„Příkladná republika“, již loni na jaře po vítězství ve volbách francouzský socialistický prezident ohlašoval, zůstává ve sféře snů a iluzí. Ve Francii nelze hovořit o realistickém vystřízlivění, ale o velkém zklamání po nadějích vkládaných do Hollanda, které v dějinách páté republiky nemá obdoby. Zklamání je o to větší, že bezprecedentní je i sociální a ekonomická krize, v níž se dnes země nachází, píše Jaroslav Formánek.
Dle studie organizace South Centre politika úsporných opatření od přelomu let 2009 a 2010 mnohem více zasahuje ekonomiky rozvojových států. V roce 2013 se tato opatření vlád dotknou 5,8 miliardy lidí na světě. Státní úspory jsou v zemích světového „severu“ prezentované jako nutná reakce na zbytnělý sociální stát. Ale na co v zemích „jihu“? Je kapitalismus na začátku 21. století stejný jako na konci 19. století? ptá se Jan Čuřík.
Dle myslitele Nassima Nicholase Taleba existují jevy pozoruhodné vlastnosti – otřes je neoslabí, ale naopak jim prospívá. Označuje je jako antikřehké. Při transportu antikřehkého předmětu by krabice s ním mohla mít etiketu „Házejte, kopejte, ničte“, přičemž by byl doručen v lepším stavu než před transportem. Co si pod antikřehkými předměty, událostmi a lidmi představit?
Protesty proti komunistům na krajských radnicích, například jednodenní studentská hladovka (pokud jednodenní nepřijímání potravy označíme za hladovku), jsou náplastí na svědomí většiny, která připustila rozklad demokratické politiky. Za ten nenesou odpovědnost komunisté.
V Itálii se na přelomu listopadu a prosince uskutečnily primárky levicových stran. Zvítězil v nich předseda Demokratické strany Pier Luigi Bersani, symbol starých sociálních jistot. Symbol vyhrnutých rukávů ke změně Matteo Renzi neuspěl. Dle Víta Kučíka by se z toho měli ponaučit i čeští politici. Reformy mohou vyvolat takový strach, že voliči dají přednost starým sociálním jistotám před změnou.
Sborník článků, rozhovorů a esejů se snaží zachytit německou diskusi o knize německého bankéře Německo páchá sebevraždu. Navzdory tvrdé kritice Sarrazinových myšlenek není vůči němu jen negativní. Při jejich odmítnutí je však třeba aspoň minimálně argumentovat. V opačném případě totiž hrozí, že mnoho lidí je přijme za jediné logické a pravdivé názory na současné problémy západní společnosti.
Nedávno skončilo léto, ale s Francií se nic dramatického nestalo. V této klimaticky příznivé době se totiž očekával nemilosrdný střet finančních trhů s nově zvolenou levicovou vládou. Překvapivě však jsou zatím jejich vztahy dobré. Neprovede-li ale vláda prezidenta Françoise Hollanda žádné opatření k ozdravení financí i ekonomiky země, čeká EU a eurozónu otřes, jaký dosud nezažily.
Ve Francii vládne „blbá nálada“ už mnoho let. Nový prezident Hollande v předvolební kampani tvrdil, že ví, jak ze slepé uličky. Situaci ala podcenil. Jeho hlavním trumfem bylo 75procentní zdanění příjmů přes milion eur ročně. O úlevách a omezeních, jež zavádí Hollandova vláda kvůli odchodu některých bohatých Francouzů do zahraničí, však ve svých předvolebních projevech nemluvil.
Co od Evropy očekává vláda v Pekingu? Není strach Evropanů z narůstající čínské moci jen chimérou? Mají se naopak Číňané obávat Evropy? Na tyto i další otázky se v eseji zveřejněné ve francouzské Revue des Deux Mondes pokouší odpovědět čínský novinář Čeng Žuo-lin. Dle něho je čínsko-evropská spolupráce v zájmu obou velmocí. Evropa by se neměla Číny obávat a měla by se zbavit svých komplexů vůči ní.
Pierre Manent patří k nejvýznamnějším současným pravicovým francouzským politologům. Na rozdíl od svých některých kolegů však ovlivňuje veřejnou diskusi především svými knihami – promyšlenými úvahami založenými na kritickém odstupu a oproštěnými od momentálních vášní či emocí. V rozhovoru pro ČESKOU POZICI hovoří o socialismu, liberalismu, Francii, finanční krizi, globalizaci a integraci Evropy.