Nobelovu cenu za mír, považovanou za prestižní a současně i kontroverzní, obdržela za rok 2012 Evropská unie – za mír v Evropě po druhé světové válce, její obnovu a za stabilizaci komunistických zemí bývalého východního bloku po roce 1989. Proti duchu jejího dnešního ocenění však působí zejména její snaha za každou cenu propojit společnou měnou euro historicky prokazatelně nespojitelné státy.

Německý ústavní soud v Karlsruhe rozhodl, že Německo může ratifikovat Evropský stabilizační mechanismus i fiskální pakt Evropské unie dohodnutý v březnu 25 členskými zeměmi EU. Tento verdikt je vítězstvím kancléřky Angely Merkelové a zastánců úsporných opatření a porážkou těch, kdo usilují o rozpad eurozóny i celé unie.

Krize eurozóny sice působí světu vážné problémy a ohrožuje jej, fungovat ale nepřestal. Žije stále samostatněji a zařizuje se pro sebe. Těžiště ekonomického vývoje se přesouvá z atlantické do pacifické oblasti, kde se euro neeuro odehrávají a budou odehrávat nové věci. Bližší pohled do této části světa ukazuje nejen váhu velmocí, ale například inteligentní a efektivní počínání Austrálie.

V eurozóně narůstá napětí. Potvrzují to i události v Itálii, Španělsku, Irsku, Řecku a na Kypru. Uplynulý týden přinesl do vyhecovaného zápasu několikaměsíční „oddechový čas“. Požádal o něj Německý ústavní soud, který začal projednávat stížnost na podpis Německa pod Evropský stabilizační mechanismus a rozpočtový pakt EU. Není to od něj obstrukce, ale zodpovědné jednání, píše Bohumil Studýnka.