Proč a jak může kniha umřít?

Mrtvý indián, dobrý indián, alespoň podle hesla z časů Divokého západu. V Centrální galerii v Budapešti byla zahájena výstava mrtvých knih Mrtvá knihovna – Nečtené knihy. Je špatná kniha mrtvá kniha? Proč vlastně a jak může vůbec kniha umřít?

Papirosy z Alexandrijské knihovny zemřely v plamenech, shořely na popel, právě vystavené knihy zůstaly pouze nečteny. Podle kurátora výstavy jde o mrtvé knihy, protože si je od roku 1989 nikdo nepůjčil. Nabízí se otázka, zda je kniha vypůjčená tak, že ji už nikdo nikdy nevrátí, knihou živou, nebo se rovnou poroučela do nebe. V zásadě se přece pořád čte.

reklama

V budapešťské Univerzitní knihovně bylo identifikováno na pět tisíc mrtvých knih. Přitom nejde pouze o díla Marxe, Engelse či Lenina, jsou mezi nimi například i romány Alexandra Dumase. Celá tato sestava, seznam těchto pěti tisíc knih vybraných na loď bláznů, na tuhle zvláštní Noemovu archu, je příznačný i zavádějící. Nelze z něj vyvozovat žádné dalekosáhlé důsledky, neboť logika půjčování a logika čtení nejsou totéž.

Život i po smrti

Ovšemže autor může být úspěšný, přestože se jeho kniha zrovna nepůjčuje. Navzdory tomu však stojí tenhle seznam za zamyšlení. Především bychom se měli zamyslet nad pravdivostí onoho základního tvrzení, že kniha, která není čtená, je mrtvá. Copak je živá jenom tím, že se čte? Mrtvý k mrtvému a živý k živému, prostě svůj k svému. Co vůbec znamená živá kultura? Jak se staví k tradicím, k duchu jejich udržování v hlubším slova smyslu?

Jak se živá kultura staví k tradicím, k duchu jejich udržování v hlubším slova smyslu?

Inteligence pořád doufá, že lidé čtou, jak po nich také vyžaduje, zatímco to, že něco sledují, že se na něco dívají, se stejnou vehemencí odmítá. Přitom jde v obou případech o přijímání, o vstřebávání čehosi. O recepci. Je-li snaha o získání přízně televizních diváků pobuřující skandál, proč má být přednost toužit po čtenářích?

Skutečná kultura začíná podle mne tam, kde končí recepce. Vědecké pravdy a předměty dědictví jsou nezávislé na názoru. Nezávisí a v ideálním případě ani nemohou záviset na tom, jakým způsobem jsou přijímané. Nezávisí na sečtělosti ani na sledovanosti. To, že se naše nejstarší písemné památky nečtou horem dolem, není ani v nejmenším žádná tragédie.

Hodnota totiž nezávisí na tom, zda je lidé hltají a hodně si je půjčují. V původní podobě už si je přece beztak půjčit nemohou. Velikým výdobytkem kultury totiž je, že existuje život i po smrti.

Zapomnění není absolutní

Latina je mrtvý jazyk, a přesto ji známe. Lze se ji naučit. Druhy, které vymřely během evoluce, jsou nenávratně ztraceny. O dinosaurech víme pouze my. Příroda na ně dávno zapomněla. Nicméně pokud naše civilizace přetrvá, zapomnění není absolutní.

Vše, co se v danou chvíli vytratí z obecného povědomí, je mrtvé pouze zdánlivě, a nejspíš to lze znovu nalézt

Vše, co se v danou chvíli vytratí z obecného povědomí, je mrtvé pouze zdánlivě, a nejspíš to lze znovu nalézt. A oživit stejně jako mamuta. Pro spindoktory, umělce a majitele trendových značek je samozřejmě místo téhle teoretické možnosti mnohem důležitější aktuální přítomnost. Co si kdo zrovna myslí a co je právě ve vzduchu, v obecném povědomí. Expozice mrtvých knih proto nepřímo informuje, na co nyní zrovna nemyslíme. Na co nedáváme pozor.

Některá odvětví procházejí rychlým vývojem a neustálou inovací, jiná jako by zmrzla. Čas neplyne všude stejnou rychlostí. Například ve sféře informačních technologií se stejně jako v dolech každý rok počítá za dva. Přelom tisíciletí patří v této oblasti dávno minulosti. Mobil z roku 2000 je vykopávka a z roku 2008 už je starý.

Zlatá střední cesta

V koncertních síních je však situace jiná. Tam jako by se čas zastavil. Pořád je v nich v kurzu Bach, Mozart a Haydn. V takovém milieu lze Bartókovi vyčítat, že je moderní. Alespoň vzhledem k jeho předchůdcům. Ve světě vážné hudby se ze starého nestává retro ani anachronismus.

Nezbývá než najít zlatou střední cestu mezi mořem zapomnění a hlídaným trezorem

„V tom, že publikum ztrácí kontakt s hudbou dnešní doby, se skrývají vážná nebezpečí. Pravdou však také je, že skladatelé nedokážou rozpoznat skutečné nároky publika. Společenské nároky, které dávají vzniknout skutečným skvostům. Faktem je, že koncertní umění přemílá hudbu uplynulých dvou tří století. To musí skončit, neboť to brání evoluci hudebního vývoje. Bylo by prospěšné, kdyby se publikum se stejnou intenzitou věnovalo hudbě současné, nikoli jen té minulé,“ říká dirigent, skladatel a klavírní virtuóz Zoltán Kocsis.

Tak vida, uvázne-li cosi paličatě v obecném povědomí, může to být stejný problém, jako když se z něho něco vytratí. Proto nezbývá než najít zlatou střední cestu mezi mořem zapomnění a hlídaným trezorem.