Kovář Jan Beran: Sto patnáct let s železem

Není to úplně běžné, ale i v Česku existují firmy, jejichž počátky sahají až do 19. století. Přežily snad všechny peripetie následujících let včetně komunistické loupeže a postupného rozmachu moderní doby a jejích nových technologií. A dodnes je lze najít nejen pod hlavičkou stejného majitele a na stejné adrese, ale prezentují se i zhruba stejným sortimentem a podobnou technologií jako před víc než sto lety.

Takovým podnikem je i umělecké kovářství a zámečnictví Jana Berana v pražské Hostivaři. Už čtvrtou generaci dodává téměř do celého světa ty nejsofistikovanější kovové výrobky – od ozdobných mříží na plot či do oken až po zahradní lavičky či krbové náčiní. V novém tisíciletí se stalo prosperujícím rodinným podnikem a letos slaví úctyhodných 115 let od svého vzniku.

reklama

Sedláci a stará Hostivař

„Navzdory neuvěřitelné nabídce současného trhu máme zakázek dost a dost. Zkrátka ta prastará magie ohně a ručně zpracovaného drsného a houževnatého železa pořád funguje,“ říká 73letý majitel firmy Jan Beran. Nejde však jen o nějaké dojmy či pocity. Výrobky ze železa jsou totiž bytelné a přetrvají několik generací.

Navíc se ze železa dají vytvářet i věci, které si svojí zdobností nezadají s jinými materiály, jako je třeba dřevo či kámen. „Je to docela pěkné, když vám po dřině s kladivem v ruce u rozžhavené výhně začne vyrůstat kroucená mříž s vykovanými lístky či mohutná těžká vrata,“ líčí Jan Beran.

„Dědeček František měl snad jenom kovadlinu, kopec koksu a kladivo,“ líčí začátky firmy v roce 1897 Jan BeranPodobnou zálibu našel v kovářském řemesle i jeho dědeček František. Před 115 lety – v roce 1897 – si pořídil jako novopečený kovář malou dílničku v koutě přízemního domku ve vesničce Hostivař nedaleko Prahy. Tehdy se tady místo hradeb místních paneláků rozkládala pole a místní sedláci byli také prvními zákazníky.

„Měl snad jenom kovadlinu, kopec koksu a kladivo,“ líčí začátky firmy Jan Beran. Tehdy se kovaly především různé předměty pro místní domácnosti, například motyky, panty, petlice, kliky či skoby, nebo se vyrábělo a opravovalo kovové nářadí včetně kuchyňské výbavy. Největší podíl výroby však spočíval doslova v nepřetržitém kování podkov na koňské tahouny a kopyta krav.

Časem ale z rukou Františka Berana začaly vycházet i složitější výrobky, kupříkladu kovové díly na povozy včetně obručí na loukoťová kola. „To už si dnes snad ani nikdo neumí představit, neměl to vůbec jednoduché. Drobní sedláci většinou platili až po žních, někdy také vůbec,“ kroutí hlavou Jan Beran.

Postupně se však začalo kovářství rozrůstat a přibylo i na rozmanitosti zakázek. V Hostivaři se začalo s výrobou uměleckých předmětů, třeba mřížoví či okovaná vrata k zámeckým zahradám či k právě vznikajícímu parku. „Jako zámečník vyráběl a kompletoval ale i na tu dobu hodně moderní zemědělské povozy na gumových kolech,“ říká Jan Beran.

Ukradený majetek

To už se ale psala 20. léta 20. století a nastala moderní doba se vším všudy. Kovář František Beran začal společně se svým synem Janem stejně jako mnoho jiných tehdejších progresivních živnostníků investovat do moderní techniky – v hostivařském mikrosvětě byl jedním z prvních, kdo si pořídil automobil. Získal tovární licenci a v rozšířeném provozu a s novými zaměstnanci začal vyrábět ložiska a speciální atypické šrouby do nově budovaných elektráren třeba až ve Švýcarsku. To bylo ve 30. letech.

Otec dnešního majitele firmy Jana Berana se v roce 1945 zúčastnil pražského povstání. Na hostivařské barikády dal k dispozici celý svůj vozový park.Období války firmu ani její majitele coby přívržence Sokola naštěstí výrazně nepoznamenalo. Otec dnešního majitele firmy Jana Berana se v roce 1945 zúčastnil pražského povstání. Na hostivařské barikády dal k dispozici celý svůj vozový park.

Horší to bylo na konci 40. let – po únoru 1948. To šlo skutečně do tuhého. „Můj otec byl jako náčelník místního Sokola dokonce komunisty vazebně vyšetřován,“ vzpomíná na poúnorové drama Jan Beran. A v roce 1952 donutili komunisté Beranovi vstoupit do nově založeného socialistického Družstva kovářů i s celým draze zaplaceným a vlastnoručně vybudovaným provozem. Z bývalých majitelů udělali rázem obyčejné zaměstnance.

Ani Jan Beran mladší neunikl komunistické šikaně. Na vysněnou strojní průmyslovku se dostal až napodruhé a ve vojenské knížce měl pejorativní poznámku: „syn živnostníka“. „Otec z toho byl hodně špatný. Vždyť co to dalo úsilí a práce se k něčemu funkčnímu a soběstačnému vypracovat,“ říká k tehdejší ztrátě svobody a živnosti Jan Beran mladší.

Jeho otec se prý coby socialistický zaměstnanec nejen několik desetiletí díval, jak celá dílna bez smysluplné investice postupně upadá, a dokonce hrozilo, že ji komunisté v rámci stavebního „panelákového“ šílenství zbourají podobně jako jinou starou hostivařskou zástavbu. „A protože jsme v domku pořád bydleli, ztratili bychom i vlastní střechu nad hlavou. Dokonce jsme plánovali improvizovanou kovařinu na naší chalupě,“ vzpomíná Jan Beran.