Sókratés nikdy nic nenapsal, ale hodně toho napovídal. Podobně jako bibličtí proroci přijímají svou inspiraci z vnitřního hlasu, který považují za vnější a říkají mu Adonaj Elohim, Sókratés si svou mysl nechává napájet mysteriózním vnitřním hlasem. Není to však hlas „démonický“, nýbrž „božská instrukce“. Sókratův nejpilnější žák Platón jeho svobodomyslné ideje přetvořil v návod na totalitní stát.

U biblických Židů je hrdinství převážně prostředkem k dosažení vyššího cíle. U Řeků se však pěstuje jako cíl sám o sobě. Jen díky důvtipu a lstivosti se Odysseovi podaří přežít nebezpečí a v přestrojení za žebráka vybojovat zpět vládu z rukou padouchů. Jeho strhující a morálně fascinující hrdinství trvá 20 let. Na jeho konci ale zeje pocit marnosti a otázka: Co dobrého to přineslo lidskému životu?

Kdo jsou v knize Genesis ti „synové boží“, kteří si berou „dcery lidské“? Jsou to titíž olympští mimozemšťané, kteří u Řeků plodí hrdiny s pozemšťankami? Byly ty pozemšťanky potomkyně potomků Adamových? Mýty, dohady, fikce. Řecké i hebrejské. Zatímco hebrejský bůh Elohim si svoje lidičky trpělivě piplá, řecká božstva s člověkem obcují chaoticky a bez srozumitelného účelu.

Homér a autor Bible, aniž by o sobě věděli, zakládají hlavní strukturu budoucího úspěchu civilizace, která si bude říkat západní. Tím základem je schopnost vyprávět souvislý dramatický příběh, vytvářet živé postavy, uvádět je do konfliktů, dávat jim hrdinské nebo padoušské vlastnosti a rozlišovat kategorie dobra a zla. Umožnil jim to vynález, který zrychlil civilizační vývoj – fonetické písmo.