Ježíšovo bláhové snění o světě bez padouchů – takzvané Kázání na hoře – nejživěji sděluje v 5. až 7. kapitole evangelista Matouš. Je adresované přímo dvanácti vybraným žákům, které předtím Ježíš posbíral mezi rybáři, a brilantním souhrnem etiky Hilelovy rabínské tradice. Přináší však riziko. Hlavním sebevražedným rizikem provázejícím tvořivost křesťanské civilizace však jsou dva Ježíšovy příkazy.

Změna víry nastává na přelomu posledního předkřesťanského a prvního křesťanského století. Planeta Země přechází z pohanství do monoteismu a víry v duchovní původ fyzického světa řízeného neměnnou věčností. Jeho vrcholnou hodnotou bude pravda. I z ní se však stane mocenský nástroj, jak se střetávající výklady pravdy stále víc zužují na jedinou, konsolidující, moc upevňující a bludaře perzekvující.

Kam až může lidstvo zajít na své cestě neustálých zásahů do přírody? Janos Sebeök se domnívá, že bychom se měli rozhodnout, je-li genetická modifikace konečným naplněním starého zemědělství, nebo začátkem nového. Dle něho nové zemědělství za přispění syntetické biologie odlehčuje biotopům. A také je technickým prostředkem k náhradě obhospodařované půdy, ekologické spáse přírody a k blahobytu lidstva.

To, co hebrejským prorokům zvonilo v uších z Božího zdroje a Pythagoras a Sókratés tušili rozumem a logikou, Hermes Trismegistos, ať to byl jeden Bohem osvícený génius, nebo skupina mudrců, nabízí ve formě mentálních cviků v souladu s energií kosmu. Tím z egyptské půdy vyrůstá intelektuální systém hermetika, esoterika či okultismus, jenž bude udržovat při životě lidské touhy po poznání a chápání.