Dle plánu kancléřky Angely Merkelové z léta 2011 by měla být posílena Evropa národních států s různým stupněm integrace, přičemž některé se jí vůbec nezúčastní. Merkelová společně s ministrem financí Wolfgangem Schäublem neustále opakují, že je třeba evropský projekt zachránit. Ve skutečnosti však konflikt Německa s partnery v EU trvale narůstá. Petr Pietraš uvádí tři hlavní důvody.
Kypr představuje pro EU větší problém než Portugalsko, Itálie, Řecko či Španělsko. Je totiž také daňovým rájem, „pračkou“ na špinavé peníze a má i významnou strategickou polohu. Finanční pomoc 17,5 miliardy eur sice odpovídá HDP země, ale nikomu se nechce otvírat kyperskou plechovku s červy. Mohli by v ní být i ti unie. Snad i proto Brusel opět odložil „řešení kyperské otázky“, tentokrát na březen, píše Bohumil Studýnka.
Po více než půlročním úsilí schválili ministři financí EU zavedení daně z finančních transakcí, jež má omezit spekulativní obchody a napravit krizi zadluženosti eurozóny. V porovnání s rozhazovanými stamiliardami eur v rámci řešení krize však jde pouze o kosmetický prostředek. A navíc nebude nic jednoduššího a lákavějšího, než obejití platby této daně, píše Bohumil Studýnka.
Pokud chce mít velké množství zemí co možná nejslabší kurz, a bude tím zvyšovat peněžní nabídku vlastní měny, jde de facto jen o sofistikovanější formu protekcionismu. Ta může mít pouze krátkodobý pozitivní efekt, a naopak těžko vyčíslitelná rizika v dlouhodobém období.
Šéf amerického Fedu Ben Bernanke ohlásil v pořadí třetí kvantitativní uvolňovaní (QE 3) od roku 2008. Ještě před ním přišel s plánem na neomezený nákup dluhopisů kolabujících zemí šéf Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi. Předseda Evropské komise José Barroso pak předestřel svůj plán na záchranu a velkolepé přežití Evropské unie. Co je však dovoleno USA a Fedu, není dovoleno Evropě a ECB, píše Bohumil J. Studýnka.
Oficiálně šéf ECB Mario Draghi navrhuje, aby banka mohla neomezeně nakupovat dluhopisy kolabujících zemí na sekundárním trhu. De facto přímo financovat zadlužující se státy. V důsledku jde o inflační instrument první kategorie a zejména o nástroj ke snazšímu centralizovanému ovládání Evropy. Naděje odpovědných ekonomů se upírají k výroku německého ústavního soudu, jenž se očekává ve středu.
V eurozóně narůstá napětí. Potvrzují to i události v Itálii, Španělsku, Irsku, Řecku a na Kypru. Uplynulý týden přinesl do vyhecovaného zápasu několikaměsíční „oddechový čas“. Požádal o něj Německý ústavní soud, který začal projednávat stížnost na podpis Německa pod Evropský stabilizační mechanismus a rozpočtový pakt EU. Není to od něj obstrukce, ale zodpovědné jednání, píše Bohumil Studýnka.
Nový francouzský prezident François Hollande minulý týden znovu otevřel otázku zavedení společných dluhopisů zemí eurozóny. Na první poslech připomínal vždy tento nápad tradiční příběh, jak se politik rozhodl, že „převeze“ trhy. Vždy však končí stejně: politik trhy nikdy „nepřeveze“, píše ekonom Michal Zděnek.
V pondělí 6. února 2012 dal tandem Merkozy konečně najevo, že řecký bankrot bude... snad. Atény mají úterek na rozhodnutí, zda se země (závazně) zaváže k reformám. Řekové prý laskavě musejí říct, na čem se doma dohodli. Dva řecké odborové svazy na to promptně vyhlásily generální stávku. Člověk by řekl, že není možné, aby Řekové stále považovali ostatní Evropany za ty „blbé Franky“.
Nelze dělat nadnárodní experimenty. Nefungují. To, co politici Evropské unie předvádějí – obzvlášť v minulých dvou letech –, je vědomá manipulace a vedení evropských stád na jatka. Historický výrok však zní: „Již nikdy více jako ovce!“ Bohumil Studýnka proto velí: rozpustit Evropskou měnovou unii, dokud zbývá nějaký čas.