Kauza Martina C. Putny nasvítila problém, o němž se u nás ani na Západě příliš nemluví – vliv politiky či konkrétních politických názorů na akademický vzestup, udělování profesur, grantů – či jejich blokování! Je nejvyšší čas začít přemýšlet o tom, že profesory by neměl jmenovat politik, představitel moci světské, nýbrž akademická obec, tedy rektor té které univerzity, píše Roman Joch.
Miloš Zeman je na Hradě teprve dva měsíce, skóre průšvihů a sporných kroků však čile navyšuje. ČESKÁ POZICE u lidí blízkých vedení ČSSD narazila na spekulaci, že Zemanovy excesy oslabují pozice jeho sympatizantů ve straně – Michala Haška a další. Jde o nečekaný faktor, který zasahuje do vztahu mezi hlavou státu a hlavní opoziční stranou, již dříve řídil.
Prezident Miloš Zeman svůj páteční projev před Radou seniorů ČR opřel o tři hlavní témata. Jeho jednání s kardinálem Dukou o využití části peněz z církevních restitucí na budování sítě hospiců je jistě chvályhodné. Zemanova kritika penzijní reformy však stojí na podivné argumentaci, protože nebere v potaz reálný vývoj ani faktory, jež skutečně ovlivňují život důchodců. A v části o valorizaci se prezident už přímo pouští do křížku s Ústavním soudem.
Prezident Miloš Zeman zašel po pár měsících svého mandátu dál než jeho předchůdce a drasticky narušil zvyklosti ohledně jmenování profesorů. Odmítl jmenovat Martina C. Putnu s tím, že veřejnosti nesdělí důvod, jelikož ho „nechce ponižovat“.
Ve čtvrtek 16. května 2013 zemřel ekonom Valtr Komárek. Osobní vzpomínku mu věnoval Jan Mládek, stínový ministr financí ČSSD, který s Komárkem spolupracoval. Jeho největší přínos spatřuje Mládek ve vytvoření Prognostického ústavu jako fóra pro víceméně svobodnou diskusi ve druhé polovině 80. let. „Otevřená debata takového spektra lidí, které začínalo Miloslavem Ransdorfem a končilo Václavem Klausem, byla v té době věcí nevídanou,“ píše.
Extrémní levice i extrémní pravice nejsou protiklady, naopak mají spoustu cílů společných. Jedním z nich je snaha o monopolní linii v médiích. Někdejší ministr za ODS Martin Říman a místopředsedkyně Strany práv občanů – Zemanovců Dita Portová se rozhodli podat názorný důkaz ve stejný den.
Bývalý tajemník Václava Klause Ladislav Jakl si už ani nepamatuje, co kde o amnestii napovídal, protože si zjevně vymýšlí na počkání. Současný kancléř Miloše Zemana zase klidně přiznává, že je neschopný. Že tito lidé mají nebo měli vliv na rozhodování hlavy státu, je přízračné.
Toto nemá být óda na Zemana. Zeman není a nebyl holubice téměř bílá, jako ostatně nikdo. Jde o něco jiného. Česká politická scéna dlouhodobě trpěla intelektuální i akční vyprahlostí a neoriginalitou. Páni, panáci, slouhové a přitakávači – bez osobnosti i osobitosti. To všechno Zeman není. Snad i proto stojí před výzvou k zaujetí historické role: buldozeru, který nenechá kámen na kameni. Pak se uvidí, jak si s tím poradíme.
Na Zemanovo rýpnutí do Schwarzenberga za klimbání při prezidentském proslovu v Poslanecké sněmovně šéfdiplomatovi fandové už tradičně opáčili, že „spí, když se kecají blbosti“. Jenže ministr zahraničí dříme i před hosty, které míní poctít. Řeč je o semináři v Černínském paláci nazvaném „Chorvatsko, vítej v Evropské unii“, na němž byl přítomný mimo jiné i místopředseda chorvatské vlády Neven Mimica.
Miloš Zeman obsadil volný mediální prostor opravdu plošně. Pomáhá mu v tom síla nadpolovičního přímého mandátu, i intelektuální převaha a zkušenosti. A tak veřejnost prostřednictvím komentátorů visí Miloši Zemanovi na ústech a třídí jeho moudra-nemoudra; hledá v nich hlubší význam i v době, když jejich hlavní protagonista už dávno zapomněl, že je vyřknul.