„Příkladná republika“, již loni na jaře po vítězství ve volbách francouzský socialistický prezident ohlašoval, zůstává ve sféře snů a iluzí. Ve Francii nelze hovořit o realistickém vystřízlivění, ale o velkém zklamání po nadějích vkládaných do Hollanda, které v dějinách páté republiky nemá obdoby. Zklamání je o to větší, že bezprecedentní je i sociální a ekonomická krize, v níž se dnes země nachází, píše Jaroslav Formánek.
Za uplynulý rok staronový ruský prezident s podporou konzervativní většiny společnosti nestrpěl žádný odpor a posílil své pozice. Vždyť ani výroční protesty opozice, jež se ponořila do letargie, nikoho nepřivedly do varu. Vladimir Putin rovněž ukázal, že ve znamení ochrany národních zájmů není ochoten ustoupit žádným zahraničním tlakům. Může si to dovolit. Rozhodně tedy nelze hovořit o jakékoliv Putinově politické stagnaci, píše Gábor Stier.
„Modlete se za mne, abych ze strachu neutíkal před vlky,“ prohlásil kardinál Joseph Ratzinger v první papežské homilii v roce 2005, kdy byl zvolen náměstkem Kristovým. Víme dnes, 28. února, kdy se Benedikt XVI. loučí, koho tím měl na mysli? Michal Semín interpretuje tuto v katolické církvi bezprecedentní abdikaci obestřenou mnoha nejasnostmi. A nevyhne se ani několika, snad rozumně podloženým, spekulacím.
V Itálii se na přelomu listopadu a prosince uskutečnily primárky levicových stran. Zvítězil v nich předseda Demokratické strany Pier Luigi Bersani, symbol starých sociálních jistot. Symbol vyhrnutých rukávů ke změně Matteo Renzi neuspěl. Dle Víta Kučíka by se z toho měli ponaučit i čeští politici. Reformy mohou vyvolat takový strach, že voliči dají přednost starým sociálním jistotám před změnou.
Současnou finanční krizi vyvolalo selhání trhu a státu. Protesty milionů Jihoevropanů, například Španělů, Portugalců, Řeků a Italů, ukázaly, že úsporná opatření nemůžou počítat s jejich podporou. Krizi totiž pouze zvětšují, a navíc jsou nespravedlivá, neúčinná a nepřijatelná. Evropu z ní nedostanou ani úspory, ani odborářské demonstrace, ale obnova politické autority, píše politolog Petr Drulák.
Jak vnímají právě se odehrávající 18. sjezd Komunistické strany Číny obyčejní Číňané? Současné dění vystihuje například vtip na čínském internetu: stranická vlajka byla podrobena bezpečnostní prohlídce a vyšla z ní jen jako rudá – srp a kladivo byly zabaveny. Čínští soudruzi už možná ve své bezpečnostní paranoie nevěří ani sami sobě.
Lidé volili tak, aby zbavili přítomnost některých sprostých manýrů. Vláda však na výsledek voleb reaguje nesystémově, neodpovědně. Takzvaná pravice, neuměle substituující nepřítomnou pravici skutečnou, by měla zmrskána skončit na periferii. Šanci povstat má nyní pravice konzervativní, solidární, respektující soky a neodpouštějící sobě.
Když v červnu 1919 výrazně zvítězila v obecních volbách sociální demokracie, předseda vlády a národní demokrat Karel Kramář podal demisi a uvolnil cestu kabinetu v čele se sociálním demokratem Vlastimil Tusarem. Nemusel. Leč odstoupil, poněvadž jako reprezentant pravice nepovažoval za možné pokračovat se svou vládou za situace, kdy se občané vyjádřili ve prospěch levice. Dnes jsou politici méně útlocitní a Petr Nečas není Kramář.
Ať už zvyšování daní může, či nemůže za ekonomickou blbou náladu, většina vrcholných manažerů oslovených ČESKOU POZICÍ kabinet tvrdě kritizuje. „Vláda neplní své domácí úkoly a šíří paniku do těch oblastí ekonomiky, které takové problémy ani nezpůsobily, ani je nemají,“ zní jedna z odpovědí. A jiná: „Za blbou náladu vláda může, ale tím, že je slabá na kmotry.“ Nebo: „Zvyšování daní je jen jednou z mnoha jedovatých kapek, jež nám kapou na ,karbid‘.“
V pátek 13. července 2012 jsou tomu přesně dva roky, co byl kabinet Petra Nečase jmenován vládou České republiky. Rozhodně s ní nebyla nuda. O hodnocení tohoto památného období českých dějin jsme požádali vrcholové manažery, podnikatele a vlastníky firem. Bez dalšího komentáře jejich názory tlumočíme. Ani to není nuda.