Štáb Miloše Zemana přislíbil „skutečnou bombu“, kterou se stala herečka Jiřina Bohdalová. O den později se k podpoře Zemana přihlásila zpěvačka Helena Vondráčková. Vedle celebrit se k Zemanovi dennodenně přihlašují i postavy politického života. Dohromady tvoří pozoruhodnou směsici.
Před rokem – 18. prosince 2011 – zemřel Václav Havel. Zákonodárci poté přijali zákon o jeho zásluhách: „Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii.“ První polovina zákona je pravdivá, píše Petr Štěpánek. Platí to však i o druhé? Dle Štěpánka nikdy nebyl demokratem, který se před volbami s ostatními postaví na startovní čáru, aby pro své představy získal potřebný mandát. To dělal jeho nástupce Václav Klaus.
Dotaz, zda by položili život za vlast, pět prezidentských kandidátů zjevně zaskočil. Ale neměl by. Tato povinnost je zakotvena nejen ve vojenských přísahách, ale i v evropské tradici. V moderním smyslu nemusí mít jen podobu heroické smrti na bojišti (což vůbec neznamená, že nemůže). Pochopili uchazeči dobu, rozměr a rozsah své odpovědnosti?
Dějiny voleb hlavy našeho státu jsou lemovány alejí ostud. Hrad je navíc v posledních dvaceti letech tradičním mocenským centrem; kdo tvrdí, že jeho pán je jen kladečem věnců, prozrazuje, že nečetl ani ústavu. A uvědomíme-li si, že ani osobní historie mnoha vážných uchazečů není zrovna mravoučná, můžeme se těšit na peprnou podívanou, jež přitom ani po volbě neskončí.
Projev místopředsedy ODS a ministra spravedlnosti Pavla Blažka na kongresu ODS by neměl zapadnout. Vedle rozumných úvah totiž došlo i na zmínky o omezování demokratizace, o potřebě někoho jako papeže či o nutnosti bleskové ohlávky na média. Bylo to jenom žvanění odrážející vnitřní zmatky a nekonzistentnost Blažkovy osobnosti? Nebo tu prosakuje cosi nebezpečného na povrch? Nad projevem se zamýšlí Jan Schneider.
Mnoho českých občanů stále doufá, že naše politika nebude jen jeden velký cirkus, ale že dojde i na koncepční diskusi o skutečných problémech země. A první přímá volba prezidenta je příležitostí k vážnému zamyšlení nad budoucností ČR. Kandidáti Jan Fischer, Miloš Zeman, Jan Švejnar či Vladimír Dlouhý k tomu dispozice mají. Dle Petra Nováčka však vše nasvědčuje tomu, že tuto možnost promrháme.