Počínání Jana Stráského ve funkci ředitele Národního parku Šumava reflektoval v článku Nesvěřujte Šumavu iluzionistovi Stráskému Čestmír Klos. Mimo jiné napsal: „Jeho strategie se opírá o plány zkušených, leč profesně ohraničených lesníků. Ti dobře znají svého odvěkého nepřítele kůrovce a s představou vítězného boje nehledí napravo nalevo. Jdou se bít za vidinou Šumavy svého mládí, na kterou se většina z nich mohla dívat jen přes elektricky nabité ploty. Co však za nimi zůstane? Jen holé pařezy.“ Na článek zareagoval šumavský lesník Milan Bečvář.
Posláním Národního parku Šumava (NPŠ) je uchovat přírodní hodnoty a zlepšit jeho současný stav pomocí diferencované péče o lesní ekosystémy, jež je blízká přírodě. Společným cílem lesníků a ochránců přírody by měla být stabilní krajina, v níž jsou využívané přírodní zdroje dle zásad trvalé udržitelnosti. Za ekologického vedení NPŠ se však po živelných kalamitách odehrál v důsledku šíření kůrovce velkoplošný rozpad lesních ekosystémů.
V nedávné době zveřejňovala média o NPŠ převážně články, jež představují názor jedné skupiny vědců a ekologických organizací. Lesníci jsou v nich prezentovaní jako odpůrci ochrany přírody, kteří nemají základní ekologické poznatky a jejichž hlavním cílem je těžba dříví. Na péči o lesní ekosystémy v NPŠ však existují v zásadě dva názory.
Názor 1.: Ekologický přístup
První reprezentuje skupina úzce specializovaných pracovníků vědy a výzkumu a ekologických organizací. Dle takzvaného pasivního ekologického přístupu je třeba v současnosti vůbec nezasahovat do samovolných přírodních procesů na 30 a v budoucnu až na 75 procentech NPŠ. Prioritou je jejich ochrana, aniž by byla zohledňována další hlediska, přičemž kůrovec patří mezi chráněné organismy.
Tento ekologický přístup by se měl aplikovat za každou cenu, bez ohledu na současný stav ekosystémů. Ty však neodpovídají požadavkům na lesní ekosystémy schopné přirozeného vývoje. Proto by se mělo vyčkat i několik století, až se dosáhne cílového stavu – divočiny. Nejdůležitější je samovolný vývoj ekosystémů vylučující jakýkoli lidský zásah – i v případě katastrofických událostí, jako je šíření kůrovce. Jde tedy o relativně izolovanou oblast, ve které se prostřednictvím rozpadu nepřírodního ekosystému vyvíjí přírodní.
Tento názor nebere ohled ani na význam NPŠ pro udržení současných ekosystémů (lesů), ani na hlavní motiv ochrany přírody. To je v rozporu s nařízením vlády č. 163/91 Sb. zřizujícím Národní park Šumava a s posláním NPŠ. Tím je uchovat a zlepšit jeho přírodní prostředí, zejména ochranou či obnovou samořídících funkcí přírodních systémů. A také ochranou volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, zachováním vzhledu krajiny, naplňováním vědeckých a výchovných cílů i využitím NPŠ k turistice a rekreaci, jež nezhoršují přírodní prostředí.
Důsledky přirozeného vývoje
Přirozený vývoj ekosystému na takovém rozsáhlém území bez zásahu člověka značně omezuje jiné poslání lesů – neprodukční, veřejně prospěšné a kulturně rekreační. Tento vývoj neuvažuje o lese z komplexního ekosystémového hlediska – jako o nenahraditelné součásti životního prostředí regionu ve vztahu k jeho obyvatelům.
V nejcennějších lokalitách nastává nekontrolovaný žír kůrovceKvůli uplatňování bezzásahových režimů na velkých územích včetně ponechání kalamitního dříví na místě a kvůli vyloučení ochrany proti kůrovci se opomíjí míra antropogenního vlivu na většinu lesů, první zóny nevyjímaje. Ta je natolik vysoká, že vylučuje přirozený vývoj odpovídající následným procesům. V těchto nejcennějších lokalitách nastává nekontrolovaný žír kůrovce a poté velkoplošné odumírání až 80 procent stromového patra.
V přilehlých územích mimo bezzásahové zóny pak vznikají v důsledku žíru kůrovce a následné asanace stovky hektarů souvislých holin, které negativně ovlivňují stabilitu a vývoj ekosystému. A navíc se zvyšuje riziko dalšího rozvrácení zbytků porostů větrem.
Čekání 300 až 450 let
Tím jsou narušovány a likvidovány přírodě blízké, převážně podrostní způsoby obhospodařování porostů, jež jsou úspěšně používané několik desítek let. Ponechá-li se rozsáhlejší území samovolnému vývoji, Rozsáhlejší území ponechané samovolnému vývoji výrazně ovlivní strukturu lesních ekosystémů a stanovištní bioklimavýrazně to vzhledem k současnému stavu porostů a šíření kůrovce ovlivní strukturu lesních ekosystémů a stanovištní bioklima. A může mít za následek zánik vhodných biotopů pro mnoho organismů.
V důsledku toho v lepším případě vzniknou smrkové monokulturní řediny mimo mateřský porost. A budou nejen stejné genetické kvality, jakou měla předchozí generace lesa s minimálním podílem jiných dřevin, ale i věkově stejnorodé. Tyto labilní porosty jsou chybně označované za přírodní les a hrozí, že se jejich rozpad zopakuje.
Takové uvedení ekosystému do rovnovážného stavu může trvat 300 až 450 let, než se dostatečně rozrůzní druhové, ekotypové, věkové a prostorové skladby pro autoregulační procesy. Chce naše společnost tak dlouho čekat? Zejména začínají-li globální klimatické změny, které mohou tyto procesy ještě zpomalit.
Negativní vliv
Pod uschlými stromy hrozí rychlá mineralizace humusu a jeho až 30procentní úbytek. Na velkých územích souší nebudou žádné plodící stromy. Plochy pod uschlými stromy rychle zarostou buření a vysokou travou, což bude bránit vyklíčení zatoulaného semínka.
Lokálně se zhorší hydrické, retenční a vodohospodářské funkce lesa. Poklesne zachycování horizontálních srážek, což výrazně ovlivní odtokové poměry v oblasti a bude mít dopad na níže položená území. Pravděpodobně se také změní unikátní rašeliniště a mokřady, které patří k prioritám ochrany přírody, což je nežádoucí. S rozsáhlým odumřením lesa se sníží i objem asimilace oxidu uhličitého. A naopak rozkladem biomasy se začne uvolňovat do ovzduší.
České republice navíc hrozí žaloby od rakouských a německých majitelů sousedních lesních pozemkůZhorší se i kulturně rekreační funkce krajiny. Kvůli vysokému objemu kůrovcové kalamity v důsledku bezzásahového režimu budou nutná nejen ochranná a obranná opatření (lapače, feromony, insekticidy, mzdové náklady), ale i technologická (asanace a opravy lesní dopravní sítě, speciální technologie přibližování). A také obrovské zalesňování v místech, kde za normálních okolností by bylo možné využít přirozené zmlazení, a následně mimořádné opatření na výchovu a ochranu kultur. To bude vyžadovat značné finanční prostředky, jež by mohly být využité v NPŠ mnohem účelněji.
Navíc České republice hrozí žaloby od rakouských a německých majitelů sousedních lesních pozemků kvůli škodám, jež způsobí absence opatření proti lýkožroutu smrkovému. Jen na rakouské straně se hovoří o škodě až za miliardu eur.
Tento vědecký experiment ve formě vize divočiny negativně ovlivní lesní ekosystémy na několik desítek až stovek let. A následky chybného rozhodnutí ponesou naši potomci.
Názor 2.: Les jako součást krajiny
Druhý názor, takzvaný aktivní přístup, reprezentuje široká odborná lesnická veřejnost a skupina vědeckých pracovníků. Dle něj by se měl na základě praktických zkušeností za několik set let a vědeckých poznatků ovlivňovat vývoj pomocí řízené a diferencované péče o ekosystémy, která je přírodě blízká a jejímž hlavním úkolem je bezzásahovost a ochrana přírody.
Pokud nastane rychlý velkoplošný rozpad, pak i kácení napadených stromů ochrání přírodní procesyKrátkodobým cílem je udržet, respektive zlepšit ekologickou stabilitu porostů. Dlouhodobým pak jejich proměna na přírodě blízké – vhodnou aplikací optimálně šetrných technologií a ve správnou dobu. Tyto dočasné zásahy nebudou cílem jako v hospodářských lesích, ale prostředkem k dosažení jejich požadovaných funkcí. Cíl je definován neprodukční funkcí ekosystému a lesa jako součásti krajiny, jenž maximálně odpovídá druhovou, prostorovou, věkovou a provenienční strukturou přírodním a regionálním podmínkám.
Díky tomu se při mozaikovém (maloplošném) postupu mohou ekosystémy dostat podstatně dříve do ekologické stability – samoregulace. Speciální management (lidský zásah) do lesních ekosystémů skončí, až jejich vývoj bude odpovídat dynamice přírodního lesa s plně fungujícími spontánními autoregulačními procesy. Úkolem je ochránit les, nikoli přirozené procesy. Pokud nastane rychlý velkoplošný rozpad, pak i kácení napadených stromů ochrání přírodní procesy. Proto má smysl se dočasně podílet na předání plné moci přírodě.
Tento názor klade důraz na funkci ekosystémů, protože les chápe jako součást krajiny s klíčovým významem pro okolní ekosystémy a společnost. Příkladem této péče o lesní ekosystémy je Boubínský prales. Ten se zachoval jen díky tomu, že jej nespravuje Národní park Šumava. Je třeba, aby to český občan jako jeho spolumajitel věděl a mohl se politicky orientovat.
Související článek: Nesvěřujte Šumavu iluzionistovi Stráskému.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlaste nebo zaregistrujte.