V římském státu literární talenty nemají čas na imaginativní beletrii. Pilně totiž spisují praktické návody, pravidla, zákony a historické záznamy. Ze všeho nejvíc však asi vynáší Řím nad ostatní současníky smysl pro řád, preciznost, sveřepé odhodlání, kázeň, kolektivní loajalitu, vytrvalost a pro sebevědomí. O světě bez padouchů si jen tu tam zasní slovutný Cicero. Je mu to však houby platné.

Pod myslitelskými štíty Pythagoras-Sókratés-Platón-Aristotelés se hecují i obohacující sofismus, cynismus, skepticismus, stoicismus a epikureismus. Dle sofismu je mírou vší existence člověk a každý ji měří jinak. Cynismus původně vznikl jako hanlivá přezdívka. Skeptici o všem pochybují. Dle stoicismu je cestou k ctnosti vůle žít v souladu s přírodou. Pro epikureismus je blaho dobro a bolest zlo.

U biblických Židů je hrdinství převážně prostředkem k dosažení vyššího cíle. U Řeků se však pěstuje jako cíl sám o sobě. Jen díky důvtipu a lstivosti se Odysseovi podaří přežít nebezpečí a v přestrojení za žebráka vybojovat zpět vládu z rukou padouchů. Jeho strhující a morálně fascinující hrdinství trvá 20 let. Na jeho konci ale zeje pocit marnosti a otázka: Co dobrého to přineslo lidskému životu?

Řekové se zdokonalují v hrdinství a překonávání lidských mezí. Hebrejci se cvičí v jakési zbrusu nové vlastnosti, které říkají „svatost“. Kvůli jejímu vypiplávání nebudou s to konkurovat Řekům v tvorbě harmonické krásy, jež je pro Řeky tím, co pro Hebrejce svatost. Potrvá půl tisíciletí, než si nějaký Sókratés začne lámat hlavu, zda ke kráse a harmonii nepatří cosi trochu podobného svatosti jménem etika.