Hráči orchestru Národního divadla hrozí stávkovou pohotovostí. Chtějí vysvětlit plány na transformaci a bojí se „likvidace“. Panika ale spíš vypadá jako stížnost, kterou si členové kolektivních těles jako „zlobivé děti“ vynucují pozornost a komunikaci s příštím šéfem a jeho ujištění, že se jim nic nestane.

„Firma“ Národní divadlo je obří mechanismus, který řadu let funguje setrvačností. Od 30. ledna má nového ředitele a Jan Burian do funkce nastupuje s vizí, na níž se shodly odborná veřejnost, ministerstvo kultury i politická reprezentace. V rozhovoru s ČESKOU POZICÍ mimo jiné říká, že je odhodlán „zlatou kapličku“ proměnit ve vzorový příklad pružného divadelního provozu, který odpovídá současným potřebám tvůrců i publika.

Berlínští filharmonikové mají dlouhých pět let na to, aby si našli nového šéfdirigenta a ten se ještě stačil dobře připravit na to, že vystřídá v roce 2018 Simona Rattlea v exponované funkci. Jaký to diametrální rozdíl oproti našemu Národnímu divadlu, kde fraška jménem hledání ředitele zřejmě pomalu spěje ke konci. Jeden odvážlivec se nakonec asi našel, ale zhruba s dvouletým zpožděním.

Dlouho očekávané konkurzy na šéfy Divadla Na zábradlí a Divadla pod Palmovkou vypsal pražský magistrát těsně před Vánocemi. Zeptat se ve výběrovém řízení, zda by neměl někdo vystřídat Doubravku Svobodovou či Petra Kracika, kteří ve „svých“ divadlech kralují celé dvacetiletí, je naprosto přirozené. Nečekané jsou ovšem některé okolnosti a podmínky výběrového řízení, a především: složení komise, jež má o obou ředitelích rozhodnout.