Významná osobnost undergroundu František „Čuňas“ Stárek v rozhovoru pro ČESKOU POZICI hájí současné vedení Ústavu pro studium totalitních režimů a jeho smysl. Obává se situace, že by nějaké politické uskupení „ústav zkroutilo, chtělo vyhladovět nebo úplně zrušilo“. A také se obává případného vítězství ČSSD ve volbách. To by považoval dokonce „za do jisté míry kontrarevoluční zvrat“.
Lze věřit bývalému novináři Petru P. Hájkovi, že nelze věřit médiím? Možné to je. Za jeho chaotičností se totiž skrývá každému srozumitelná myšlenková linie: dobro a zlo, černá a bílá, Václav Klaus a Václav Havel. Má prostě jeden úhel pohledu, jenž vše ospravedlňuje. Kdyby nastala skutečná apokalypsa, její praví proroci by trpěli jinak než nyní pouhým výsměchem, jejž však považují za své mučednictví.
Každý den dokáže Dušan Tripal zpracovat kolem čtyř tisíc metrů čtverečních odpadového papíru, ročně kolem dvou set padesáti tun. S ročním obratem ve výši pěti milionů. Na počátku úspěšného byznysu v rámci disciplíny „recyklace odpadu“ přitom byla prostá „bezmoc“ bývalého učitele: „Koukáte na to, jak se vyhazují tuny papíru, aniž by se je někdo snažil nějak dál zužitkovat,“ říká několikanásobný Živnostník roku Kraje Vysočina.
Českých komunistů si jejich ruští soudruzi považují. Po XV. pracovním a slavnostním sjezdu Komunistické strany Ruské Federace o tom může vyprávět předseda KSČM Vojtěch Filip, který byl do Moskvy pozván se svou stranickou delegací. Ze sjezdu si přivezl několik rad, jak před volbami případně ještě vylepšit výsledek své partaje. I bez nich však čeští komunisté ve volbách uspějí.
Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), jenž vznikl jako ideové dítě české pravice a především ODS, existuje už pět let. Nyní se karta na politické scéně obrací, levicový Senát najmenoval „své“ členy rady ústavu a v tomto dozorčím orgánu vznikla principiálně jiná většina. Ta se pokusí ÚSTR depolitizovat. Podaří-li se jí to, bude ústav existovat i po případném vítězství ČSSD ve volbách v roce 2014. Jinak sociální demokraté ÚSTR zřejmě zruší.
Náboženství a podobné víry v jediné správné pravdy dávají zlu punc správnosti ve jménu „vyššího dobra“ a umožňují lidem páchat padoušství, jaká by si jinak nedovolili. Není ale všechno to „Boží lékařství“ jen zneužíváním Božího jména k obhajobě touhy jedné skupiny lidí okrást jinou? Nepomohlo by víc lidské psychice přiznání, že takové sklony za určitých okolností všichni máme, ale chceme je držet na uzdě?
Jakobinismus se kromě velkého teroru a extrémní politické netolerance vyznačoval i dalšími postoji, píše Roman Joch. Ve svém textu reaguje na slova Václava Klause, který v politice Václava Havla zaslechl spíše „ozvěnu francouzského jakobínství než britský konzervativní princip klasického liberalismu. Bylo to extrémní levičáctví.“ Kdo byl podle Jocha větší „jakobín“: Havel nebo Klaus?
Proslul jako autor osobitých drsně ironických textů kapely Tři sestry a pohyboval se v prostředí pražského undergroundu. Zároveň je autorem populárních muzikálů, pochvaluje si spolupráci s Michalem Davidem a za „svého“ mistra považuje Karla Gotta. V rozhovoru s ČESKOU POZICÍ Lou Fanánek Hagen mimo jiné říká: „Pro hypotetický underground se pohybujeme řekněme v komerčním světě, a pro komerci jsme zase jen obyčejná taškařice.“
Kyberfilozof Jaron Lanier se obrátil proti ideologii, které kdysi přísahal věrnost. Společně s hrstkou internetových pionýrů spoluvytvářel intelektuální koncepty toho, čemu dnes říkáme web 2.0. Dnes by ten bzučící úl, jak internet v posledních letech nazývá, nejraději vykouřil. Co mu na něm vadí? Vlastně úplně všechno.
Čínský spisovatel Mo Jen, loni oceněný Nobelovou cenou za literaturu, ve svém románu z roku 1988 ukazuje marný boj těch, kteří se pokusili postavit režimní mašinerii. Dle něho je komunismus v Číně prázdný pojem, lepším popisem jejího politického režimu by byla svévolná úřednická nadvláda. Mo Jenova kritika však není konstruktivní. Nakonec nepřijde žádný „hodný“ komunista a nerozežene zkorumpované byrokraty.