Dlouho se zdálo, že s přechodem k demokracii se do správy českého lidu vrací princip rovnováhy tří mocí – zákonodárné, výkonné a soudní. Nestalo se. Nynější abolice, jen chatrně přikrytá amnestií, je jedním z vrcholných průkazů destrukce této rovnováhy. Vytvořili jsme ústavní systém, který by jinde při určité vyspělosti společnosti mohl fungovat, ale pro nás je nedostatečný, píše Bohumil Studýnka.
Možná prezident nevěděl, co dělá; možná je to jen takový roztomilý, popletený levicový „bleeding-heart liberal“. Nebo taky ne. Možná naopak věděl velice dobře, co dělá. A – hlavně – proč to dělá! Pak se ale nemůže divit, zapíše-li se do dějin a paměti mnohých především coby exprezident podvodníků a tunelářů. Píše Roman Joch.
Co jsme se dozvěděli už loni o tom, jaké „pěkné“ změny nás letos čekají? A co jsme se dozvěděli hned na počátku roku 2013? Například, že největší odpůrce amnestií Václav Klaus vyhlásil amnestii nebývalých rozměrů a navíc se jako největší kritik EU a evropských institucí při obhajobě její části odvolává na Evropský soud pro lidská práva, píše Patrik Nacher.
Proslov na prestižní konferenci Global Horizons v Oxfordu zahájil šéf polské diplomacie tím, že je odhodlán se bezstarostně míchat do vnitřních záležitostí Velké Británie. To podstatné, co chtěl Radosław Sikorski svým hostitelům sdělit, rozdělil do dvou částí. V první se vypořádal s britskými euromýty, ve druhé vyvrátil argumenty britských euroskeptiků. Na jejich adresu mimo jiné poznamenal: „Sami už nebudete natolik zajímaví.“
Dle německého spisovatele Hanse Magnuse Enzensbergra je ironií dějin, že impuls k vytvoření Evropské unie, ekonomika, ji v současnosti kvůli možnému rozpadu eurozóny nejvíc ohrožuje. Navíc je z Bruselu často slyšet, že k dohodnutému řešení neexistuje alternativa. Z dějin však víme, že až dosud se všechna impéria rozpadla kvůli nadměrné rozpínavosti a vnitřním protikladům. Možné totéž čeká i EU.
Manžel vězněné ukrajinské expremiérky získal minulý týden v České republice politický azyl, ač ve své domovině nebyl trestně stíhán a zřejmě se k tomu ani neschylovalo. Podle komentátora ČESKÉ POZICE Jana Schneidera musíme hledat důvody jeho žádosti o azyl jinde – je třeba se vydat po stopě peněz! Skryjí se snadno, ale aby byly k něčemu, musejí se zase někde vynořit.
V roce 2002 němečtí policisté pohrozili Magnusi Gäfgenovi, únosci jedenáctiletého Jakoba von Metzlera, že pokud neprozradí, kde ho ukrývá, způsobí mu fyzickou bolest. Únosce poté přiznal, že ho zavraždil. Tato tragédie učinila diskuse o mučení aktuálními. Navíc se ukázalo, že otázku mučení nedokáže absolutně vyřešit sebevíc demokratický stát. Představuje mučení skutečně tak velké zlo?
Oslabit Evropský soud pro lidská práva, jehož smyslem je ochrana menšin před většinami a jehož rozhodnutí se někdy členským vládám Rady Evropy nelíbí, chtějí někteří britští politici. Plán má ale své odpůrce, kteří tvrdí, že by to zásadně oslabilo smysl soudu.
Obhájci Michaila Chodorkovského vybojovali ve Štrasburku pro svého klienta 24 tisíc eur, méně už je ventilováno, že v hlavní části sporu, totiž zda je Chodorkovskij politickým vězněm, neuspěli. Postoj Evropského soudu pro lidská práva je pěknou dardou i všem českým, údajně „z politických motivů“ stíhaným Bartákům a podobným. S takovou legendou neuspějí!
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku nepotěšil Maxe Mosleyho, bývalého šéfa Formule 1. Vydal totiž rozhodnutí, podle něhož nemusejí novináři předem informovat lidi, o nichž chtějí vydat článek. Mosleyho, který válčí s britským tiskem od doby, kdy napsal o jeho zálibě v nacistických večírcích s prostitutkami, to však neodradilo. Nechal se slyšet, že jeho úsilí ještě neskončilo.