Oživování Napoleonovy éry: Nám nejde o život

„Historii je dobré poznávat, abychom ji nebyli nuceni prožít znovu,“ říká předseda Středoevropské napoleonské společnosti Jakub Samek.

Special report
Jan Brabec | 23.02.2013
V bitvě musí být velitel především slyšet. Jakub Samek na snímku z rekonstrukce útoku francouzského 1. armádního sboru při příležitosti 195. výročí bitvy u Waterloo.

Věnuje se tomu čím dál víc lidí a stala se z toho velice populární zábava: prožít na vlastní kůži dobrodružství třeba v podobě severoamerického indiána či vojáka římské legie. Právě díky napodobování dobového způsobu života včetně replik kostýmů či zbraní válečníků totiž zapálení fanoušci historie bezprostředně zjišťují, jak to asi v té které době vypadalo a jací to tehdy vlastně žili lidé.

Fenoménu zvanému „living history“ či „reenactment“ různých historických etap a podob se v současnosti věnují tisíce nadšenců po celém světě všech možných profesí a věkových kategorií. Jedním z nich je i 34letý předseda Středoevropské napoleonské společnosti Jakub Samek – éru Napoleona Bonaparta si oblíbil natolik, že se na ni stal jedním ze světově uznávaných odborníků.

ČESKÁ POZICE: Jak se člověk stane předsedou Středoevropské napoleonské společnosti?

„Národnost v tomto hobby nehraje zásadní roli. Třeba rodilý Angličan nosí uniformu francouzského vojáka, a naopak Francouz zase anglického“SAMEK: Musíte být především zaujatý historií napoleonského období. Musíte o té době něco vědět a být ochotný se tím tématem dál zabývat. Mít ale také představu o smyslu reenactmentu, vymýšlet program, aktivně se podílet na organizaci vzpomínkových akcí. Musíte také o tu pozici stát a ostatní ve vás jednoduše musejí vidět nějaký přínos. Pro mě osobně to celé začalo kdysi dávno takovým běžným klukovským zájmem o vojenskou historii. Nejdřív druhou světovou válkou a lepením modelů letadélek. Díky matce, která je tlumočnicí a překladatelkou z francouzštiny, mě od malička zajímala Francie se svými dějinami a kulturou. Sám jsem pak vystudoval francouzskou větev na gymnáziu Jana Nerudy. Cestu k napoleonským válkám mi však otevřela četba knihy Slunce nad Slavkovem profesora Dušana Uhlíře.

ČESKÁ POZICE: Co jste v napoleonském světě objevil?

SAMEK: Mě v tom tématu zajímá především vojenská stránka věci: jde o spoustu detailů, co se týče válečného umění, manévrů, výcviku či zacházení se zbraní. Mechanismus fungování dobových armádních formací, čili jak byl veden tehdejší boj. Zajímá mě taktika i strategie, organizace, administrativa i logistika tehdejších armád. Na to téma jsem přečetl desítky knih, a právě reenactment dává člověku možnost si leccos vyzkoušet sám na sobě a přímo v plenéru. V rámci napoleonské společnosti pak svůj zájem můžu s někým podobně zapáleným sdílet: vyměňovat si poznatky a o tématu hodiny a hodiny diskutovat. Jsem zkrátka mezi svými.

Francouzská řadová pěchota pochoduje Tvarožnou před rekonstrukcí bitvy tří císařů, 1. prosince 2012.

Jde ale především o to, že bez potřeby něco uvést do praxe by mnoho maličkostí zůstalo mimo naši pozornost. Je to proto otázka nejen zdokonalování vlastní výstroje či výzbroje, ale i znalostí o oné době. A pro naše současné životy to má ještě jeden efekt: navazují se tím vztahy a kontakty v celém světě. Ostatně národnost v tomto hobby nehraje zásadní roli. Třeba rodilý Angličan nosí uniformu francouzského vojáka, a naopak Francouz zase anglického. Takže je to veskrze přátelská věc a dobrá zábava. Staré konflikty nás díky společnému zájmu o věc spojují.

ČESKÁ POZICE: Takové prožívání vojenských uniforem a zbraní ale může na někoho působit hodně bizarně...

SAMEK: Možná to tak vypadá, přesto neděláme nic výjimečného. Fenoménu, který se nazývá reenactment – něco jako oživení či znovuustavení –, se po celém světě věnují desetitisíce lidí všemožných povolání a společenských vrstev. A jejich zájem se týká také různých historických etap a událostí. Od starověku přes středověk až po velké okamžiky moderních světových dějin, jako byla občanská válka v USA, napoleonské války, první a druhá světová válka nebo třeba válka ve Vietnamu. A dělají to natolik důkladně, že můžete kdesi v krajině objevit třeba středověký nebo keltský tábor, pochodující římskou legii či třeba někde na Benešovsku dokonalou repliku indiánského ležení včetně teepee a pomalovaných válečníků či squaw.

Vlastně s takovým hobby se mohl každý jistě alespoň náznakem už seznámit: provozují ho populární historická šermířská uskupení na hradech a zámcích v podobě představení či jako ukázky zaniklých středověkých řemesel na trzích. Poměrně viditelná je také třeba přítomnost reenactorů při oslavách konce druhé světové války. Je to jistá zábava, ale má to i svoji hlubší a nespornou přitažlivost v objevování a „oživování“ čehosi, co už dávno zaniklo a co už známe jenom z povzdálí z knih, obrazů a muzeí.

Zobrazit diskusi
Reakcí:1

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Armáda mužům sluší

Nám chybí nejen výcvik, ale i to velení. Chybí nám kontinuita historie, občasná vzpomínková akce je málo. Proč smí mít česká armáda z kultury jen kapelu a už ne kavalerii? Nejspíše by ji nenasadili, ale na arabský svět by to udělalo dojem. U kavalerie se rodí velitel, navíc o koninu zájem. Řídit techniku s počítači je regrese, obstát v sedle je úplnost. Navíc onen výcvik na smějícího se protivníka moc výcvikem není, kontakt s hřebcem důstojníka naznačí, co je protivník, rozvine reflexy, instinkty.  Ani sníh ani bláto nepřekážejí, vrtulníky mohou zůstat na zemi.

 

 Lepší než bitvy jsou manévry, tam se dá rozvinout tvořivost a ukáže se, co v lidech vězí. Učit se nad stolem? To nemůže fungovat, třeba v poli. Stejně kasíno není hospoda, morálku třeba utužit, čest podpořit. Ač dnes duelovat obvykle nejde, mělo by být odkázáno na povolení představeného, který by ho, přirozeně, nikdy nedal. Stejně minimum s šavlí, kdyby ochranka ubohého postřeleného presidenta dokázala tasit, ostudy by bylo méně. Ruka sama je krátká, tupá.

 

Současnost spíše partyzánská popř. boj na dálku, tak jsme pohrdáni i v Mali, domorodý bojovník se postaví čelem. Nechumlá se do kevlaru. Boj mezi muži je také prestiž, není to jen lov na divočáky, nerozhoduje jen kulka. Lze si získat i obdiv protivníka, co obvykle poslouchá pouźe velení, které obdivuje.

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah