Náboženství a podobné víry v jediné správné pravdy dávají zlu punc správnosti ve jménu „vyššího dobra“ a umožňují lidem páchat padoušství, jaká by si jinak nedovolili. Není ale všechno to „Boží lékařství“ jen zneužíváním Božího jména k obhajobě touhy jedné skupiny lidí okrást jinou? Nepomohlo by víc lidské psychice přiznání, že takové sklony za určitých okolností všichni máme, ale chceme je držet na uzdě?

Kdo jsou v knize Genesis ti „synové boží“, kteří si berou „dcery lidské“? Jsou to titíž olympští mimozemšťané, kteří u Řeků plodí hrdiny s pozemšťankami? Byly ty pozemšťanky potomkyně potomků Adamových? Mýty, dohady, fikce. Řecké i hebrejské. Zatímco hebrejský bůh Elohim si svoje lidičky trpělivě piplá, řecká božstva s člověkem obcují chaoticky a bez srozumitelného účelu.

Starověký Egypt si vymyslel víc než tisíc bohů, bůžků a model – pro kdejakou událost, kdejaký přírodní úkaz, kdejaké zvíře, rostlinu, potravinu, kdejakého faraóna na boha povýšeného. Jejich bizarní dramata jsou od lidských osudů odtažitá a málokdy se s nimi prolínají. Ve starověkém Egyptě se o světě bez padouchů nikomu dlouho ani nesnilo. Až do příchodu Josefa syna Jákoba přezdívaného Izrael.