Krize v Japonsku bortí tradice aneb Do naha, cizinče!

Japonské veřejné lázně, kde se zcela nazí hosté oddávají blaženému nicnedělání v bazénku s horkou vodou, se cíleně otvírají cizincům. Ósaka je prvním městem, které je ochotné mezinárodně sdílet nahotu svých obyvatel. Provozovatelé do lázní zvou zahraniční návštěvníky a obrazově vděčný, až bizarní kontrast cizinců ve výsostně japonském prostředí si během podobných exkurzí rozhodně nenechávají uniknout místní média.

Nejenže dnes stačí, aby turisté, klidně i baťůžkáři bydlící v hostelech, při návštěvě lázní dodržovali základní etiketu, byli ochotni se vysvléknout zcela do naha, před vstupem do bazénu se pořádně vysprchovat, a pokud nebudou v lázni prát třeba své spodní prádlo, pak mají šanci být tou nejváženější klientelou. Při troše štěstí budou i za hvězdy. Přitom odměna za nezvyklý pocit a možná i počáteční stud opravdu stojí.

reklama

Japonské lázně, ať už městské s ohřívanou vodou nebo horské termální prameny, jsou rájem relaxace. V kombinaci s tradiční architekturou či geniálně řešenou dispozicí venkovních bazénků nabízejí za relativně málo peněz intenzivní cestovatelský zážitek. A aby snad nedošlo k mýlce – do japonských lázní chodí muži a ženy výhradně odděleně.

Ósaka je prvním japonským městem, které je ochotné mezinárodně sdílet nahotu svých obyvatel

Bohužel, tato „ósacká“ idyla rozhodně nepanovala všude a vždy. Ještě před deseti lety byla část lázní vyhraněna „Pouze pro Japonce“ a skupina v Japonsku žijících cizinců se musela domáhat vstupu do nich soudní cestou.

Horké koupele s Buddhou

Koupele přišly do Japonska z Číny, jako ostatně mnoho jiných kulturních aspektů, které následně v Japonsku prošly procesem detailní perfekcionizace. Zvyk koupat se přišel společně s příchodem Buddhova učení. Očistná horká koupel měla dle tehdy praktikované nauky sílu zbavit člověka sedmi tělesných neduhů, a naopak přinést dotyčnému sedm různých prožitků štěstí. Konvertovat na tuhle víru rozhodně těžké není. Pakliže se po náročném dni naloží do horké vany, nepochybně se v sedmém nebi ocitne i zatvrzelý ateista.

Z klášterů, kde byla mimochodem horká voda z přepadu lázně odváděna pod podlahou převlékárny, čímž fungovala jako podlahové topení již téměř před tisícem let, se zvyk koupat se dostal jako forma léčebné terapie též k široké veřejnosti. První komerční veřejné lázně s ohřívanou vodou pak vznikly ve 13. století, shodou okolností právě ve městě Nara, kam rovněž dorazily v polovině prvního tisíciletí prvotní formy buddhismu.

© Ondřej Hýbl

Černoch v lázních onsen, to je pro Japonce exotika, které si všímají i média.

Koupele a společné koupání prošly dlouhým vývojem. V 17. a 18. století potemnělé lázně spíše připomínaly parní saunu. Za zlatou éru veřejných lázní v Japonsku můžeme považovat období od začátku druhé světové války až do sedmdesátých let minulého století. Mnoho domů tehdy nemělo vlastní koupelnu, a proto návštěva městských veřejných koupelí plnila nejen hygienickou funkci, ale díky setkávání se s dalšími lidmi i nezanedbatelnou úlohu společenskou. V japonské lázni nelze plavat ani se potápět, a proto se návštěvníci nejvíc věnují nezávislé konverzaci. Po novinách a rozhlasu se tudíž člověk vše podstatné mohl dozvědět právě v lázních.

Naopak katastrofou pro městské lázně byl ekonomický rozkvět země po roce 1970. Boom koupelen s vanou v rodinných domcích a též hektický životní styl japonské společnosti relaxujícímu koupání ani městským lázním rozhodně nepřál. Ve srovnání s rokem 1970, kdy byl počet veřejných lázní na maximu, je dnešní počet provozoven sotva poloviční. A ani vyhlídky do budoucna růžové nejsou. Stárnoucí populace a mládež přikovaná doma u počítačů a online her ničí i mnohem robustnější hráče v oblasti volného času, například kdysi tolik oblíbené herny pačinko.

Snaha lázeňských provozovatelů přilákat do autentických a mimo Japonsko neexistujících lázní zážitky hledající zahraniční cestovatele je proto více než pochopitelná. Nikoli však samozřejmá. I když dnes už opravdu asi nikde nenajdeme u vstupu cedulky „Japanese Only“, mnoho provozovatelů při otevření lázní cizincům musí bojovat s předsudky současné klientely, která otevřenost Ósacké unie lázeňských komplexů ani zdaleka nesdílí.

Jelikož „zákaz vstupu Rusům“ i japonští podnikatelé a radní vnímali příliš rasisticky, rozhodli se nediskriminačně diskriminovat raději všechny cizince

Davidova válka

Na podzim 1999 se do lázní Yunohana Onsen ve městě Otaru na severním ostrově Hokkaidó vydala smíšená rodina. Muž Japonec, manželka původně z Jižní Ameriky a jejich dvě děti. Byli odmítnuti. Tedy, ne všichni. Jen ženě a jedné z dcer nebylo umožněno do lázní vstoupit pro jejich „nejaponské vzezření“. Případ se objevil anonymně na internetu a vzbudil zájem, mimo jiné též budoucího bojovníka za lidská práva cizinců žijících v Japonsku Debito Arudoa (rodilý Američan, původním jménem David Christopher Schofill, japonské jméno si vytvořil, když v roce 2000 přijal japonské občanství).

Arudo se coby majitel trvalého povolení k pobytu rozhodl situaci otestovat na vlastní kůži a s rodinou (též smíšené manželství) a 17 dalšími aktivisty různých národností se do inkriminovaných lázní vypravil. Situace se opakovala, navíc většina lázní za tichého souhlasu místní radnice vybavila vstupní dveře do svých provozoven nápisy: „No Foreigners“ či „Japanese Only“.