Vášeň pro houby jako zbytek instinktu pračlověka a šamanských rituálů

„U mnoha hub nevíme, zda jsou jedovaté, či nikoli. Prostě není v naší moci je všechny prozkoumat,“ říká expert na lysohlávky Jan Borovička.

Special report
Jan Brabec | 11.08.2012
Je fenomén houbařství důkazem našeho sepětí s přírodou? Možná, ale spíš to bude proto, že jsou houby prostě zadarmo a nedají se až na takový žampion, hlívu či lanýže uměle vypěstovat, říká Jan Borovička.

Tisíce Čechů se jako každý rok ženou do lesů – houbařská sezona je v plném proudu. Jenže to není jako „hledání“ v bezproblémovém supermarketu, říše hub umí nadšeným houbařům připravit nejedno překvapení. Pod smrčky totiž můžeme nalézt nejen gigantické hřiby či kdejaké exotické kousky, ale také vlastní smrt. Navíc můžeme narazit i na nejednu „houbařskou“ záhadu, třeba v podobě halucinogenních lysohlávek, které kdysi ke svým tajemným obřadům používali Mayové.

„Halucinogenní látky lysohlávek účinkují podobně jako LSD, způsobují změnu lidského vnímání. Mění se nazírání na věci: lidé, kteří je okusili, třeba popisují, jak si začali všímat úplně jiných detailů než za normálního stavu; třeba že najednou lidská dlaň je pozoruhodný obraz čar. Najednou nabýváte obrovskou empatii k okolnímu světu. Někteří pak popisují z pohledu normálního, střízlivého člověka úchvatné věci – třeba že zažili půl hodiny pocit absolutního, křišťálově čistého štěstí,“ říká o záhadné lysohlávce náš přední mykolog Jan Borovička.

ČESKÁ POZICE: Před kolika druhy český houbař stojí?

BOROVIČKA: Kolik je druhů hub, v podstatě nikdo neví. Když ale mluvíme o houbách, nejsou to samozřejmě jen ty velké, které všichni dobře známe a sbíráme, ale existují i houby mikroskopické. Když budeme mluvit jenom o těch velkých, které tvoří takzvané plodnice v podobě krásných hřibů a podobně, tak by jich v Evropě mohlo být tak kolem šesti až osmi tisíc druhů. U nás odhadem kolem pěti tisíc.

Houby jsou ale takovým zvláštním organismem, nejsou totiž ani živočichem, ani rostlinou. Mají zkrátka takříkajíc vlastní „škatuli“ – vedle živočichů a rostlin tvoří samostatnou říši. A i když se jimi kdysi tak jako rostlinami zabývali botanici, jako rostliny se nechovají. Zkrátka u nich žádná fotosyntéza čili proměna oxidu uhličitého a vody s pomocí světla v organické látky neprobíhá, ale podobně jako člověk potřebují k životu látky již hotové a dříve někým vyprodukované. Takže kdekoliv je nějaká organická hmota v podobě zbytků dřeva či spadaného listí, tak tam vyrostou.

ČESKÁ POZICE: V čem je tedy říše hub v rámci přírody tak výjimečná?

BOROVIČKA: Právě tím, že rozkládají organickou hmotu. Dá se dokonce říci, že nebýt hub, veškeré ekosystémy by doslova zkolabovaly. Tím, že rozloží organické látky obsažené třeba právě ve dřevě či listí, umožní v přírodě koloběh živin, jako jsou třeba vápník, fosfor či hořčík, a všechno pak zase může v cyklech pokračovat dál. Kde naleznou potravu a je vlhkost, tak tam houby rostou.

Exotický květnatec Archerův (Clathrus archeri) v zoologické zahradě v Ostravě.

ČESKÁ POZICE: Přesto vypadají jako hodně bizarní hříčka přírody.

BOROVIČKA: Jsou mezi nimi samozřejmě i jisté pozoruhodnosti: třeba v podobě hub parazitických, které vyrůstají přímo na jiných houbách. Nebo mezi nimi a okolím dochází k jisté symbióze – takovým říkáme houby symbiotické a jsou jimi například hřiby, muchomůrky, ryzce či holubinky. Žijí totiž propojeny s kořeny stromů a mezi stromem a houbou probíhá intenzivní výměna látek. Stromy posílají houbám organické látky třeba v podobě jednoduchých cukrů a houby zase stromům dodávají vodu a minerální látky.

A dokonce se například na Vysočině či v Jizerských horách objevují i cizokrajné houby, které u nás kdysi nerostly a byly sem zavlečeny až hodně zdaleka, jako třeba květnatec Archerův pocházející původně z jihovýchodní Asie. To je naprosto fascinující a krásná houba s rudými, tmavě žíhanými chapadly – jakoby nějaká mořská hvězdice.

ČESKÁ POZICE: Kde se ale u člověka vzala ta touha sbírat takovou podivnou zduřeninu žijící z nevábného tlení?

BOROVIČKA: Zřejmě jsme měli kdysi hlad a zjistili jsme, že se dají kromě jiného jíst i takové podivnosti.

Houby se přece dají sbírat a jíst téměř po celý rok. Hřiby můžeme potkat už třeba v květnu, v březnu či dubnu se objevují třeba smrže a kačenky. Pozdní houby jako hlívy či penízovky sametonohé můžeme sbírat až do ledna. Jsou to zkrátka tuny a tuny hub, které nás obklopují. Žádnou extra výživnou hodnotu nemají, my je dnes chápeme spíš jako pochutinu, která zpříjemňuje náš jídelníček. Nakonec je to přece relax, docela dobrodružná zábava a i jistá výzva spojená s překvapením: chodíte po lese a výsledek dopředu nikdy neznáte. Možná je to pozůstatek nějakého sběračského instinktu pračlověka, který máme dosud v sobě.

Před slavnými bratry Smotlachovými byl prvním popularizátorem hub u nás Jan Bezděk (1858 – 1915), pedagog, mykolog, botanik a člen Francouzské mykologické společnosti.

ČESKÁ POZICE: Jenže leckdo zná nazpaměť snad celý atlas. Je to jistý důkaz, že jsme přeci jen pořád v sepětí s přírodou?

BOROVIČKA: Možná ano. Ale spíš to bude proto, že jsou houby prostě zadarmo a nedají se až na takový žampion, hlívu či lanýže uměle vypěstovat. Takže za nimi do toho lesa musíte jít.

Že se ale u nás stalo houbaření doslova až jakýmsi letním šílenstvím, se vlastně odehrálo až poměrně nedávno díky našim velkým popularizátorům. Prvním byl ještě za Rakouska Uherska profesor Jan Bezděk, který tehdy pořádal nejen obrovské množství přednášek a besed, ale také přímo výprav za houbami. Později pak samozřejmě slavní otec a syn Smotlachovi. Nicméně nejsme jediní, kdo houby sbírá: regionálně jsou populární na řadě míst ve Francii, Itálii, Španělsku nebo jižním Německu. Na trhu v Miláně tak můžete koupit velice chutnou a u nás vzácnou muchomůrku císařskou i za pětapadesát eur za kilogram. Nakonec člověk není jediný, kdo je konzumuje: žerou je myši, veverky, divoká prasata a srnčí zvěř.

Zobrazit diskusi
Reakcí:1

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

nic moc clanek

Na to, že je to rozhovor s expertem, jsme se toho moc o lysohlavkach nedozvěděli

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah