Vladislav Vančura: Fascinující příběh popravy za heydrichiády

V uplynulých týdnech jsme byli nejen v našich médiích, ale i ve veřejném prostoru svědky připomínání událostí, jež se odehrály před 70 lety v souvislosti s atentátem 27. května 1942 na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Sdělovací prostředky se doslova předháněly v líčení hrdinství parašutistů a nízkosti „zrádce národa“ Karla Čurdy. Došlo i na některá „senzační odhalení“ a údajné „objevy“.

V nevšedním mediálním zájmu však zapadla jedna poměrně důležitá událost: v důsledku atentátu byl 1. června 1942 popraven jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů nejen své doby, ale české literatury vůbec – Vladislav Vančura. Byl zastřelen v rámci stanného práva, kterému padlo za oběť celkem 1585 obyvatel protektorátu Čechy a Morava a jež skončilo 3. července 1942. Autor nesmrtelné Markéty Lazarové a Rozmarného léta ale nebyl jediným literátem, který přišel v rámci odplaty za útok na Heydricha o život.

reklama

Sedmdesáté výročí Vančurovy smrti připomněli literární vědci z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, kteří mají v elektronické edici zpřístupnit na internetu jeho souborné dílo, neboť přestává podléhat autorským právům. Na Vančuru také vzpomínali u příležitosti jeho úmrtí především komunisté, což lze v jistém smyslu chápat jako pokračování tendence KSČ si tohoto spisovatele„přivlastnit“, jež vznikla již po druhé světové válce. Uvědomil jsem si to nedávno během rozhovoru s jedním přítelem. Prohlásil totiž, že Vančuru měl ze školy zažitého jako „velkého komouše“, ale po přečtení několika jeho textů se pro něho stal „celoživotní láskou“.

© ČTK

Parašutisté vyslaní z Anglie spáchali atentát na Reinharda Heydricha 27. května 1942.

Vančurův postoj ke KSČ přitom nebyl jednoznačný. Stal se sice jejím členem již v roce 1921, o osm let později ale byl spolu s dalšími šesti literáty ze strany vyloučen za kritiku jejího nového vedení, známého jako „karlínští hoši“. Ačkoliv i poté byla Vančurovi přičítána levicová orientace, počátkem třicátých let si měl postesknout: „Co si má počít našinec, který nevěří ani v Boha, ani v národ, ani v třídu?“

Chvála literárního díla

Jeho literární dílo přitom vysoko hodnotila i „protilehlá“ politická scéna. S velkým respektem se o něm vyjadřoval kupříkladu katolický literární kritik Bedřich Fučík, jenž byl později někdejšími Vančurovými soudruhy ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen k doživotnímu žaláři. V recenzi Markéty Lazarové Fučík ve snaze napodobit Vančurův jazyk napsal:

„Celá kniha je nesena mohutným dechem poezie a zvučí kovovým hlasem slova básníkova, svrchovaného a vladařského slova, které bourá staré přehrady těsných příběhů, valí se jako řeka a jako vichr, bují a kypí jako strom v prudkém přílivu mízy. Četba Markéty Lazarové je pro ty, kdož se rádi osvěžují u pramenů skutečné poezie, opravdovým požitkem. Česká řeč, tento nástroj tak zanedbávaný a pustý, tady zní jako hukot hvozdů, jako burácení varhan, když jsou vytaženy všechny rejstříky.“

Bedřich Fučík se s Vančurou přátelil, jako ředitel nakladatelství Melantrich vydával jeho spisy a dokonce se s ním bavil o vztahu k duchovnu, jak se po Vančurově popravě zmínil v dopise příteli Janu Čepovi: „Byl to pro něho konec té cesty, po níž byl veden a na které sebou cukal odporem k Bohu, ač mu byl blíž než tisíce jiných.“ Vančuru tedy nelze v žádném případě zredukovat na „komunistického spisovatele“. A je velká škoda, že ho část české společnosti dosud takto vnímá.

Odmítnutí od KSČ

Okolnosti popravy Vladislava Vančury jsou fascinujícím příběhem, který nepostrádá dramatičnost, za níž by se nemusel stydět ani sám spisovatel. Důvodem, který přivedl Vančuru před hlavně popravčí čety, nebyla totiž samotná odbojová činnost, ale spisovatelova proslulost. A Vančurův případ takřka modelově umožňuje porozumět záměrům nacistické okupační politiky po atentátu na Heydricha.

Podle svědectví některých pamětníků nabídl Vančura své angažmá ilegální KSČ již na podzim 1939, která to však odmítla

Je možné, že kdyby se Vančura do protinacistického odboje nezapojil, a ani jinak proti nacistům otevřeně nevystupoval, pravděpodobně by druhou světovou válku přežil. Podle svědectví některých pamětníků nabídl své angažmá ilegální KSČ již na podzim 1939, která to však odmítla. Historici František Janáček a Alena Hájková, přední znalci dějin komunistického odboje, se domnívají, že o tom rozhodlo ústřední vedení strany. Určitou roli mohla sehrát skutečnost, že Vančura jako veřejně známá osobnost levicové orientace nebyl pro zakonspirované odbojové hnutí ideálním představitelem.

Nelze však ani vyloučit obavy z jeho „stranické spolehlivosti“, neboť po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop 23. srpna 1939 o neútočení tehdejšího Sovětského svazu a nacistického Německa pochybovali o správnosti komunistické politiky i mnohem zapálenější soudruzi. V září 1940 se pak Vančura odmítl zúčastnit cesty českých kulturních pracovníků do Německa, jejímž vrcholem mělo být přijetí u ministra propagandy Josepha Goebbelse, což bylo odvážné gesto. Vančura se z cesty omluvil lékařským potvrzením, které mu vystavila jeho manželka.