Máme pouze dvě možnosti: Smrt hladem, nebo příroda

Můj předchozí článek nastolil věčnou a vážnou otázku: Co je problémem zemědělství? To, že je zastaralé, nebo to, že je moderní? Případně to, že dosud není dostatečně moderní? Podle uvědomělých jedinců, kterým leží na srdci osud životního prostředí, je odpověď jednoznačná: problémem zemědělství je, že je velkovýrobní, že se vyvinulo ve velkovýrobu. A zvrhlo se.

Z ekologického hlediska je velkovýrobní zemědělství bezpochyby praxí, která nás zbavuje všech iluzí. Na zemském povrchu panují inženýrské a taktické principy. Traktory a kombajny váží stejně jako tank T-32. Přísné monokultury za přispění chemie osévají a sklízejí několikatunová vozidla. Takto vznikající zelené pouště jsou z ekologického hlediska ještě žalostnější než městské parky.

Od biohospodaření k hladomoru

Na moderním poli má tráva odzvoněno. Nemilosrdně z něj byla vyhoštěna, vystrnaděna přirozená vegetace a svět hmyzu. Považují se za plevel a za škůdce. Oproti tomu je Krišnovo údolí uklidňující. Oproti tomu je tradiční selské hospodářství menším zlem. Navozuje iluzi původnosti a odvěkosti, je alternativou.

Vždycky, když se v Evropě, Indii či v Číně „biohospodařilo“, dostavil se zčistajasna starý známý host – hladomor

Není náhoda, že uvědomělí jedinci, kteří se děsí velkovýrobního zemědělství a tichého jara, zpravidla skončí u biohospodářství. Má to jen jednu drobnou vadu. Vždycky, když se v Evropě, Indii či v Číně „biohospodařilo“, dostavil se zčistajasna starý známý host – hladomor. Ze začarovaného kruhu hladomorů a epidemií považovaného téměř za osudový vysvobodilo lidstvo moderní zemědělství a lékařství.

Pro určité skupiny lidí je to dnes spíš nepříjemný fakt a nejraději by jej cenzurovali. Nevědí si s ním rady. Jako by zastaral, působí cize. Mají za to, že sedm miliard lidí lze uživit i bez velkovýrobního „tuningu“ na „bio“ základě. K mé velké lítosti je však dnes alternativní zemědělství dosud stejným částečným řešením jako alternativní zdroje energie. Není schopné v plné míře nahradit velkovýrobní hospodářství. Ještě víc mi na něm ovšem vadí, že na to, že je alternativou, není dost odvážné.

Zábor bez povolení

Biohospodářství nepředstavuje nevinnost, ale jen přijatelnější formu dědičného hříchu. A dědičným hříchem lidí není nic jiného než zábor bez povolení – jejich závislost na území. Největším problémem zemědělství tedy není velkovýroba, ale to, že je to zemědělství, neboli polnohospodářství – hospodaření na poli.

Člověk je na Zemi přítomen jako okupační moc

Pokud vím, dosud pouze Daniel Quinn se ve svém románu Ishmael oceněném Turnerovou cenou odvážil přiznat, že největším hříchem, jehož se náš rod na přírodě dopustil, nebyl střelný prach, lokomotiva ani atomová bomba, ale právě zemědělství. „Odebrání“, jak je ve svém díle nazývá – kultivace areálů, jejich zábor. Člověk je na Zemi přítomen jako okupační moc.

Výsledkem svého vývoje jsme se ocitli v situační hře. Svět je reality show a v ní sedm miliard ke všemu odhodlaných hráčů – celebrity, členové komand, bezejmenné nuly. Každý chce „jen“ přežít. Kdyby si to mohl dovolit, chránil by i přírodu.

Mezi trosečníky se často vyskytuje kanibalismus. Zavřeme-li zapřisáhlého vegetariána se slepicí, po deseti dnech už nebude myslet jen na salát. Tak nějak jsme „nuceni“ hubit přírodu, pochopitelně ve vlastních mukách. Příroda, nebo my. Divoký západ. Přežije ten, kdo má kolt blíž u pasu a rychlejší ruku. Socialismus, nebo smrt, Fidel Castro.

Hříšné tajemství

Kdyby byla všude příroda, umřeli bychom hlady. Nikde bychom nebyli. Dnes se zdá, že máme na výběr jen tyto dvě možnosti: smrt hladem, nebo příroda. Pouze člověk je odsouzen k smrti hladem, protože je příroda. Už to je v zásadě absurdní, a zároveň klíčem a tajemstvím naší magické moci a síly. Člověka učinilo velkým právě toto hříšné tajemství.

Kdyby byla všude příroda, umřeli bychom hlady. Nikde bychom nebyli.

Ať se nám to líbí nebo ne, musíme vládnout krajinám. Nemůžeme být přece sami proti sobě! Přírodu vlastně poráží náš životní instinkt. Rozvinutý životní instinkt nám diktuje měnit původní ekosystémy na územích o rozloze celých kontinentů.

Není bez zajímavosti, že situační hry jsou většinou stavem nouze. Námořník se stane kanibalem, jen když ztroskotá, a vegetarián se vrhne na slepici také jen z nouze. Je však jisté, že situace, do níž jsme se jako lidstvo dostali, je skutečně stavem nouze?

Přinejmenším se tak jeví, neboť výnosy nelze zvyšovat do nekonečna. Naše situace se tak jeví kvůli potřebě a uzavřenosti. Po způsobu hladového námořníka jsme uzavřeni spolu s biosférou s omezeným výkonem.

Ekologický a bioetický mír

Aktuální otázka zní: Jak bude možné v roce 2030 uživit devět miliard lidí? Možná je to špatná otázka. Dobrá otázka by byla možná ještě odvážnější, útočnější, brutálnější. Proto se ptám: Jak by se teď dalo uživit devět miliard lidí? Nikdo se nezamyslel nad tím, jaké by mělo následky, kdybychom byli schopní uživit devět miliard lidí. Otázku věčného života neboli života nepravděpodobně dlouhého lze položit i v této neobvyklé formě.

Vedla-li schopnost sebezničení lidstva k vyhnutí se nepředstavitelné katastrofě, může vést schopnost jeho soběstačnosti k podobně pozitivnímu výsledku

To vše až strašidelně připomíná situaci, jež nastala kvůli atomovým zbraním. Nastolit mír a předejít třetí světové válce se podařilo díky atomovým zbraním. Teoreticky lze takto nastolit i mír ekologický a bioetický. Vedla-li schopnost opětovného sebezničení lidstva k vyhnutí se nepředstavitelné katastrofě, může vést v praxi schopnost jeho opětovné soběstačnosti k podobně pozitivním výsledkům.

Konečné blaho proto musíme očekávat od hojnosti, nikoli od šetrnosti. V civilizovaných zemích vedla relativní hojnost potravy k plýtvání – k obézním a cukrovkářským průměrným občanům. Jenomže relativní hojnost dnes vede k plýtvání kvůli vzpomínce na bídu. Cpeme se, jako když babička, která za války poznala, co je to mít nouzi, zaváří. Skutečná hojnost však povede právě k šetrnosti. Taková nás tedy čeká budoucnost: bioaktivní roh hojnosti!