Civilizace nezanikají na nedostatek civilizovanosti, nýbrž na její přemíru, zpohodlnění, zeslábnutí a na falešnou víru, že civilizační nadřazenost sama o sobě zvítězí. Řím vydržel tisíc let ani ne tolik díky své kultuře, jež byla odvarem řecké, jako sebejistotě a krutosti, s níž ji bránil a šířil. Padl, až když ztratil víru v sebejistotu a apetit ke krutosti. Zůstaly po něm jen zříceniny a vykopávky.
U biblických Židů je hrdinství převážně prostředkem k dosažení vyššího cíle. U Řeků se však pěstuje jako cíl sám o sobě. Jen díky důvtipu a lstivosti se Odysseovi podaří přežít nebezpečí a v přestrojení za žebráka vybojovat zpět vládu z rukou padouchů. Jeho strhující a morálně fascinující hrdinství trvá 20 let. Na jeho konci ale zeje pocit marnosti a otázka: Co dobrého to přineslo lidskému životu?
Řekové i Židé hloubají nad budováním smysluplné civilizace, ideální společnosti, která by fandila tvorbě, vědění, prosperitě a noblese. Nad světem bez padoušství. Čím je Židům svatost a spravedlnost, tím je Řekům krása a hrdinství – vyjádřením touhy po dokonalosti, jež je hlavní hnací silou evoluce. Ale zatímco krása a hrdinství vyplývají z přírody, svatost a spravedlnost pocházejí z nadpřirozena.
Homér a autor Bible, aniž by o sobě věděli, zakládají hlavní strukturu budoucího úspěchu civilizace, která si bude říkat západní. Tím základem je schopnost vyprávět souvislý dramatický příběh, vytvářet živé postavy, uvádět je do konfliktů, dávat jim hrdinské nebo padoušské vlastnosti a rozlišovat kategorie dobra a zla. Umožnil jim to vynález, který zrychlil civilizační vývoj – fonetické písmo.
Bílý muž odhodil své „břímě“, zvané též západní civilizace, a naložil si místo něj kolektivistický sociální model závislosti na státu. A potřebuje černého muže, aby ho zpět učil to, čemu se kdysi naučil od něho. V černém britském poslanci Kwasi Kwartengovi ekonomický, kulturní a společenský úpadek budí stesk po imperiální Británii, jež ještě v polovině minulého století vládla čtvrtině světa.