Kellner o korupci, Klausovi, Ficovi a Putinovi

Nejbohatší Čech dává tuzemským novinám rozhovory obvykle dvakrát za rok, proto je lze považovat za mediální událost. Petr Kellner (47) dává tímto přístupem k médiím najevo svou sílu a výjimečné postavení ve společnosti. Většinový majitel holandské finanční skupiny PPF nyní poskytl interview Mladé frontě DNES.

Překvapivě však více hovořil o minulosti než o budoucnosti. Svědčí o tom i zarážející skutečnost, že z 51 otázek se celkem 14 týkalo role PPF v Sazce, ostatním tématům se věnují maximálně tři až čtyři dotazy. Z rozhovoru však není jasné, proč měl Kellner zapotřebí se tak podrobně věnovat této transakci, v níž navíc nebyl sám. (Sazku ovládl společně s miliardářem Karlem Komárkem.)

Putin musí mít radost

Investic PPF v Rusku se rozhovor dotkl jen okrajově, Kellner byl dotázán na vztah se svým dlouholetým rivalem v boji o pojišťovnu Ingosstrach Olegem Děripaskou. Dozvěděli jsme se, že s ruským oligarchou už asi dva roky nekomunikují, jen se na dálku navzájem pošťuchují. PPF by zřejmě uvítala, kdyby mohla podíl v Ingosstrachu prodat. Na otázku, zda PPF vyhovuje opětovné zvolení Vladimira Putina prezidentem, Kellner odpověděl jen krátce, ale jednoznačně: „Ano.“

 Zajímavá odpověď padla na otázku, zda musí někdy uplácet: „Petr Kellner uplácet nemusí.“

Nejpřekvapivější odpověď z Kellnerových úst zazněla na otázku týkající se korupce v České republice. Miliardář má za to, že u nás je korupce horší než v Rusku. Nevíme, jaké má Kellner informace o korupci v těchto dvou zemích, ale že by úplatkářství v Rusku bylo menší, není jednoduše možné. Putin by z této odpovědi musel mít radost. Proč tuto větu nejbohatší Čech pronesl, je záhadou. Podrobnější sady otázek a odpovědí na toto téma jsme se v Mf DNES nedočkali. Snad příště. Zajímavá odpověď nicméně padla na otázku, zda musí někdy uplácet: „Petr Kellner uplácet nemusí.“

Kellner opět potvrdil zájem o koupi podílu Gaz de France Suez a německé firmy E.ON ve společnosti Slovenský plynárenský priemysel. Jenže o tom, že PPF má zájem o tuto akvizici v rámci Energetického a průmyslového holdingu (EPH), kde drží 40 procent, se hovoří již více než rok, takže pro kvalifikovaného čtenáře nic nového. Možná jen tolik, že Kellner nevyloučil, že s jednobarevnou vládou Roberta Fica mohou mít jednání rychlejší průběh. V této souvislosti se novináři Kellnera nezeptali (alespoň rozhovor tomu nenasvědčuje), zda má v rámci této chystané transakce dohodu s ruským Gazpromem. Bez nějaké domluvy s tímto dodavatelem zemního plynu do Evropy totiž kupovat podíl ve slovenském plynárenském monopolu nemá smysl. Kellner rovněž nedostal otázku, zda PPF má zájem o koupi českého plynovodu Net4Gas od německé RWE.

Kupodivu v rozhovoru není jediná otázka na Kellnerovy plány v Číně. Snad se o stavu jeho investic v nejlidnatější zemi světa dozvíme více v interview pro Hospodářské noviny.

Evropa by měla zůstat, jaká je

Miliardář hovořil také o situaci v Evropské unii a v Řecku. Kupodivu spíše připomíná státníka než finančníka. PPF se prý chystá zúčastnit privatizace v Řecku, stará se o to menšinový akcionář Jiří Šmejc, který do této země jezdí skoro každý týden. „V Řecku lze uskutečnit velmi dobré obchody. Problém je však v tom, jak se zajistit proti možnému návratu Řecka k drachmě. A to téměř nejde. To bude velký problém tamní privatizace,“ tvrdí Kellner. Podle něj by Evropa měla zůstat, jaká je, a to včetně eura. „I když za to budeme krátkodobě a střednědobě platit. Proto jsem zastáncem toho, aby se i Česká republika podílela na změnách, kterými Evropa prochází. Stát mimo je chyba,“ varuje miliardář.

Kellner také hovořil o tom, proč se rozhodl podpořit Institut Václava Klause. Poskytne na dlouhodobý pronájem prostor několik desítek miliónů korun. S Klausovými názory prý souhlasí ve více než v polovině případů. „To je jedna rovina věcí. Druhá je, že jsem přesvědčen, že o tohle by se měl normálně postarat stát. Když odchází prezident, tak nemá odcházet s rentou padesát tisíc,“ míní Kellner. Podle něj je přitom jedno, zda to byl Václav Klaus, nebo Václav Havel. Jako příklad uvádí Německo, kde se strany o své vrcholné politiky vždycky nějak postaraly.