Kultura je spojovaná s lidskou potřebou členství v dané společnosti, je jejím společným bohatstvím a vymezuje její identitu. Vytvářejí ji vždy jen elity, ale její smysl spočívá v emocích a aspiracích, které jsou společné všem členům společnosti. Ztráta kultury by znamenala pád do barbarství a rozklad společnosti. Její zachování a předávání je povinností, k níž se musíme probudit dřív, než bude pozdě.

Král Šalamoun je na jedné straně požitkář a smilník, na druhé osvícený tvůrce státu, moudrý soudce, stavitel chrámu a autor Píseň písní. Bůh mu vše toleruje. Po Šalamounově smrti je však rozkol Izraele a řevnivé války vnímán jako dodatečný trest Boží za jeho sexuální nezřízenost a toleranci cizích bůžků. Že by erotika a tolerance byly větším padoušstvím než bratrovražedná nenávist? Suď, kdo umíš.

Říkají o něm, že je díky slovnímu aparátu dekadentní či i morbidní a nekrofilní. S jistým sarkasmem a groteskností totiž popisuje nejen otázky života, ale i smrti. Básník J. H. Krchovský o sobě v rozhovoru říká: „To, co píšu, není poezie, spíš antipoezie. Dosud jsem schopen jakéhosi odstupu a sebereflexe a své ,manévry‘ konám beze svědků. Milerád budu i za obecního blbýho, někdo to dělat musí.“