Voda jako strategický faktor ve střední Asii

Nerovné rozdělení přírodních zdrojů, především vody, může vážně ohrozit stabilitu středoasijského prostoru. Nejvodnatější řeky pramení v Kyrgyzstánu (Syrdarja) a Tádžikistánu (Amudarja), jejich vod však využívá Kazachstán, Turkmenistán i Uzbekistán. Elektrárny budované na úsecích s největším spádem v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu ale snižují průtok na dolním toku. Zároveň hrají významnou roli z hlediska zásobování regionu elektrickým proudem, díky čemuž posilují pozice Biškeku a Dušanbe.

Není proto divu, že jak Tádžikistán, tak Kyrgyzstán se snaží těchto dispozic využít a zvýšit jejich kapacitu, což se pochopitelně nezamlouvá jejich sousedům. Napjatá situace je dobře patrná na vyostření vztahů mezi Tádžikistánem a Uzbekistánem, které nastalo kvůli výstavbě tádžické elektrárny Rogun.

Řeky Amudarja a Syrdarja zajišťující zásobování regionu vodou představují výhodu pro Tádžikistán a Kyrgyzstán

Taškent, jenž se těší americké podpoře, už dokonce přesunul jednotky do příhraničních oblastí a snaží se na Dušanbe všemožným způsobem (například zastavením dodávek plynu) vyvíjet tlak. Kyrgyzstán, který má se svými sousedy rovněž napjaté vztahy, se zase pokouší udržet své postavení na zdejším trhu s elektrickou energií, v čemž jej ohrožuje Moskva.

Klíčový význam elektrárny Rogun

Z hlediska Tádžikistánu můžeme loňský rok bez nadsázky prohlásit za rok promarněných možností. Navzdory veškerým očekáváním dosud nebyl vypracován slibovaný znalecký posudek Světové banky, v důsledku čehož opět nemůže začít dlouho plánovaná výstavba hydroelektrárny Rogun. Kolony vozů čekajících u čerpacích stanic přitom svědčí o tom, že nastalo další zhoršení již beztak tragické energetické situace země. Ve většině krajů je například elektrický proud dodáván jen tři hodiny denně.

A jako by to stále nestačilo, podle zpravodajského portálu Asia-Plus posílil Uzbekistán své jednotky umístěné v příhraničním pásmu o dělostřelectvo a obrněné vozy. To vše poté, co koncem minulého roku vypukl mezi pohraničními jednotkami obou zemí konflikt, jenž se neobešel bez smrtelných obětí.

Hlavním zdrojem napětí je voda, která je v tomto regionu již dlouho strategickým faktorem. Řeky Amudarja a Syrdarja zajišťující zásobování regionu vodou představují výhodu pro Tádžikistán a Kyrgyzstán. Především proto, že na jejich horním toku v horských oblastech lze budovat elektrárny, které by měly klíčový význam z hlediska energetického zásobování regionu, a navíc by kvůli nim klesl průtok vody na dolním toku.

© Česká pozice

Nejvodnatější řeky pramení v Kyrgyzstánu (Syrdarja) a Tádžikistánu (Amudarja), jejich vod však využívá Kazachstán, Turkmenistán i Uzbekistán.

Není proto divu, že mezi Tádžikistánem a Uzbekistánem trvá už několik let spor kvůli výstavbě elektrárny Rogun. Tádžikistán v podstatě ihned po získání samostatnosti pochopil, že jedinou možnou cestou k překonání zaostalosti je zajištění soběstačnosti v oblasti energetického zásobování. Nejsnazší cestou by bylo přitom dokončení elektrárny Rogun, s jejíž výstavbou se začalo ještě za sovětské éry a díky níž by se země stala největším dodavatelem energie v regionu.

S nápadem na výstavbu vodní elektrárny v Tádžikistánu přišlo sovětské vedení již v roce 1959 a ihned v roce 1961 se také přistoupilo k výstavbě elektrárny Nurek, jež byla dokončena v roce 1980. Nicméně už v době svého dokončení elektrárna nedokázala pokrýt průběžně rostoucí spotřebu, v důsledku čehož se zrodil nápad na výstavbu další elektrárny s mnohem větším výkonem. Tou měla být právě gigantická vodní elektrárna Rogun s přehradou vysokou 315 metrů ležící sto kilometrů od Dušanbe na řece Vakš, jež představuje čtvrtinu vod Amudarji.

Kvůli rozpadu Sovětského svazu však zůstala stavba pouze ve fázi příprav. K napuštění přehrady by bylo nezbytné využít rovněž vod Amudarji, což vyvolává obavy okolních zemí, pro něž je Amudarja zdrojem zavlažování. Průtok řeky by se navíc dále snížil provozem, neboť k výrobě elektřiny by se využívalo vod odkloněné řeky Vakš. Kromě toho se Taškent ve své argumentaci proti výstavbě elektrárny odvolává také na ochranu životního prostředí a nebezpečí zemětřesení. V případě, že její výstavba nenastane, však nebude Tádžikistán schopný pokrýt ani vlastní spotřebu.

Bez zahraničních peněz to nejde

Obě země tedy dělají vše pro to, aby na svou stranu získaly mezinárodní spojence. Všichni v podstatě uznávají, že Tádžikistán má na výstavbu elektrárny právo, přičemž ruská firma Rusal už by ji i postavila, kdyby Dušanbe nevypovědělo dříve uzavřenou smlouvu a neobrátilo se s vidinou podpory na Světovou banku. V současné chvíli to však vypadá, že navrch má spíše uzbecká lobby, jež usiluje o podporu USA. Uzbekistán má totiž pro USA strategicky mimořádný význam kvůli válce v Afghánistánu, a protoí přivírají oči i nad diktátorskou povahou režimu Isloma Karimova.

Kapitál do chudých zemí, jako jsou Tádžikistán a Kyrgyzstán, dosud proudil především z Ruska nebo z mezinárodních finančních ústavů podléhajících vlivu USA

To také posiluje sebevědomí Taškentu, a proto Karimov neváhá vyvíjet na sousední zemi tvrdý nátlak. Počátkem dubna přerušil dodávky plynu, čímž v podstatě zneškodnil jediné exportní odvětví Tádžikistánu, kterým je hliníkářský průmysl. Kromě toho začal demontovat koleje na trati, která prochází uzbeckým územím a spojuje jih Tádžikistánu s hlavním mezinárodním tahem. Tento krok jednak ohrožuje zásobování regionu, jednak znemožňuje průjezd souprav NATO zajišťujících přísun zásob do Afghánistánu. Uzbecký tah na Mazáre Šaríf se tím dostává do monopolního postavení, a v podstatě to rovněž znamená posílení pozic Taškentu oproti Dušanbe, které dosud marně hledá způsob jak vybřednout z bídy. 

Problémem je nejen vzájemná nevraživost sousedů, ale i palčivý nedostatek finančních prostředků. Jak Tádžikistán, tak Kyrgyzstán, které mají vhodné dispozice pro výstavbu vodních elektráren, jsou i v porovnání s ostatními státy regionu nesmírně chudé, a proto realizace podobně náročných investic přichází v úvahu jen s pomocí ze zahraničí. A kapitál sem dosud proudil především z Ruska nebo z mezinárodních finančních ústavů podléhajících vlivu USA.

Právě proto Kyrgyzstán v roce 2009 doslova skočil po nabídce Ruska, v rámci níž měla Moskva nejen poskytnout úvěr, ale i pomoci s výstavbou elektráren Kambarota 1 a Jukori Norin. To by Biškeku v budoucnu umožnilo prodávat proud nejen do bezprostředního okolí, ale také do Afghánistánu, Pákistánu a Číny.

Podle tehdejší smlouvy si měly Kyrgyzstán a Rusko rozdělit akcie elektráren půl napůl. Moskva však nyní usiluje o 75procentní podíl. Kreml by tím získal strategické pozice z hlediska energetického zásobování regionu, což se mnohým nezamlouvá. Biškek vyhrožuje tím, že pokud bude Moskva usilovat o větší podíl, než jaký jí zaručuje smlouva z roku 2009, mohou ji napříště při energetické spolupráci nahradit Čína, Turecko a Kazachstán.